Měl kulatý čumáček, lesklé oči a bodlinky tak pečlivě učesané, že mu je jednou veverka Milada záviděla a zeptala se, jestli používá rosu nebo obyčejné ranní mlžení. Tobiáš byl milý, trochu zasněný a velmi pozorný. Věděl, kde rostou nejsladší jahody, kde se večer schovávají cvrčci a že starý pařez u potoka vrže jen tehdy, když se mu stýská po stromě.
Ze všeho nejraději však Tobiáš pozoroval ptáky.
Sedával pod hlohem a díval se, jak vlaštovky kreslí po nebi černé oblouky, jak kos poskakuje po větvi, jako by mu patřilo celé ráno, a jak červenka vzlétne z plotu tak lehce, že po ní zůstane jen nepatrné zachvění vzduchu.
„To musí být krása,“ vzdychal Tobiáš. „Jen se odrazit a letět.“
„Ježci nelétají,“ připomínala mu maminka.
„Zatím,“ odpovídal Tobiáš.
Maminka se na něj dívala laskavě, ale trochu ustaraně. Znala svého synka. Když si jednou usmyslel, že v potoce by měly růst jahody, zkoušel je tam sázet tři dny. Když mu krtek Alois řekl, že pod zemí je tma i v poledne, nosil Tobiáš do krtčích chodeb světlušky v ořechové skořápce, dokud ho světlušky nepožádaly o návrat do zaměstnání.
A teď křídla.
„Křídla nerostou jen tak,“ řekla maminka.
Tobiáš se podíval na louku plnou pampelišek.
„Ale pampelišky mají chmýří a to létá.“
„To je něco jiného.“
„Možná ne úplně.“
A tak se Tobiáš rozhodl, že si vypěstuje křídla z pampelišek.
Vybral si nejkrásnější semínka. Taková, která měla bílé padáčky hebké jako dech. Opatrně je posbíral, uložil do skořápky od lískového oříšku a odnesl k sobě domů pod kořen staré jabloně. Tam si před zrcátkem z kapky rosy dlouho prohlížel záda.
„Tady,“ řekl nakonec. „Napravo jedno křídlo. Nalevo druhé.“
Bylo to trochu nesnadné, protože ježek si na vlastní záda nevidí zrovna pohodlně. Nakonec mu pomohla myška Emílie, která uměla lézt opatrně mezi bodlinkami a tvářila se při tom velmi odborně.
„Máš tady dost místa,“ řekla.
„Myslíš, že to půjde?“
„Já jsem jednou zasadila hrášek do boty a vyrostl.“
„A chodila ta bota?“
„Ne. Ale hrášek vypadal spokojeně.“
Tobiáš to přijal jako povzbuzení.
Myška mu mezi bodlinky zasunula několik pampeliškových semínek. Tobiáš je každé ráno rosil, každý večer jim vyprávěl o obloze a přes den chodil velmi opatrně, aby si budoucí křídla nepomačkal.
Zvířata z louky si toho brzy všimla.
„Co to děláš?“ zeptal se zajíc Bertík.
„Pěstuju si křídla.“
Zajíc obešel Tobiáše dokola.
„Na ježkovi?“
„Ano.“
„Z pampelišek?“
„Ano.“
„To je odvážné.“
„Myslíš?“
„Myslím, že je to buď odvážné, nebo velmi divné. Někdy to poznáme až později.“
Veverka Milada byla nadšená.
„Až poletíš, můžeš mi shodit oříšky z nejvyšších větví.“
„Já nechci létat kvůli oříškům.“
„To říká každý, dokud neuvidí opravdu vysoko uložený lískový oříšek.“
Kos Kvido, který sedával na hlohu a měl o létání mnoho názorů, se tvářil pochybovačně.
„Létání není jen chmýří,“ řekl. „Musíš mít křídla, peří, sílu a trochu rozumu, hlavně při přistání.“
„Já budu opatrný,“ slíbil Tobiáš.
„To říká každý, kdo ještě nikdy nepřistával.“
Tobiáš se nenechal odradit.
