Když foukal vítr, voněla chaloupka po skořici, medu a tajemství. Když pršelo, kapky bubnovaly do perníkových tašek tak sladce, že veverkám kručelo v břiše.
Lidé říkali, že tam bydlí zlá baba Jaga.
Jenže lidé toho napovídají spoustu, zvlášť když jdou lesem, mají hlad a neumějí si přiznat, že jim voní cizí dům.
Jednoho odpoledne zabloudili v lese dvě děti. Jeníček a Mařenka šli původně jen nasbírat jahody, ale jahody se ukázaly být lstivé. Rostly vždycky o kousek dál, za dalším stromem, za dalším keřem, za dalším pařezem, až se děti najednou ocitly tak hluboko v lese, že ani ptáci nevěděli, odkud přišly.
„Já si myslím,“ řekl Jeníček statečně, „že vůbec nejsme ztracení.“
Mařenka se rozhlédla po stromech, které vypadaly všechny stejně, a zvedla obočí.
„Aha. A kde tedy jsme?“
Jeníček chvíli mlčel.
„V lese,“ odpověděl nakonec.
To byla pravda, ale Mařence to jako plán nestačilo.
Šli tedy dál. Slunce klesalo níž, větve tmavly a les kolem nich začal šumět tím zvláštním večerním hlasem, při kterém i odvážné děti raději mluví tišeji. A právě tehdy ucítili vůni.
Nejdřív jen slabou. Med, máslo, skořice. Potom silnější. Perník, poleva, špetka hřebíčku a něco, co vonělo jako Vánoce, i když byl červenec.
„Cítíš to?“ zašeptala Mařenka.
„Cítím,“ řekl Jeníček a polkl. „A jestli je to past, tak musím říct, že velmi dobře upečená.“
Mezi stromy se objevilo světlo. Děti vyběhly na malou mýtinu a tam ji spatřily.
Perníkovou chaloupku.
Byla tak krásná, tak voňavá a tak naprosto nevhodná pro život v lese, že na ni chvíli jen zíraly. Na parapetu ležely cukrové preclíky, dveře měly perníkovou kliku a z okapu visely dlouhé rampouchy z bílé polevy.
„Tohle určitě nemáme jíst,“ řekla Mařenka.
„Určitě ne,“ souhlasil Jeníček.
Pak oba udělali přesně to, co by udělala většina hladových dětí před domem z perníku. Odlomili malý kousek rohu.
Křup.
Vtom se otevřelo okno.
„Tak dost!“ ozval se zevnitř rozzlobený hlas. „Tohle je už dneska třetí okap!“
Děti nadskočily. V okně stála stará žena s šátkem na hlavě, dřevěnou vařečkou v ruce a výrazem někoho, komu právě někdo okousal nově opravenou fasádu. Nevypadala jako bytost, která chce péct děti. Vypadala jako bytost, která už toho má opravdu plné zuby.
„My jsme jen…“ začal Jeníček.
„Ochutnávali?“ dokončila za něj žena.
„Trošičku,“ pípla Mařenka.
Stará žena si povzdechla tak hluboce, že se na komíně zachvěla kandovaná třešeň.
„Samozřejmě. Všichni jen trošičku. Trošičku veverka, trošičku turista, trošičku zatoulané děti, trošičku datel, který si myslí, že perník je nový druh stromu. A pak já každý večer stojím na žebříku, lepím chaloupku polevou a poslouchám, jak se mi střecha směje.“
Děti se na sebe podívaly.
„Vy nás nechcete upéct?“ zeptal se Jeníček opatrně.
Žena na něj vyvalila oči.
„Upéct? Proč bych pro všechno na světě pekla děti? Víš, kolik práce dá udržet v pořádku jeden perníkový dům? Já nemám čas péct ani normální buchtu.“
Mařenka se trochu osmělila. „Ale všichni říkají, že jste baba Jaga.“
„To jsem,“ řekla žena. „Baba Jaga Bramborová, bývalá vyhlášená cukrářka a současná zoufalá majitelka nejhůř vymyšlené nemovitosti v celém lese.“
„Bramborová?“ podivil se Jeníček.
