Bylo to krásné království, ale velmi zvláštní. Lidé tam chodili lehkým krokem, dveře zavírali opatrně, koně měli podkovy podložené měkkou plstí a na tržišti se nesmělo volat „čerstvé koláče“, nýbrž jen zdvořile naznačit, že koláče jsou přítomny a případní zájemci si jich mohou všimnout sami.
V Tichomíři se totiž věřilo, že hlučné věci přinášejí neštěstí.
Nikdo nebouchal hrnci.
Nikdo nepískal.
Nikdo nekýchal bez omluvy.
A když se někdo opravdu hlasitě rozesmál, starý komoří Dobromil mu podal kapesník, ne proto, aby si otřel oči, ale aby si do něj smích laskavě zabalil.
Uprostřed království stál hrad s bílými věžemi. A v tom hradě žila princezna Lojzička.
Byla milá, statečná, trochu tvrdohlavá a měla vlasy tak kudrnaté, že se do nich jednou zamotal posel s důležitou zprávou, když se příliš hluboce uklonil. Největší zvláštností princezny Lojzičky však nebyly vlasy.
Byl to hlas.
Princezna Lojzička neuměla šeptat.
Vůbec.
Když se snažila říct potichu „dobré ráno“, zaznělo to jako slavnostní oznámení z balkonu.
Když měla v knihovně zašeptat „kde je pohádkopis?“, spadly ze tří polic staré kroniky.
A když se jednou pokusila pošeptat své komorné Amálce, že má v kapse schovaný koláček, slyšeli to v kuchyni, ve stájích i v městské sýpce, kde se krysa Eduard zaradovala, protože slovo koláček považovala za veřejnou výzvu.
„Lojzičko,“ povzdechl si král Viktor, „musíš se učit tichosti.“
„Ano, tatínku,“ odpověděla princezna tak, že se rozcinkaly poháry na stole.
Královna Beáta ji hladila po ruce.
„Nemyslí to zle,“ říkávala ostatním. „Jen se jí hlas narodil o kousek větší.“
Jenže v Tichomíři to nebylo jednoduché.
Každé dítě se tam učilo šeptat dřív než číst. Na hradě byl dokonce zvláštní učitel tichého projevu, pan Mravenčík, který uměl říct celou báseň tak tiše, že ji slyšel jen člověk s uchem položeným přímo na jeho klobouku.
Pan Mravenčík se princeznu snažil učit.
„Vaše Výsosti,“ říkal, „představte si, že váš hlas je peříčko.“
„Peříčko,“ zopakovala Lojzička.
Znělo to jako výstřel z dělové růže.
Pan Mravenčík sebou trhl.
„Možná menší peříčko.“
„MENŠÍ PEŘÍČKO.“
„Ne, ne, ne. Ještě menší.“
Lojzička se opravdu snažila. Přitiskla si ruce na pusu, zavřela oči, naklonila se k panu Mravenčíkovi a ze všech sil zašeptala:
„Teď už je to lepší?“
Na nádvoří se splašil páv.
Pan Mravenčík složil ruce do klína.
„Pokrok je… slyšitelný.“
Lojzičku to mrzelo.
Nechtěla nikoho rušit. Nechtěla, aby před ní knihovníci bledli, služebné zakrývaly hrníčky nebo komorníci hlídali okna pokaždé, když se nadechla. Jenže její hlas si dělal, co chtěl. Vycházel z ní velký, jasný a zvonivý, jako by měl v hrudi ukrytý malý zvon.
Nejhorší však bylo, že se kvůli tomu nesměla zúčastnit slavnosti Tichého úplňku.
Byla to nejdůležitější noc v roce.
Celé království vycházelo ven pod měsíc, lidé rozsvěceli stříbrné lampičky, děti pouštěly po řece papírové lodičky a na nádvoří se zpívala stará píseň. Ale zpívala se sotva slyšitelně. Tak potichu, že podle pověsti ji slyšely jen hvězdy a ty na oplátku chránily Tichomíř před zlými sny.
„Letos budeš raději stát u zadní brány,“ řekl komoří Dobromil.
„Proč?“ zeptala se Lojzička.
„Protože kdybyste se přidala ke zpěvu, Vaše Výsosti, hvězdy by možná spadly leknutím.“
Nemyslel to zle. Dobromil byl zdvořilý i při katastrofě. Ale Lojzičku to zabolelo.
Večer před slavností utekla z hradu.
Ne daleko. Jen za zahradu, k úpatí velké hory, která se tyčila za královstvím.
Jmenovala se Spáč.
