Ne, že by je měla ráda. Ona je přímo zbožňovala. Každý lískový, každý vlašák, každý žalud byl pro ni poklad.
„Kdo má oříšky, má moc,“ říkávala a přepočítávala svou zásobu s takovou vážností, jako by šlo o drahé kameny.
Oříškové království
Na jaře začala Cecilka přemýšlet, jak své bohatství chránit.
„Jedna skrýš je málo,“ zamumlala. „Musím si založit oříškové impérium!“
A tak postavila první sýpku z větviček. Potom druhou, třetí… a brzy měla po celém lese síť skladů, o jaké se nesnilo žádné jiné veverce. Každý strom měl číslo, každý oříšek měl své místo.
„Tohle je pro zimu,“ říkala. „Tohle pro případ deště. A tohle… pro horší časy.“
Ostatní zvířátka si klepala na čumáček.
„Cecilko,“ volala sýkorka, „tolik oříšků přece nikdy nesníš!“
„Ale můžu je mít!“ odpověděla s úsměvem, který voněl po vítězství.
Impérium z písku
Léto bylo štědré a oříšky padaly jeden za druhým. Cecilka už ani nespala – celé noci třídila zásoby, zapisovala je do kůry a vyvěšovala nápisy jako „Vstup zakázán!“ nebo „Veverčí banka – vklad pouze s ocáskem“.
Jenže podzim přinesl vítr. Silný, divoký, dravý vítr, který rozhoupal větve tak, že se les změnil v hřmějící moře. Když bouře skončila, Cecilka běžela ke svým skladům… a zůstala stát s otevřenou tlamičkou.
Všechno bylo pryč. Oříšky rozfoukané, sýpky rozmetané, čísla smytá deštěm. Jen mokré listí a ticho.
Sedla si pod strom a dlouho neřekla ani slovo.
„Celé moje impérium… fuč,“ zašeptala.
Dar, který se vrací
Druhý den se k ní začala scházet lesní zvířátka. Každé přineslo něco malého.
Sojka oříšek, ježek tři žaludy, myška kousek lísky.
„Na zimu se hodí každému něco navíc,“ řekla sýkorka a mrkla.
Cecilka se rozplakala. Ale tentokrát ne kvůli ztrátě – kvůli dojetí.
„Já… já jsem si myslela, že štěstí se dá uložit do skořápky,“ vzlykla.
„Ale ne,“ usmála se sojka. „Štěstí se dělí, ne schovává.“
Nové království
Od té doby už Cecilka nikdy nepočítala zásoby. Když našla oříšek, schovala ho – ale ne pro sebe.
Začala pomáhat ostatním zvířátkům, která měla málo. A jak se oříšky rozdělovaly, dělo se něco zvláštního – vždycky se jí další nějakým zázrakem objevil.
Na jaře si zvířátka z legrace začala říkat, že je z ní královna oříšků. A Cecilka, když to slyšela, jen se usmála:
„Teď už vím, že impérium není o množství, ale o srdci.“
A jestli půjdeš někdy do lesa a uvidíš na pařezu malou hromádku oříšků, neber si je všechny. Jeden tam nech. Možná se právě dívá Cecilka – a bude ráda, že její impérium pořád roste.