Druhá modrý les, kde listí rostlo pod zemí. Třetí jen malý stříbrný kruh a pod ním nápis tak drobný, že ho neuměl přečíst ani dědeček s brýlemi.
Kufr patřil chlapci jménem Vilém.
Tedy přesněji řečeno patřil kdysi jeho pradědečkovi. Potom dědečkovi. Potom ležel dlouhá léta na půdě mezi rozbitým kolovrátkem, dvěma houpacími koňmi a krabicí vánočních ozdob, které cinkaly i v červenci, když na ně někdo foukl.
Vilém kufr objevil jednoho deštivého odpoledne.
Hledal starou knihu o dracích, protože byl přesvědčený, že v domě, kde se ztrácejí ponožky, musí být aspoň jeden malý drak. Místo draka našel kufr.
Stál v koutě, zaprášený, ale jakmile se k němu Vilém přiblížil, mosazná přezka se slabě zaleskla.
„Aha,“ řekl Vilém. „Ty nejsi obyčejný.“
Kufr neodpověděl.
Kufry většinou nezačínají rozhovor první. To by v domácnostech působilo neklid.
Vilém si k němu klekl a zkusil ho otevřít. Přezka cvakla sama. Víko se pomalu zvedlo.
Uvnitř nebylo nic.
Jen vůně dálky.
Trochu po moři.
Trochu po sušených jablkách.
Trochu po dešti na neznámé cestě.
„Ty jsi cestovní,“ zašeptal Vilém.
V tu chvíli se zespodu víka ozvalo tiché zakašlání.
„To doufám.“
Vilém spadl na zadek.
„Ty mluvíš?“
„Jen když je to nutné,“ odpověděl kufr hlasem starého pána, který si pamatuje víc nádraží než narozenin. „A když se mě někdo zeptá dost slušně.“
„Já se nezeptal.“
„Ale myslel sis to velmi hlasitě.“
Vilém se rozhlédl po půdě, jestli to náhodou neslyšel ještě někdo. Neslyšel. Déšť bubnoval na střechu, ozdoby v krabici tiše cinkly a starý houpací kůň se tvářil, že mluvící kufry jsou pod jeho úroveň.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Vilém.
„Baltazar.“
„Kufr Baltazar?“
„Cestovní kufr Baltazar. Na tom slově záleží.“
Vilém přikývl, protože věci, které umějí mluvit, bývá lepší hned na začátku neurážet.
Od té doby za Baltazarem chodil často.
Vyprávěl mu o škole, o kamarádech, o tom, jak by se jednou chtěl podívat za hory, k moři, na ostrovy, do pouště a možná i do země, kde prý rostou koláče na stromech, pokud to není jen výmysl jeho strýce.
Kufr poslouchal.
Občas zavrzal.
Občas si odkašlal.
A někdy dodal:
„Na poušť si ber vodu.“
Nebo:
„Koláčové stromy bývají přeceňované. Hodně drobí.“
Vilém se smál.
Jenže mluvit o cestách je něco jiného než na ně opravdu vyrazit.
Když přišlo léto, maminka oznámila:
„Viléme, pojedeme na týden k tetě Rozálii do Mlžného údolí.“
Vilém se zarazil.
„Do Mlžného údolí?“
„Ano.“
„Tam, kde je ten starý most?“
„Ano.“
„A les za mlýnem?“
„Ano.“
„A kde se prý večer ztrácí cesty?“
Maminka se usmála.
„Cesty se neztrácejí. Jen se lidé občas nedívají.“
Vilém neřekl nic.
Ve skutečnosti se těšil. Trochu. Mlžné údolí znělo dobrodružně. Jenže zároveň ho tížilo v břiše něco měkkého a studeného. Nikdy nejel tak daleko bez toho, aby se mohl hned vrátit domů. A i když jel s maminkou, s tatínkem a mladší sestřičkou Lízou, pořád to bylo za hory. Do domu, který neznal. K lidem, které viděl naposledy jako velmi malý a pamatoval si jen to, že teta Rozálie měla hlas jako teplý čaj.
„Musím si sbalit,“ řekl statečně.
Vyšel na půdu pro Baltazara.
Kufr tam však nestál zavřený.
Byl otevřený uprostřed podlahy.
A balil se.
Sám.
Do jeho nitra elegantně vpochodovaly dvoje ponožky. Za nimi čistá košile, kapesník, malý nožík na jablka, kniha o dracích, svetr, který Vilém neměl rád, protože kousal, a mapa, kterou nikdy předtím neviděl.
