Byl krásný, bělavý s nádechem růžové, a lidé si ho chodili prohlížet, protože kvetl mnohem déle než všechny ostatní. Nikdo netušil, že v tom květu sídlí malá jiskřička kouzla, která čekala, až ji někdo probudí.
V té zemi žil podivuhodný cestovatel: tučňák Honza. Nikdo nevěděl, jak se tučňák dostal z jižních krajin až sem, ale Honza nosil malý batůžek a hůlku a všem tvrdil, že jde „za dobrodružstvím“. Vesničané si na něj zvykli a rádi ho k sobě často zvali na čaj nebo škvarkovou placku. A protože tučňáci mají čaj rádi teplý, Honza nikdy necestoval bez své velké čajové konvice, ve které klokotal nápoj s vůní skořice a medu.
Jednoho dne, když se Honza vydal do města, potkal na návsi podivuhodně krásnou dívku. Byla to tanečnice Amálka – známá nejen pro svůj lehký krok, ale také zvonivý smích, který dokázal rozehnat smutek i temné mraky. V ruce držela pár svých starých brýlí, které byly tak opotřebované, že se jí klouzaly z nosu, a smála se: „Honzo, já už ani nevidím na svoje kroky! Potřebuju nové obroučky.“
Honza si ji prohlédl a usmál se: „Amálko, znáš ten květ, co stále kvete na kopci? Říká se, že kdo ho najde, tomu dá dar jasného pohledu. Možná ti pomůže vidět nejen tvoje kroky, ale i cesty tvého srdce.“ Amálka přikývla a rozhodla se vydat na cestu s ním.
Když stoupali kamsi mezi louky, zaslechli bzučení. Na květech se třásl mohutný čmelák Kristián. Měl žlutý kabátek a bzučel hlubokým hlasem: „Kam jdete, poutníci?“
„Za třešňovým květem,“ odpověděla Amálka.
Kristián zamručel: „Znám cestu, ale není lehká. Jeskyně, ve které květ kvete, je skrytá v mlze. A jen kdo má znamení odvahy, projde.“ A s těmi slovy vytáhl ze své kapsičky malý rudý šátek. „Tohle je šátek z tkaniny, která kdysi patřila větru. Kdo ho uváže kolem zápěstí, toho mlha propustí.“
Amálka si uvázala šátek a všichni tři se vydali dál. Honza cestou všechny hostil svým bublajícim čajem z konvice a Kristián jim neomylně ukazoval cestu mezi stromy.
Když dorazili k jeskyni, byla opravdu zakrytá hustou mlhou. Amálka prošla s rudým šátkem, mlha se před ní rozestoupila. Uvnitř našli starý oltář a na něm ležela drobná kulička – kouzelná skleněnka. Zářila, jako by v sobě měla celý svět.
„Tohle je srdce třešňového květu,“ zašeptal čmelák. „Ale květ se probudí jen tehdy, když mu někdo věnuje dar radosti.“
Amálka se rozhlédla. „Dar radosti?“ A pak začala tančit. Její kroky se odrážely od stěn jeskyně, její smích zněl jako kapky rosy. Honza vytáhl konvici, nalil čaj do šálků a jeho vůně se smísila s tancem. I Kristián se štěstím rozbzučel do rytmu.
A tu se stalo něco zvláštního: skleněnka se zvedla a ve vzduchu se rozzářila. Rozprskla se na tisíce drobných jisker, které vylétly ven z jeskyně. A na kopci padli do trávy a pod nimi rozkvetl onen jediný třešňový květ – jasnější a krásnější než kdy dřív.
Když k němu poutníci přistoupili, zjistili, že vedle květu leží ještě jeden dar: paví pírko, zářící všemi barvami. Honza ho zvedl a vložil Amálce do vlasů. „Teď budeš nejen tanečnicí, ale i strážkyní radosti,“ řekl.
A Amálka si nasadila staré brýle, ale tentokrát se jí zdály dokonalé - padnoucí a průzračně čisté. Najednou viděla všechno jasně: nejen cesty, po kterých šla, ale i úsměvy lidí, které předtím míjela. „Tohle je dar květu,“ zašeptala. Honza spokojeně usrkl čaje a čmelák Kristián se zatočil ve vzduchu jako vrtulník. Rudý šátek vlál Amálce u zápěstí a paví pírko jí zářilo ve vlasech.
Když se vrátili do vsi, lidé si všimli, že Amálka tančí jinak. Její kroky byly lehké jako jarní vánek a její smích nakazil i ty nejmrzutější bručouny. A když Honza rozlil čaj z konvice, voněl všem jako radost z dětství.
Od té doby se ve vsi vyprávělo: když někdo najde v sobě odvahu uvázat si rudý šátek a podívat se světu do očí, kvete v něm třešňový květ. A když daruje radost druhým, najde svou vlastní jasnou cestu.
A bílý květ na kopci? Ten tam prý stále kvete – a v jeho vůni se ukrývá smích Amálky, bzukot Kristiána i klokot čaje z Honzovy konvice.