V Miradii, tam kde se louky mění v polštáře světla a kde se šeptané pohádky nesou větrem dál než ozvěny kroků, stála jedna velmi zvláštní knihovna — Knihovna Nekonečných Příběhů.
Byla stará, vysoká a měla tolik oken, že se zdálo, jako by do ní chtělo nahlížet samo nebe.
A uvnitř, v nejvyšší věži, v místnosti zavřené třemi zámky, se nacházela Velikánská Kniha.
Nebyla to obyčejná kniha.
Byla tak velká, že by se do ní vešla celá vesnice.
Její desky byly z tmavého dřeva, zdobené jemnými zářezy, které měnily tvar podle toho, kdo se díval.
A uvnitř… uvnitř bušilo cosi, co připomínalo srdce.
A to srdce mělo hlad.
Ne po jídle.
Po příbězích.
Velikánská Kniha hltala příběhy.
Každou noc se otevřela, natáhla se za nejbližší polici, slup — a celý svazek zmizel v jejích útrobách.
Mizely pohádky, mapy, kroniky, básnické sbírky, dokonce i nákupní seznamy (a ty jí chutnaly překvapivě hodně).
Strážci knihovny byli zoufalí.
Nemohli knihu spoutat.
Nemohli ji přesunout.
A nemohli ji nechat hladovou — protože když hladověla příliš dlouho, začala tytýýý… zpívat velmi falešně, a to vyděsilo i holuby na střeše.
A tak nastal čas, kdy knihovna povolala jednoho malého hrdinu.
Chlapce jménem Miky.
Miky byl drobný, zvědavý a miloval příběhy víc než cokoli na světě.
Byl to ten typ dítěte, které čte i nápisy na marmeládách, protože „co kdyby tam bylo nějaké dobrodružství?“.
„Miky,“ řekla stará knihovnice Alvérie, „ty máš dar. Když čteš, příběh ožívá. To ona cítí. A možná… možná jsi jediný, kdo ji dokáže zastavit.“
Miky se nebál.
Jen trochu.
Ale to je v pořádku — všechna velká dobrodružství začínají s trochou strachu.
Vystoupal po točitých schodech až nahoru, kde byla místnost se třemi zámky.
První zámek odpověděl na zaklepání.
Druhý na zakňučení.
Třetí se otevřel, když Miky řekl „prosím“.
Uvnitř místnosti bylo ticho.
A na podstavci stála ona — Velikánská Kniha.
Byla otevřená… a funěla.
„HMMMMMMM… DÁÁÁÁÁÁÁL??“ zaburácela.
Miky spolklo slovo.
„Já… jsem Miky.“
Kniha k němu obrátila své stránky jako oči.
„Miky… čtenář. Cítím to. Tvůj dech voní po dobrodružství. Mám… HLAAAAAAD!“
A natáhla se po něm.
Miky ale rychle vytáhl malou čajovou lžičku (jeho „kouzelné žezlo“, jak říkal babičce) a položil ji na její desky.
„Počkej!“ zvolal.
„Nemůžeš všechno sníst! Ten svět by byl bez příběhů prázdný!“
Kniha se zarazila.
„Já… nemůžu jinak. Když příběh zmizí ze stránek, žije dál jen ve mně.“
„A kam jdou příběhy, když je sníš?“ zeptal se Miky.
Kniha se na okamžik zavrtěla.
„Do… Temnoty neumluvených slov. Tam odchází příběhy, které už nikdo nečte.“
Miky ztichl.
To bylo smutné.
Příliš smutné.
A pak si všiml něčeho:
Na konci knihy byla poslední prázdná stránka.
Ten jediný kus papíru, který nikdy nehltla.
„Proč nesníš tuhle stránku?“ zeptal se.
Kniha se rozechvěla.
„Protože… ta stránka je moje budoucnost. Tam má být napsáno, kdo vlastně jsem. Ale na to… potřebuji jeden jediný příběh. Ten pravý. Nejsilnější.“
Miky se narovnal.
A pochopil, co má udělat.
Miky vylovil tužku, kterou nosil za uchem.
Posadil se na zem.
A začal psát.
Nepopisoval prince ani draky.
Ani kouzla, ani bitvy.
Psát začal o ní.
O Knihovně.
O příbězích, které mizely.
O hladové knize, která netoužila po zlu — jen po tom být pochopená.
O tom, jak každý, kdo miluje příběhy, nosí v sobě malý oheň.
A nakonec napsal:
„Příběhy nejsou k jídlu. Příběhy jsou ke sdílení.“
Když dopsal, celá věž se rozzářila.
Velikánská Kniha se třásla — ale jinak než dřív. Ne hlady, ale nadšením.
A pak sama otočila svou poslední stránku…
A nechala se Mikyho příběhem naplnit.
Žádné slup.
Žádné hltání.
Jen tiché ufff, jako když se něco velmi těžkého konečně vydechne.
„Miky…,“ zašeptala kniha.
„Jsem plná. A jsem… celá.“
A od té chvíle už žádné knihy nežrala.
Měla svůj příběh.
A stačil jí.
Knihovna byla zachráněna.
Všechny zmizelé příběhy se objevily zpět na policích.
A Miky?
Ten měl nové místo — malé křeslo v té nejvyšší věži, kde každý večer četl knize nahlas.
Protože hlad velkých knih se dá utišit i jinak než jídlem.
Stačí jen… čtení.
A od té doby se v Miradii říká:
„Kdo dává příběhu hlas, zachraňuje svět.“