„Promiň,“ řekl kufr, „ale začínal jsi se tím zabývat příliš pomalu.“
Vilém na něj zíral.
„Ty mi balíš věci?“
„Někdo musí.“
„Ale já jsem si chtěl sbalit sám.“
„Výborně. Můžeš zkontrolovat, jestli jsem něco nezapomněl.“
Vilém nahlédl dovnitř.
„Proč tam dáváš ten kousavý svetr?“
„Protože v Mlžném údolí bývají rána studená.“
„A tu knihu o dracích?“
„Pro případ, že bys potkal draka a chtěl vědět, zda je to drak příběhový, komínový nebo švestkový.“
„Švestkový drak neexistuje.“
„To říkají hlavně ti, kterým už snědl povidla.“
Vilém vytáhl mapu.
Byla nakreslená na tenkém pergamenu. Nezobrazovala cestu z jejich domu do Mlžného údolí, ale samé podivné značky: most s okem, mlýn bez kola, les s třemi korunami a domek, u něhož byla nakreslená malá spirála.
„Co je to?“
Baltazar chvíli mlčel.
„Mapa toho, co možná budeš potřebovat.“
„Já potřebuji obyčejnou cestu.“
„Obyčejné cesty se najdou snadno. Ty důležité člověk často uvidí až ve chvíli, kdy přestane trvat na tom, že chtěl jít jinudy.“
To byla přesně taková věta, jaké staré kufry pronášejí, když nechtějí odpovědět přímo.
Druhý den vyrazili.
Baltazar seděl na voze mezi košíkem s buchtami a Lízinou panenkou. Celou cestu se tvářil zavřeně, ale Vilém měl pocit, že trochu poslouchá. Když přejížděli přes první kopec, kufr tiše cvakl. Když míjeli rybník, ze kterého trčel starý pahýl jako nos vodníka, cvakl podruhé. A když konečně sjeli do Mlžného údolí, jeho mosazné rohy se rozzářily.
Mlžné údolí bylo krásné.
Nebylo tmavé, jak si Vilém představoval. Jen měkké. Kopce kolem něj měly šedozelenou barvu, domky stály podél potoka a všude se vznášely tenké stužky mlhy, které se zachytávaly za ploty, za větve a někdy i za klobouky lidí, kteří šli příliš pomalu.
Teta Rozálie bydlela v domku u starého mlýna.
Opravdu měla hlas jako teplý čaj.
„Vilémku,“ objala ho. „Ty jsi vyrostl.“
To říkají tety dětem i tehdy, když děti vyrostly docela přiměřeně.
Dům voněl po sušených bylinkách a pečených hruškách. Líza okamžitě objevila kočku, která se jmenovala Knoflík a tvářila se, že návštěvu schvaluje jen dočasně. Maminka s tatínkem si sedli s tetou do kuchyně a Vilém dostal podkrovní pokoj.
Baltazara postavil vedle postele.
„Tak jsme tady,“ řekl.
Kufr mlčel.
Vilém ho otevřel, aby si vyndal košili.
Uvnitř ale nenašel jen svoje věci.
Ležely tam také tři malé lucerničky, provaz, kousek křídy a zvoneček.
„To jsem si nebalil.“
„Já ano,“ řekl Baltazar.
„Proč?“
„Protože dnes večer půjdeš k mostu.“
Vilém ztuhl.
„Nepůjdu.“
„Půjdeš.“
„Proč bych chodil k mostu?“
„Protože se tam někdo ztratil.“
Vilémovi přeběhl mráz po zádech.
„Kdo?“
Kufr neodpověděl hned.
Pak se jeho víko otevřelo o kousek víc a mapa uvnitř se sama rozvinula. Most s okem na pergamenu začal svítit.
„Cesta,“ řekl Baltazar tiše. „Ztratila se cesta.“
Vilém měl chuť kufr okamžitě zavřít a posadit se na něj, aby mu žádné další nápady nevyskakovaly ven. Jenže zvenku se ozval hlas tety Rozálie.
„To je zvláštní,“ říkala dole v kuchyni. „Kovář Matěj se ještě nevrátil z druhé strany údolí. Měl přijít přes starý most před soumrakem.“
Maminka zneklidněla.
„Nemůže se mu něco stát?“
„Cesty za mlhou si občas rády hrají,“ odpověděla teta, ale v hlase měla starost.
Vilém se podíval na Baltazara.
„Ty jsi to věděl.“
„Kufry bývají tam, kde se odchází. A někdy slyší i to, odkud se někdo nevrátil.“
Vilém seděl na posteli.