Byla obrovská, tmavě zelená a na vrcholku měla kamenný hřbet posetý sněhem, i když dole kvetly kopretiny. Říkalo se, že hora kdysi dávno bývala živá. Že chodila po kraji, chránila údolí před bouřemi a mluvila hlubokým hlasem s řekami. Jenže potom se unavila, lehla si za Tichomíř a usnula.
Od té doby všichni dávali pozor, aby ji nevzbudili.
„Kdyby se Spáč probudil,“ říkali lidé, „otřáslo by se celé království.“
Proto Tichomíř tak miloval ticho.
Lojzička si sedla na kámen pod borovicí a přitiskla bradu ke kolenům.
„Já za to nemůžu,“ řekla.
Chtěla to říct potichu.
Ale skála u její nohy se lehce zachvěla.
„Promiň,“ dodala rychle.
Hora samozřejmě neodpověděla.
Aspoň ne hned.
Jen vítr prošel mezi borovicemi a vysoko nad nimi odpadl z útesu maličký kamínek.
Lojzička seděla dlouho.
Pak vytáhla z kapsy malou píšťalku, kterou dostala kdysi od zahradníka. Neuměla na ni hrát. Jen ji nosila pro případ, že by se někdy ztratila. Teď ji držela v dlani a přemýšlela, jestli by nebylo lepší narodit se v království, kde lidé mluví hlasitě, smějí se bez kapesníků a hory se nebudí kvůli každé větě.
„Já bych chtěla být tichá,“ zašeptala.
Ale opět to zašeptání znělo tak, že se z blízkého keře vylekal zajíc a okamžitě se rozhodl odejít na jiné místo, kde princezny méně šeptají.
Z hloubi země se ozvalo tiché zabručení.
Lojzička ztuhla.
„Kdo je tam?“
Země se zachvěla o něco víc.
Kámen pod ní byl najednou teplý.
A pak se z nitra hory ozval hlas.
Byl hluboký. Starý. Pomalu se valil pod zemí jako vzdálená bouřka, která se ještě nerozhodla, zda přijde.
„Konečně.“
Lojzička vyskočila.
„Kdo to řekl?“
„Já.“
„Kdo já?“
„Hora.“
Princezna polkla.
Podívala se vzhůru na obrovský kamenný hřbet.
„Spáč?“
„Ano.“
Lojzičce se udělalo slabo.
„Já jsem vás probudila?“
„Trochu.“
„Omlouvám se!“
„Nekřič.“
„Já nekřičím!“
Nad úbočím se sesypalo trochu sněhu.
Lojzička si přitiskla ruce na pusu.
„Promiňte,“ řekla co nejjemněji, což stále znělo jako projev na menší slavnosti.
Hora zabručela.
„To nevadí. Spal jsem příliš dlouho.“
Lojzička se posadila zpátky na kámen, protože stát před mluvící horou je únavnější, než by se zdálo.
„Všichni říkají, že vás nesmíme vzbudit.“
„Všichni říkají mnoho věcí.“
„Říkají, že byste otřásl královstvím.“
„Možná.“
„To není uklidňující.“
„Pravda nebývá vždycky uklidňující.“
Lojzička si nebyla jistá, zda se má bát, nebo se ptát dál. Protože byla Lojzička, zeptala se dál.
„Proč jste řekl konečně?“
Hora dlouho mlčela.
Tak dlouho, že si princezna myslela, že zase usnula.
Pak se ozvalo:
„Protože jsem nechtěl spát navždy. Ale ticho mě drželo.“
Lojzička zamrkala.
„Ticho vás drželo?“
„Ano. Lidé se mě tolik báli probudit, že zapomněli, že některé věci potřebují hlas.“
„Ale celé království je tiché kvůli vám.“
„Kvůli strachu ze mě,“ opravil ji Spáč. „To není totéž.“
Princezna se zadívala na městečko dole v údolí. V oknech se rozsvěcovaly lampy. Lidé se připravovali na slavnost Tichého úplňku. Všechno vypadalo pokojně, ale najednou jí připadalo, že to ticho není jen laskavé. Bylo také trochu sevřené.
„A co se stane, když se probudíte úplně?“ zeptala se.
„Nevím,“ řekla hora.
„Vy nevíte?“
„Spal jsem tři sta let. To se člověku nerozhoduje svižně.“
Lojzička se musela pousmát.
„Já bych vám ráda pomohla. Ale všichni říkají, že můj hlas je problém.“
„Tvůj hlas je brána,“ řekla hora.
Princezna ztichla.
To jí ještě nikdo nikdy neřekl.
„Brána k čemu?“
„K tomu, co bylo zavřené příliš dlouho.“
V té chvíli se ze svahu ozvalo prasknutí.
