Žofka a Bětka byly pruhované ponožky. Vždy spolu. V botách. V šuplíku. Na sušáku. Pak přišel osudný den praní.
Pračka doprala. Žofka vypadla do koše. Bětka ne. „To se stává,“ řekla utěrka. „Ponožky se ztrácejí.“
„Ne moje Bětka.“
Žofka počkala do noci. Pak seskočila z koše a vlezla do pračky. Za bubnem našla úzkou škvíru. Protáhla se. Za ní byl úplně jiný svět. Ponožkové království. Stovky lichých ponožek. Krátké. Dlouhé. Sportovní. Puntíkaté.
Některé tam byly roky.
„Hledám Bětku.“
„Všechny někoho hledáme,“ povzdechla si stará podkolenka.
Žofka odmítla zůstat. Prošla tunelem z rukávů, přes Hromadu Žmolků a kolem Velké Ždímačky. Nakonec uslyšela: „Žofko!“
Bětka visela zachycená za gumový lem. Žofka ji uvolnila. „Jdeme domů.“
Ostatní ponožky se dívaly. „A co my?“ Žofka se zastavila. Nemohla je tam nechat. Společně otevřely servisní dvířka pračky. Ráno rodina našla před pračkou hromadu dávno ztracených ponožek. Maminka nevěřila očím. „Tak TADY jste byly!“
Žofka s Bětkou se vrátily do šuplíku. Od té doby si držely ještě víc při sobě. A Žofka pochopila, že když někoho ztratíme, nemá vždy smysl říct „to se stává“. Někdy stojí za to se podívat za buben. Samozřejmě jen obrazně. Většinou.
CHCEŠ JEŠTĚ JEDNU POHÁDKU?