V břiše se mu ozvalo to studené měkké cosi.
Nechtěl jít k mostu.
Nechtěl do mlhy.
Nechtěl být hrdina.
Ale pak si představil kováře Matěje někde na cestě, která neví, kam vede. A představil si, že by se takhle ztratila maminka. Nebo Líza. Nebo on sám.
Sáhl do kufru pro lucerničku.
„Dobře,“ řekl. „Ale jdeš se mnou.“
„Samozřejmě,“ odpověděl Baltazar. „Od toho jsem cestovní.“
Když se venku setmělo, Vilém vyšel z domu zadními dveřmi. Baltazara táhl za sebou. Kufr klapal po kamenné pěšině a nedal ani jednou najevo, že je to pro něj nedůstojné.
U starého mostu byla mlha hustší.
Most měl kamenné oblouky a uprostřed zábradlí kulatý otvor, který opravdu vypadal jako oko. Potok pod ním šuměl tiše, skoro šeptem.
Vilém rozsvítil lucerničku.
Mlha před ním se rozestoupila jen na dva kroky.
„Matěji?“ zavolal.
Žádná odpověď.
Baltazar se otevřel.
Z jeho nitra vyskočil zvoneček a začal se jemně chvět.
Cink.
Cink.
Cink.
Zvuk se nesl mlhou. Ne hlasitě. Jasně.
A někde v dálce se ozvalo slabé:
„Haló?“
Vilémovi se rozbušilo srdce.
„Tady!“
Cesta za mostem se však rozdvojila. Jedna pěšina vedla vlevo mezi vrby. Druhá doprava k lesu. Mapa v kufru se zachvěla. Značka mostu zhasla a rozsvítil se mlýn bez kola.
„Tudy,“ řekl Baltazar.
„K mlýnu? Ale ten je za námi.“
„Ne každý mlýn stojí tam, kde ho člověk vidí přes den.“
Vilém se rozhodl, že se nad tím nebude hádat, protože s mluvícím kufrem člověk málokdy vyhraje a ještě se u toho nachodí.
Šli doprava.
Mlha se kolem nich zavírala a otevírala. Stromy se objevovaly a mizely. Jednou Vilém zahlédl světlo tak blízko, že natáhl ruku, ale byla to jen kapka na větvi. Jindy slyšel kroky za sebou, ale když se otočil, viděl jen Baltazara.
Nakonec došli k místu, kde stál mlýn.
Neměl kolo.
Nebyl to mlýn tety Rozálie. Byl starší, šedý a vypadal, jako by se z mlhy skládal teprve ve chvíli, kdy se na něj někdo dívá.
Před dveřmi seděl muž.
Veliký, ramenatý, s kovárnickými rukama a vousy plnými rosy.
„Matěji!“ vykřikl Vilém.
Kovář zvedl hlavu.
„Kdo jsi?“
„Vilém. Od tety Rozálie. Hledáme vás.“
Matěj si promnul oči.
„Já šel přes most. Pak jsem slyšel zvonek. Pak jsem si řekl, že půjdu za světlem. A najednou byl přede mnou tenhle mlýn. Cesta zpátky zmizela.“
Baltazar vedle Viléma tiše cvakl.
„Cesta nezmizela,“ řekl kufr. „Jen se sbalila.“
Kovář vytřeštil oči.
„Ten kufr mluví?“
„Bohužel často v hádankách,“ řekl Vilém.
Dveře starého mlýna se samy otevřely.
Uvnitř nebyla mouka ani pytle obilí.
Byla tam spousta cest.
Visely ze stropu jako stuhy. Ležely stočené v policích jako provazy. Některé byly prašné, jiné zelené, některé dlážděné kamínky a jedna voněla po skořici. Uprostřed místnosti seděla stará paní v šedém plášti a skládala cestu do čtverce, jako by to byl ubrus.
„Dobrý večer,“ řekla.
Vilém se pevně chytil držadla kufru.
„Vy jste ukradla cestu?“
„Neukradla,“ odpověděla paní dotčeně. „Sbalila. Byla unavená.“
„Cesta může být unavená?“
„Samozřejmě. Když po ní lidé chodí mnoho let a nikdy si jí nevšimnou, začne se cítit zbytečná.“
Kovář Matěj se poškrábal ve vousech.
„Já si cest všímám.“
Stará paní zvedla obočí.
„Opravdu? Co roste u třetího kamene za mostem?“
Matěj otevřel ústa.
Zavřel je.