Ne velké.
Jen tenké, kamenné, nebezpečné.
Lojzička se otočila.
Na úbočí hory se otevřela dlouhá prasklina. Zpočátku vypadala jako tmavá čára. Pak se z ní vysypaly kamínky. Potom se ozval hlubší zvuk a kus svahu se pohnul.
Dole v údolí si toho zatím nikdo nevšiml.
Všichni chystali lampičky a tiché písně.
„Co se děje?“ vydechla Lojzička.
Hora zabručela, tentokrát bolestně.
„Když se něco dlouho drží příliš potichu, může to prasknout.“
Ze svahu se začal pomalu uvolňovat kámen.
Nejprve jeden.
Pak další.
Lojzička pochopila.
Kdyby se kus hory sesunul, sjel by po starém korytě přímo k vesnici. Ne zničit celý Tichomíř, možná ne. Ale dost na to, aby smetl zahrady, mostek přes potok a domy u spodní cesty.
Musela varovat lidi.
A právě k tomu se její hlas hodil až příliš dobře.
Rozběhla se z kopce.
Sukně se jí zachytávala o trávu, vlasy jí skákaly kolem obličeje a srdce jí tlouklo tak hlasitě, že by mu v Tichomíři jistě někdo doporučil kapesník.
Když dorazila k hradní zahradě, slavnost už začínala.
Na náměstí lidé stáli se stříbrnými lampičkami. Komoří Dobromil zvedl ruce a připravoval se dát znamení k tiché písni.
Lojzička vyběhla na hradní schody.
Nadechla se.
Na okamžik se zastavila.
Celý život jí říkali, že má být tišší. Že její hlas ruší. Že je příliš velký, příliš jasný, příliš prudký. A teď měla udělat přesně to, za co se dosud omlouvala.
„LIDÉ TICHOMÍŘE!“ zavolala.
Náměstí ztuhlo.
Tři lampičky málem spadly.
Komoří Dobromil zbledl tak, že vypadal jako slavnostní ubrousek.
„HORA PRASKÁ! MUSÍTE ODEJÍT OD SPODNÍ CESTY! HNED!“
Slova se rozletěla údolím.
Odrazila se od zdí.
Přeběhla po střechách.
Vletěla do stájí, sýpek, kuchyní a k domům u potoka.
Děti se lekly, dospělí se otočili, psi začali štěkat a na okamžik se zdálo, že celé království ztratilo dech.
Pak se ozvalo další zaburácení z hory.
A lidé se pohnuli.
Tentokrát bylo dobře, že princeznin hlas nikdo nepřeslechl.
Král Viktor okamžitě poslal stráže ke spodní cestě. Královna Beáta vedla děti a staré lidi na nádvoří. Rybář Matouš s kovářem odnášeli sudy ze zahrad pod svahem. Pekařka popadla do náruče tři bochníky chleba a teprve na druhý pokus si vzpomněla, že by měla vzít také klíče od domu.
Když se první kameny sesuly dolů, cesta už byla prázdná.
Kamenný proud sjel mezi stromy, zlomil starý plot, zasypal kus pěšiny a zastavil se těsně před potokem. Prach se zvedl do vzduchu a potom pomalu klesl.
Nikomu se nic nestalo.
Náměstí bylo tiché.
Ale tentokrát to nebylo ticho strachu před hlukem.
Bylo to ticho po záchraně.
Král objal Lojzičku.
„Dceruško,“ řekl rozechvěle, „tvůj hlas nás zachránil.“
Komoří Dobromil si otřel čelo.
„Musím přehodnotit metodiku šepotu.“
„To bude poprvé v dějinách hradu,“ poznamenala komorná Amálka.
Lojzička se dívala k hoře.
Spáč mlčel.
Ale ze svahu se ozvalo hluboké, pomalé vydechnutí. Nebylo hrozivé. Bylo úlevné.
Druhý den se celé království sešlo pod horou.
Ne kvůli slavnosti Tichého úplňku. Ta byla odložena, což starý Dobromil přijal statečně, přestože měl rád věci přesně v pořádku.
Přišli s lopatami, košíky, provazy a chlebem. Uklízeli spadané kameny, opravovali ploty a uvolňovali potok. Pracovali celý den. A při práci mluvili.
Ne řvali.
Ne dělali zbytečný rámus.
Ale mluvili normálně.
Smáli se, když pekařce utekl bochník ze svahu a zastavil se až u kozla Baltazara, který ho považoval za osobní dar. Zavolali na sebe, když bylo třeba podat provaz. Zpívali při práci, nejprve nejistě, potom pevněji.