Dny plynuly. Pampelišková semínka mezi jeho bodlinkami se měnila. Nejprve byla jen bílá a lehoučká. Pak se kolem nich objevila slabá zlatá záře. Tobiáš si toho všiml jednou za úsvitu, když se protáhl pod jabloní a z jeho zad se rozlilo světlo po trávě.
„Mami!“ zavolal. „Ono to roste!“
Maminka přiběhla.
Podívala se mu na záda a zůstala stát.
Mezi bodlinkami se opravdu objevily drobné pampeliškové vějířky. Nebyly veliké. Sotva jako lístky. Ale třpytily se a v ranním vánku se jemně chvěly.
„No vida,“ řekla maminka opatrně. „To je… zajímavé.“
„Řekla jsi zajímavé tím hlasem, jako když se bojíš, že mi na zádech vyroste dub.“
„Jsem maminka. To patří k povolání.“
Tobiáš chodil další dny ještě opatrněji. Pampeliškové vějířky sílily. Spojovaly se do dvou hebkých chomáčků, které připomínaly maličká křídla. Když foukl vítr, nadzvedly se.
A jednoho podvečera se stalo to, na co Tobiáš čekal.
Stál na mírném kopečku nad loukou. Slunce zapadalo a vzduch byl plný zlatého prachu. Tobiáš roztáhl pampelišková křídla, nadechl se a skočil.
Na okamžik se opravdu vznesl.
Ne vysoko.
Ne dlouho.
Ale všechny čtyři tlapky se odlepily od země a Tobiáš cítil, jak ho vítr jemně nese.
„Letím!“ vykřikl.
Pak dopadl do měkkého mechu.
Po čumáčku.
„Přistání,“ poznamenal kos Kvido z hlohu, „bude chtít ještě drobnou práci.“
Ale Tobiášovi to bylo jedno.
Letěl.
Aspoň kousek.
A ten kousek stačil, aby se mu v srdci otevřelo celé nebe.
Od té chvíle trénoval každý den. Skákal z malých kopečků, z pařezů, z kořenů a jednou i z převráceného košíku, který si k tomu vypůjčil od paní ježkové bez úplně jasného povolení. Pampelišková křídla ho nikdy nevynesla vysoko jako ptáka, ale dokázala zpomalit pád, podržet ho ve vzduchu a přenést přes menší příkop.
Tobiáš byl šťastný.
Jenže potom přišel vítr.
Nebyl to obyčejný vánek, který si hraje s trávou. Přišel od severu, studený a prudký. Přehnal se přes louku, ohnul pampelišky, rozcuchal veverce Miladě ocas a strhl z hlohu staré hnízdo.
V hnízdě byla tři malá kosí vejce.
Kutálela se po svahu k potoku.
„Moje vejce!“ vykřikl kos Kvido.
Snesl se dolů, ale vítr ho odhodil stranou. Zajíc Bertík se rozběhl, jenže svah byl kluzký. Myška Emílie byla příliš malá. Maminka ježková běžela za nimi, ale vejce se blížila k místu, kde se tráva zlomila k vodě.
Tobiáš stál na kopci.
Vítr mu lomcoval pampeliškovými křídly.
Najednou pochopil, že jeho křídla možná nejsou na to, aby se stal ptákem.
Možná jsou na to, aby se dostal tam, kam ostatní právě nemohou.
Rozběhl se.
„Tobiáši!“ zavolala maminka.
Ale Tobiáš už skočil.
Vítr ho chytil.
Tentokrát ne něžně.
Strhl ho stranou, otočil ho, hodil níž. Tobiáš zatnul tlapky, roztáhl pampelišková křídla a nechal se nést šikmo po svahu. Nebojoval proti větru úplně. To by ho převalil. Jen se mu opřel tak, jak to vídal u vlaštovek.
Letěl nízko nad trávou.
První vejce zachytil tlapkou do měkkého listu lopuchu.
Druhé zastavil vlastním bokem, což bylo nepohodlné, ale účinné.
Třetí se kutálelo nejrychleji. Už bylo skoro u vody.
Tobiáš skočil znovu.
Pampelišková křídla se rozzářila.
Snesl se před vejce právě včas, stočil se do klubíčka a udělal z bodlinek i chmýří měkkou zarážku.
