Nejdřív si všichni pochvalovali klid. Nikomu neuletěl klobouk. Prádlo drželo na šňůře. Jenže po několika hodinách začal stát mlýn. Plachetnice na jezeře se nepohnuly. Semena pampelišek zůstala na místě. Mraky visely nad městem.
Lidé začali Severína hledat. Našli ho v jeskyni.
„Proč nefoukáš?“
„Protože si mě všimnete jen tehdy, když vám něco odnesu.“
Lidé se zastyděli. Byla to pravda. Severín dělal spoustu věcí, které nikdo nebral jako práci, protože byly samozřejmé.
„Co bys chtěl?“ zeptala se malá víla.
„Den volna.“
Lidé souhlasili. Jenže někdo musel foukat místo něj. Severín začal učit malé vánky. Jeden uměl sotva pohnout trávou. Druhý foukal jen doprava. Třetí pořád kýchal. Byla to práce. Ale časem se naučily.
Severín měl první skutečný volný den. Seděl na kopci a nic nedělal. Nikdo mu nic nevyčítal. Večer se vrátil odpočatý. Foukal lehčeji a s větší radostí.
Od té doby měl každý měsíc jeden Tichý den. Lidé se naučili plánovat bez něj. A Severín zase pochopil, že odpočinek není lenost. Je to součást práce. Nikdo nemůže foukat pořád. A když se někdy některý z mladých vánků cítil provinile, že si chce odpočinout, Severín mu řekl: „Když přestaneš na chvíli foukat, svět se nezboří. A pokud ano, potřebuje lepší plán.“
Víly se vždycky smály. Ale lidé si Severínova volna začali vážit. Protože když se vrátil, nesl s sebou čerstvý vzduch. A ten byl vždycky nejlepší po dni, kdy si i vítr mohl vydechnout.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
