Když vítr šeptal v trávě, slyšela smyčce.
Když kapky rosy dopadaly na listy, slyšela bubínky.
A když se její srdce smálo, slyšela flétnu, i když právě žádnou v ruce neměla.
Jedné noci, když měsíc visel nízko a světlo se vlnilo po hladině jezera, spatřila Liora pod starým vrbovým stromem stařenku. V ruce držela malý nástroj, vyřezaný z bílého dřeva a zdobený prstýnky ze stříbra.
„To je kouzelná flétna,“ řekla stařenka s úsměvem, který připomínal svítání po dlouhé zimě. „Kdo na ni zahraje s čistým srdcem, dokáže proměnit smutek v radost.“ A než jí Liora stačila něco odpovědět, stařenka zmizela — zůstala jen flétna a pár stříbrných střevíčků, které ležely v trávě, jako by čekaly právě na ni.
Liora si je obula a hned poznala, že nejsou obyčejné. Každý krok rozezvučel svět kolem: kamínek pod patou zpíval, květiny se nakláněly do rytmu a hvězdy se rozzářily jako publikum na nebeském koncertě.
Když sešla z louky do vesnice, lidé se zastavovali. Usmívali se, hádky umlkly a dokonce i psi se posadili, jako by poslouchali.
Jenže — jak už to bývá — ne všem se ta radost líbila. Na hradě nad vesnicí žil král Valerián, který se bál smíchu. Tvrdil, že radost dělá lidi neposlušnými. Když uslyšel o dívce se stříbrnými střevíčky, rozkázal: „Přiveďte ji! Ať hraje jen pro mě. A pokud její hudba nebude dokonalá, nechť zmlkne navždy.“
Liora byla odvedena do trůnního sálu, kde se na ni díval chladný král a celý dvůr, který si už dávno odvykl smát se.
Třásla se, když pozvedla flétnu. Ale pak si vzpomněla na jezero, na hvězdy, na šepot vrby... a zahrála. Z flétny se vylila melodie, která nebyla ani lidská, ani božská — byla prostě pravdivá. Zdi hradu se rozechvěly, králova koruna se zachvěla a slzy mu stekly po tváři, aniž by věděl proč.
Když píseň dozněla, flétna se proměnila v paprsek světla a rozplynula se. Liora zůstala stát bosá — střevíčky zmizely také. Král vstal, pomalu se usmál a tiše řekl: „Dal jsem ti zkoušku, a tys mi vrátila srdce.“
Od té doby se ve večerních hodinách v celém království rozeznívá tichounká hudba. Není slyšet ušima, ale srdcem — a kdo naslouchá opravdu, říká, že občas zahlédne ve stínu vrby dívku, která kráčí po vodě.
Na bosých chodidlech jí jiskří stříbrné otisky — památka na střevíčky, které uměly rozesmát i krále, jenž se kdysi bál radosti.
✨A jestli někdy zaslechneš mezi větvemi píseň, kterou neznáš, možná to není vítr… ale Liora, která ti hraje jen tak — pro radost.