Jednou z těchto víl byla Rosiána, víla ze stříbrné rosy.
Zatímco ostatní víly měly rosu zlatou, perleťovou nebo mléčnou, Rosiána měla kapky čistě stříbrné. Třpytily se tak silně, že je bylo vidět i v měsíčním svitu. Lidé říkali, že kdo spatří její stříbrné kapky, ten uvidí pravdu, kterou před sebou skrývá.
Jenže Rosiána měla jednu zvláštnost: nebála se chodit dál od louky než jiné víly. Fascinoval ji svět lidí – jejich domy, jejich smích i jejich zvláštní zvyk hádat se kvůli maličkostem. Vždycky se posadila na plot, nohy svěsila dolů a pozorovala, jak se svět probouzí.
A právě tam, na tom plotě, jednou potkala loupežníka Toníka.
Byl to nejmenší loupežník široko daleko. Ne výškou – i když byl pravda trochu drobný – ale svou pověstí. Zatímco jiní loupežníci loupili prsteny, zlaté mince a košíky s koláči, Toník… loupil věci trochu zvláštní:
• neotevřené dopisy,
• knoflíky,
• staré klíče,
• a občas i zapomenuté jablko z parapetu.
Nikdy neublížil člověku. Byl to spíš sběrač tajemství, než opravdový zločinec.
Jednoho rána kráčel podél plotu s velkou kapsou u kabátu nacpanou drobnostmi, když zaslechl jemné cinknutí. Zvedl hlavu – a tam seděla Rosiána, kývajíc nožkou.
„Dobré ráno,“ řekla. Její hlas zněl jako kapka dopadající na hladinu. Toník se vyděsil tak, že málem upustil svůj lup.
„Ty… ty svítíš,“ vydechl.
„Já vím,“ usmála se víla.
„Proč svítíš?“
„Protože jsem z rosy.“
Toník se drbal na hlavě.
To mu smysl dávalo… i nedávalo.
Rosiána se naklonila.
„A ty jsi zloděj?“
„Loupežník,“ opravil ji Toník hrdě. „Velmi profesionální loupežník.“
Rosiána koukla do jeho přeplněné kapsy.
„Takže knoflíky a klíče?“
Toník zrudl.
„To je… začátečnická fáze!“
Víla se usmála, a stříbrná rosa jí stekla po vlasech jako drobný kometový ocas.
A tehdy Toníka napadlo něco, co nikoho jiného v Miradii nenapadlo.
„Poslyš… ty máš strašně krásnou rosu.“
Rosiána se pyšně narovnala.
„Samozřejmě.“
„A… eh… dalo by se to… eh… půjčit?“
Víla mrkla.
„Ty chceš ukrást rosu?“
„Ne ukrást!“ sykl Toník. „Jen… vypůjčit! Kapku. Jednu malinkou.“
„A na co?“
Toník se zavrtěl.
„Na… na odhalování pravdy.“
Rosiána se zarazila.
„Ty chceš pravdu? Zloděj?“
Toník sklopil oči.
„Já se… trochu bojím. Někdy nevím, kdo vlastně jsem. A když kradu, je to… jako bych si půjčoval odvahu. Pravdivou odvahu nemám.“
Víla na něj dlouze hleděla.
A pak natáhla dlaně.
Stříbrné kapky se jí spojily v jediné malé světélko, jasné jako hvězdička padlá na zem.
A to světélko položila Toníkovi do dlaně.
„Tady,“ řekla. „Ale pozor… stříbrná pravda není zadarmo.“
„Co znamená zadarmo?“ polkl Toník.
„Že ti ukáže pravdu… i kdybys ji nechtěl vidět.“
Toník přikývl a schoval kapku do kapsy.
🔹 A od té chvíle se děly věci.
Kdykoli Toník sáhl po něčem, co mu nepatřilo, kapsa se rozsvítila a ozvalo se něco jako: „Ehm?“
Když chtěl ukrást jablko, jablko se mu v ruce ohřálo tak, že ho pustil.
Když zkusil ukrást starý dopis, papír se rozsvítil stříbrem a na okrajích se objevila slova: Tohle nech být.
A když se pokusil vzít něčí klíč, ozval se jemný hlas kapky:
„Hledej svůj vlastní.“
Toník byl nejprve zoufalý… ale postupně začal svět vnímat jinak.
Najednou viděl starou paní, která ztratila náramek – a vrátil jí ho dřív, než si všimla.
Našel panu mlékaři zaběhnutou kočku a donesl ji domů.
A když viděl osamělého chlapce na lavičce, položil mu do dlaně jeden ze svých nalezených knoflíků – úplně nový, krásný, modrý – a kluk se poprvé za celý den usmál.
A stříbrná kapka pokaždé tiše zablikala, jako by říkala:
„Ano. Tohle je ta pravá cesta.“
Jednoho večera Toník seděl na plotě vedle Rosiány.
„Tak co,“ usmála se víla. „Už víš, kdo jsi?“
Toník přikývl.
„Ne loupežník. Už ne. Asi… trochu hledač.“
„Hledač?“
„Hledám věci, které lidem chybí… a vracím je.“
Rosiána se tajemně pousmála.
„To je největší kouzlo, které může člověk mít.“
A stříbrná rosa na jejích vlasech se rozzářila víc než kdykoli předtím — protože pravda, která najde správného člověka, bývá krásnější než všechny poklady světa.
A kdo Toníka potkal později, věděl jediné:
V Miradii se už nerodí loupežníci. Rodí se jen lidé, kteří hledají, co ostatní ztratili.
A Rosiána?
Ta dál sedává na plotě Louky tisíce kapek.
A někdy, když se noc třpytí jako stříbro, je slyšet tichý smích dvou bytostí, které se našly v nejnečekanějším okamžiku.
