Uprostřed té zahrady rostla čajová růže. Jemná, bledě růžová, vonící po teplém medu a čaji s kapkou citronu. Ale byla zakletá. Každé ráno se rozvíjela do květu, a každou noc, když padla tma, se proměnila v dívku.
Jmenovala se Tea. Měla vlasy barvy ranního světla a oči, v nichž se odrážely hvězdy, které ještě nestihly zmizet. Byla dobrá, ale smutná – neboť kouzlo, které ji poutalo, mohlo zlomit jen ten, kdo jí přinese peřinu ušitou z červánků.
Jenže kde ji vzít?
Jednoho dne tudy procházel mladý tulák jménem Elias, který nosil kapsy plné drobných kamínků a příběhů. Všude, kam přišel, vyprávěl lidem sny, které si sami netroufli snít. Když spatřil dívku, která se při západu slunce pomalu měnila v květ, pochopil, že jeho cesta má najednou cíl.
„Kdo tě to zaklel?“ zeptal se tiše. „Samota,“ odpověděla. „A možná i zapomenutí. Všichni chtěli trhat květy, ale nikdo se nezajímal, co cítí růže, když zůstane bez listu.“ Elias se usmál. „Pak ti přinesu červánky – peřinu, která tě zahřeje, i když svět zapomene.“
Cestoval dlouho. Vylezl až na nejvyšší vrchol Hory ticha, kde červánky usínaly na obloze. Tam se setkal s vílou Svítánkou, která každý den roztírala barvy nového rána po nebi. „Potřebuji z červánků ušít peřinu,“ prosil ji.
„To není tak snadné,“ odpověděla. „Červánky se dotknou jen těch, kdo nikdy nelžou, ani sobě.“
Elias sklopil hlavu. „Lhal jsem někdy? Možná, když jsem tvrdil, že už nikdy nebudu doufat.“ Svítánka se usmála a dotkla se jeho srdce. „Právě proto si ji zasloužíš.“
Z pramenů oblohy spustila nitky světla – růžové, zlaté a stříbrné – a Elias ušil peřinu z červánků, lehkou jako dech první písně ptáků.
Když ji přinesl zpátky do zahrady, čajová růže už se chystala zavřít okvětní plátky do spánku. Elias ji zabalil do peřiny a řekl: „Ať tě teď zahřeje všechno, co je mezi dnem a nocí – to, co bývá nejkrásnější a nejkřehčí.“
V tu chvíli se kolem nich rozlila záře. Červánky se vlnily po zahradě, rosa se proměnila v perly a zpěv květin zněl jako sbor nebes. Tea otevřela oči – a už se neměnila v růži. Stala se člověkem, ale v jejím dechu navždy zůstala vůně čaje a světla.
Od té doby se o ní vypráví, že kdo v noci přivoní k čajové růži, může zaslechnout jemný šepot: „Nikdy se neboj doufat. I z nejjemnějších červánků se dá ušít peřina, co zahřeje tvé srdce.“
A když někde po světě zůstane zapomenutá duše, víla Svítánka jí prý zabalí sen do malé, neviditelné peřiny z ranního světla – jen aby se jí zdál o trochu krásnější sen.
🌅 Konec? Možná. Anebo jen začátek dalšího červánkového povídání…