A hora poslouchala.
Večer se Lojzička vrátila k borovici, kde předtím mluvila se Spáčem.
„Jste vzhůru?“ zeptala se.
„Trochu,“ odpověděla hora.
„Budete teď chodit?“
„Ne.“
„Budete se ještě sesouvat?“
„Doufám, že ne.“
„To je zase neúplně uklidňující.“
Hora se tiše zachvěla. Možná se smála.
„Nemusíš se bát svého hlasu, Lojzičko.“
Princezna si sedla na kámen.
„Ale co když někdy opravdu někoho vyděsím?“
„Pak se omluvíš. Hlas není meč, pokud ho jako meč nedržíš.“
„A co je?“
„Někdy zvon. Někdy most. Někdy lucerna. Někdy voda, která najde prasklinu dřív, než se skála rozpadne.“
Lojzička dlouho přemýšlela.
„A musíme být v království pořád tiší?“
„Ticho je krásné,“ řekla hora. „Ale jen když v něm smí zaznít pravda.“
Od té doby se Tichomíř začal pomalu měnit.
Ne přes noc. To by bylo příliš hlučné i na reformu.
Ale postupně.
Na tržišti se smělo volat, pokud člověk nevolal přímo do ucha staré paní. Děti se mohly smát bez kapesníků. V knihovně se stále mluvilo potichu, ale když někdo nad knihou vydechl úžasem, knihovník se už netvářil, že jde o veřejné ohrožení.
A princezna Lojzička?
Ta se učila zacházet se svým hlasem.
Ne učit se být někým jiným.
Učila se, kdy mluvit jemně, kdy zřetelně a kdy tak, aby ji slyšelo celé údolí. Pan Mravenčík zůstal jejím učitelem, ale změnil metodu.
„Vaše Výsosti,“ říkával, „dnes nebudeme zmenšovat hlas. Budeme ho směrovat.“
„Směrovat,“ zopakovala Lojzička.
Okno se jen lehce zachvělo.
„Výborně,“ řekl pan Mravenčík upřímně.
A když se příští rok znovu konala slavnost Tichého úplňku, Lojzička nestála u zadní brány.
Stála uprostřed nádvoří.
Lidé drželi lampičky. Měsíc svítil. Hora za královstvím se rýsovala proti obloze jako obrovské spící zvíře, které už však nespalo tak smutně.
Komoří Dobromil dal znamení.
Začala stará píseň.
První sloka byla tichá, jak se slušelo.
Druhá o něco silnější.
A třetí, tu zpívala Lojzička.
Její hlas se zvedl nad nádvoří, jasný a zvonivý. Nebyl hrubý. Nebyl nepozorný. Nesl slova vzhůru k hvězdám a dál k hoře, jako by otevíral okno, které bylo zavřené tři sta let.
Lidé se nejprve lekli.
Pak se přidali.
A hvězdy nespadly.
Naopak.
Zdálo se, že jich nad Tichomířem svítí víc než kdy dřív.
Když píseň skončila, z nitra hory se ozval hluboký tón.
Nebyl to otřes.
Nebyla to hrozba.
Byl to pozdrav.
V zemi pod Lojziččinýma nohama se objevila tenká stříbrná prasklina. Ne nebezpečná. Svítící. Vedla od nádvoří k úpatí hory a ztrácela se mezi borovicemi.
Ráno ji nikdo nenašel.
Jen Lojzička, když se vrátila ke svému kameni, uviděla ve skále malý otvor. Byl kulatý a hladký, jako by ho někdo vyhloubil pomalým dechem. Uvnitř ležela kamenná píšťalka.
Na jejím boku bylo vyryto:
Pro hlas, který už ví, kdy má burácet a kdy zavolat domů ztracené ticho.
Lojzička píšťalku zvedla.
Zkusila do ní fouknout.
Neozval se zvuk.
Místo toho se v hoře otevřely malé dveře.
Za nimi nebyla tma.
Bylo tam modré světlo a cesta kamsi dovnitř Spáče, kde možná čekaly staré řeky, zapomenuté ozvěny a odpověď na otázku, proč si hora před třemi sty lety vlastně lehla ke království a usnula.
Lojzička se usmála.
Nevstoupila hned.
To by se tatínek král jistě znepokojil, královna by poslala stráže a komoří Dobromil by sepsal velmi tichý, ale dlouhý protokol.
Místo toho si píšťalku schovala do kapsy.
Pohladila kámen vedle dveří a řekla svým velkým, jasným a už ne tolik stydlivým hlasem:
„Já se vrátím.“
A z hloubi hory se ozvalo:
„Budu poslouchat.“