„Ano. A než se zeptáš, ne, chaloupka není z brambor. To byl právě první omyl.“
Baba Jaga otevřela dveře a mávla na ně, ať jdou dovnitř. Děti chvíli váhaly, ale z chaloupky voněl čaj a v okně ležela cedulka: Prosím nekousat do domu. Klepejte.
Uvnitř bylo teplo, útulno a trochu lepkavo. Na stole stály dózy s kořením, na lavici ležely plány fasády a v koutě se opíralo šest žebříků, tři špachtle a jeden velký hrnec polevy. Na poličce stála kniha s názvem Moderní chaloupka pro výraznou osobnost.
„Tady to všechno začalo,“ řekla baba Jaga a poklepala na knihu vařečkou. „Před lety jsem bydlela v úplně obyčejné dřevěné chalupě. Nebyla slavná, ale držela. Pak mi jeden lesní poradce řekl, že jestli chci přilákat hosty, musím mít něco originálního. Prý fasáda musí vyprávět příběh.“
„A tak jste ji oblepila perníkem?“ zeptala se Mařenka.
„Nejdřív jen dveře,“ přiznala baba Jaga. „Pak okna. Pak kousek střechy. No a pak se to celé nějak vymklo.“
Jeníček se rozhlédl po sladkých trámech. „Ale vypadá to krásně.“
„To říkají všichni,“ zamručela baba Jaga. „A pak si kousek odnesou.“
Děti se zastyděly. Mařenka vytáhla z kapsy ulomený roh a položila ho na stůl.
„Promiňte.“
Baba Jaga se na ni podívala. Chvíli mlčela a pak trochu změkla.
„No dobrá. Aspoň jste se přiznali. To se v lese cení. Většina lidí tvrdí, že mi kus chaloupky odlomil vítr. Jednou mi dokonce myslivec tvrdil, že celý perníkový parapet sežrala mlha.“
„Mlha?“ podivil se Jeníček.
„Hladová mlha, prý,“ řekla baba Jaga suše.
Vtom se zvenčí ozvalo škrábání.
Baba Jaga zbystřila. „A je to tady zase.“
K oknu přiběhla veverka, chytla se okenice a začala okusovat cukrovou polevu.
„Hej!“ vykřikla Mařenka.
Veverka se zarazila s tvářičkami plnými polevy a uraženě zamrkala.
„To není veřejný zákusek,“ dodal Jeníček.
Veverka se tvářila, že nerozumí, ale raději seskočila dolů a zmizela v borůvčí.
Baba Jaga si sedla na lavici. Najednou nevypadala zlá, jen unavená.
„Vidíte? Pořád dokola. Každý si myslí, že když je dům sladký, může si z něj něco vzít. Ale domov je domov, i když voní po perníku.“
Mařenka se zamyslela. Byla bystrá a rychle chápala věci, které Jeníčkovi docházely až po svačině.
„A proč tu fasádu prostě nesundáte?“
Baba Jaga se zatvářila nešťastně. „Protože když jsem to zkusila, přišel lesní úřad a řekl, že chaloupka je už zapsaná jako významná cukrářská památka.“
„Lesní úřad?“ vydechl Jeníček.
„Ano. Sídlí ve vykotlaném dubu a úřední hodiny má jen za úplňku. Nedoporučuji.“
Mařenka vstala a přešla k plánům na stole. „Možná ji nemusíte sundat celou. Co kdyby se perník nechal jen nahoře, kde na něj nikdo nedosáhne? A dole by byla obyčejná pevná stěna. Třeba dřevěná.“
Baba Jaga se zarazila.
„Dřevo,“ zopakovala pomalu, jako by slyšela dávno zapomenuté kouzlo.
Jeníček se nadchl. „A na dveře můžete dát klepadlo. Velké. Třeba ve tvaru preclíku. Aby každý pochopil, že se má klepat, ne kousat.“
„A ceduli,“ dodala Mařenka. „Napsala bych tam: Perník je jen dekorace. Návštěvy dostanou sušenku uvnitř.“
Baba Jaga se na děti zadívala. Její oči se najednou rozzářily.