„No… tráva?“
„Modrý lomikámen,“ řekla paní. „Kvete jen za mlhy. A kolik vrb se sklání nad potokem?“
Kovář mlčel.
Vilém také.
Stará paní si povzdechla.
„Cesty nejsou jen od toho, aby se po nich někam došlo. Jsou to místa mezi místy. A když je všichni používají, ale nikdo nevidí, začnou se jednoho dne balit samy.“
Vilém se podíval na Baltazara.
„Jako kufr.“
„Konečně slušné přirovnání,“ zamumlal Baltazar.
„Prosím,“ řekl Vilém staré paní, „vrátíte cestu? Lidé ji potřebují.“
„Potřebují, ano. Ale všimnou si jí?“
Vilém se zamyslel.
Pak vytáhl z kufru křídu.
„Co kdybychom jim pomohli?“
Stará paní ho sledovala.
„Jak?“
„Uděláme značky. Ne velké. Jen malé. U modrého lomikamene, u vrb, u kamenů. Aby lidé věděli, že cesta není jen pruh hlíny, ale něco, co se dá poznávat.“
Kovář Matěj přikývl.
„A já opravím zábradlí na mostě. Už dlouho vrže.“
Baltazar otevřel víko a vyhodil ven provaz.
„A já,“ řekl důstojně, „odmítnu odjet, dokud nebude hotovo.“
Stará paní se usmála.
Její tvář najednou vypadala mladší a starší zároveň, jako mlha nad ránem.
„Dobrá,“ řekla. „Cesta se může vrátit. Ale pamatujte si: kdo jde, nemá jen spěchat. Má také vidět.“
Vzala stočenou cestu z police a rozvinula ji.
Místností se prohnal vítr. Mlýn se zatočil, stuhy cest zašustily a Vilém měl na okamžik pocit, že stojí na všech pěšinách světa najednou.
Pak byli znovu u starého mostu.
Mlha řídla.
Matěj stál vedle něj, živý a celý. Baltazar klidně spočíval na zemi. A podél cesty se třpytily malé křídové značky, ačkoli je Vilém ještě nestihl nakreslit.
Druhý den se o všem ve vsi dlouho mluvilo.
Teta Rozálie netvrdila, že tomu rozumí. Jen řekla, že cesty v Mlžném údolí byly vždycky trochu citlivé. Kovář Matěj opravil zábradlí mostu a u třetího kamene našel modrý lomikámen, který do té doby opravdu nikdy neviděl.
Vilém s Lízou pak celé dny chodili po údolí a kreslili malé značky. U vrb. U studánek. U kamenů ve tvaru spící kočky. U místa, kde se mlha nejraději zastavovala na odpočinek.
Vilém se přestal bát cest za hory.
Ne úplně.
Strach někdy zůstane jako malý kamínek v kapse. Ale už věděl, že cesta není jen to, co ho odvádí pryč z domova. Je to také něco, co ho může přivést zpátky, pokud se na ni dívá pozorně.
Když se týden chýlil ke konci, Baltazar se sbalil znovu.
Sám.
Do kufru naskákaly košile, ponožky, kniha o dracích, kousavý svetr, tři hladké kamínky, sušená hruška od tety Rozálie a mapa Mlžného údolí, která už měla o jednu novou značku víc.
„Tentokrát se vracíme domů,“ řekl Vilém.
„Ano,“ odpověděl kufr.
„Tak proč jsi přibalil lucerničku?“
Baltazar chvíli mlčel.
Pak se jeho mosazná přezka sama pootevřela.
Na dně kufru ležela nová nálepka.
Nebyla tam ráno.
Ukazovala úzké dveře uprostřed cesty. Za nimi bylo vidět hvězdné nebe a malý kousek zelené louky, kterou Vilém neznal.
Pod nálepkou se objevil nápis:
Některé cesty se nebalí proto, že končí, ale proto, že čekají, až je někdo otevře jinde.
Vilém se dlouho díval.
„Baltazare,“ zeptal se opatrně, „kde jsou ty dveře?“
Kufr si spokojeně cvakl přezkou.
„To poznáš, až se začnu balit a nikdo nebude vědět proč.“
Vilém se usmál.
Trochu nervózně.
Trochu radostně.
A když večer vůz vyjel z Mlžného údolí zpátky k domovu, starý kufr na korbě tiše klapal o prkna.
Ne jako zavazadlo.
Spíš jako srdce další cesty, která už někde v dálce čekala, až si jí někdo všimne.
DALŠÍ POHÁDKY