„Vy jste chytřejší než ten poradce.“
„To není těžké,“ poznamenal Jeníček.
A tak se stalo, že místo toho, aby baba Jaga strkala děti do pece, dala jim zástěry. Jeníček míchal polevu, Mařenka překreslovala plán a baba Jaga poprvé po dlouhé době nelepila chaloupku nazdařbůh, ale podle rozumného nápadu.
Celé odpoledne pracovali. Spodní část chaloupky obložili pevnými dřevěnými prkny, která voněla po lese a ne po svačině. Perník nechali jen vysoko pod střechou, kde vypadal krásně, ale nedal se snadno ulomit. Na dveře připevnili velké klepadlo ve tvaru preclíku a vedle něj ceduli:
Kdo zaklepe, dostane čaj.
Kdo kouše do domu, opravuje okap.
K večeru seděli všichni tři u stolu. Baba Jaga nalila dětem bylinkový čaj a přinesla talíř malých perníčků.
„Tyhle jíst můžete,“ řekla. „Jsou upečené k tomu, aby se jedly. Na rozdíl od severní stěny.“
Jeníček vzal perníček a opatrně se zeptal: „Takže vy nejste zlá?“
Baba Jaga se zamyslela. „Jsem občas protivná. To je jiné.“
„Kvůli okapům?“ zeptala se Mařenka.
„Kvůli okapům, veverkám, turistům a lidem, kteří si myslí, že stará žena v lese musí být podezřelá jen proto, že bydlí sama.“
Děti ztichly. To už nebylo jen vtipné. Byla v tom taková malá lesní pravda, která se člověku usadí za uchem a chvíli tam šimrá.
„My to doma řekneme,“ slíbila Mařenka. „Že nejíte děti.“
„A že máte úředně komplikovanou fasádu,“ dodal Jeníček.
Baba Jaga se poprvé nahlas zasmála. Její smích nebyl strašidelný. Byl trochu chraplavý, trochu skořicový a docela milý.
Když se setmělo, ukázala dětem cestu z lesa. Nebyla to žádná černá magie. Baba Jaga jen věděla, kudy se chodí, protože v lese žila dlouho a na rozdíl od lidí poslouchala stromy, když šeptaly.
„Půjdete rovně kolem tří bříz,“ řekla, „pak doleva u pařezu, který vypadá jako uražený dědeček, a potom za světlem. Tam už trefíte.“
Mařenka ji objala. Jeníček jí chtěl podat ruku, ale pak si všiml, že ji má celou od polevy, a tak se jen uklonil.
„Děkujeme.“
„A příště klepat,“ připomněla baba Jaga.
„Příště klepat,“ slíbily děti.
Od té doby se o perníkové chaloupce vyprávělo jinak. Už ne jako o místě, kde zlá baba číhá na děti, ale jako o chaloupce, kde dostanete čaj, pokud se umíte chovat. Někteří lidé tomu nevěřili, protože staré pověsti se nerady stěhují z místa na místo. Ale děti tomu věřily. A kdykoli šly kolem lesa, připomněly si, že ne každý voňavý dům je svačina a ne každá stará žena v šátku je čarodějnice.
Baba Jaga měla od té doby o něco méně práce. Ne úplně málo, protože veverky cedule nečetly, ale přece jen méně. A když někdo zaklepal, obvykle dostal čaj, perníček a krátkou přednášku o tom, proč se do cizího majetku nekouše ani v případě, že má polevu.
Jednoho rána však baba Jaga vyšla před chaloupku a našla pod preclíkovým klepadlem malý lístek.
Byl napsaný úhledným písmem a voněl po jablkách.
Vážená paní Jago,
slyšeli jsme, že umíte opravit pohádku, kterou lidé vyprávěli špatně.
Mohla byste se zastavit u nás?
Máme vlka s velmi poškozenou pověstí.
Podepsána: Babička z červené chalupy.
Baba Jaga si lístek přečetla dvakrát. Pak zavolala do lesa:
„Děti! Jestli se tu někde zase ztrácíte, vezměte si mapu. Zdá se, že máme další práci.“
A z komína se tiše zakouřilo skořicí.