Vejce se zastavilo.
Potok zašuměl.
Vítr přeletěl louku a zmizel mezi stromy, jako by se za nic nestyděl.
Kos Kvido přistál vedle Tobiáše.
Dlouho se díval na zachráněná vejce.
Pak řekl:
„To bylo dobré přistání.“
Od kosa to byla veliká pochvala.
Tobiáš se usmál.
Ale pak ucítil na zádech zvláštní lehkost.
Pampelišková křídla se začala rozpadat.
Ne bolestivě. Jen se z nich uvolňovalo chmýří, jedno semínko za druhým. Zářila ve vzduchu a vítr, tentokrát docela jemný, je nesl nad louku.
„Ne,“ zašeptal Tobiáš. „Moje křídla.“
Maminka k němu doběhla a přitiskla ho k sobě.
„Tobiášku…“
Chmýří stoupalo výš.
Tobiáš cítil smutek tak velký, že by se do něj vešlo celé nebe, po kterém toužil.
„Já už nepoletím,“ řekl.
Kos Kvido vedle něj sklonil hlavu.
„Možná ne takhle.“
„Já jsem je tak dlouho pěstoval.“
„A ony tě donesly přesně tam, kde jsi byl potřeba.“
To byla pravda.
Ale pravda někdy stejně píchne. A ježek o píchání věděl své.
Dny po větru byly tiché.
Tobiáš už neměl na zádech pampelišková křídla. Jen pár zlatých stop mezi bodlinkami, které se leskly za úsvitu. Chodil na louku, díval se na ptáky a snažil se být rád, že zachránil vejce. Byl rád. Opravdu. Jen mu zároveň chyběl ten okamžik, kdy se všechny tlapky odlepily od země.
Pak přišlo jaro.
Na svahu u potoka, přesně tam, kde se pampeliškové chmýří rozletělo do trávy, vyrostly nové květy.
Nebyly obyčejné.
Měly zlaté středy a bílé chmýří, které se třpytilo i ve stínu. Když kolem nich prošel Tobiáš, všechny se natočily za ním.
„To je divné,“ řekla veverka Milada.
„To je krásné,“ opravila ji myška Emílie.
Tobiáš se sklonil k jedné pampelišce.
Chmýří se zachvělo a tři semínka se odlepila od květu. Neodletěla pryč. Pomalu se snesla k Tobiášovým tlapkám a na trávě vytvořila maličkou šipku.
„Kam ukazuje?“ zeptal se zajíc Bertík.
Šipka mířila ke starému hlohu.
Tam, kde kos Kvido seděl u nového hnízda.
Z vajec už se vylíhla tři mláďata. Neuměla ještě létat, jen otevírala zobáčky a tvářila se, že svět existuje hlavně proto, aby do nich něco padalo.
Když Tobiáš přišel blíž, jedno mládě vystrčilo hlavu.
Na jeho malém křídle se třpytila zlatá tečka.
Stejná jako stopy na Tobiášových zádech.
Kos Kvido se podíval na ježka.
„Zdá se, že tvoje pampelišky se rozhodly létat dál.“
Tobiáš mlčel.
Nebylo to totéž jako mít vlastní křídla.
Ale bylo v tom něco většího.
Semínka, která ztratil, nezmizela. Proměnila se v louku, v znamení, v malou zlatou stopu na křídle ptáčete, které jednou poletí vysoko.
A možná si přitom ponese kousek ježčí odvahy.
Od té doby Tobiáš už nesnil o tom, že bude ptákem.
Sníval o létání jinak.
Pomáhal mláďatům učit se nebát výšky. Ukazoval zajícům, jak přeskakovat příkopy. Myškám stavěl chmýřové padáčky ze spadaných semínek. A když foukal vítr, sedával u pampelišek a poslouchal, kam chtějí letět.
Jednoho večera, když se louka koupala ve zlatém světle a pampelišky se měnily v bílé koule plné přání, našel Tobiáš u potoka květ, který tam předtím nebyl.
Byl veliký jako malá hvězda.
Uprostřed měl zlatý prach a kolem něj chmýří tak jemné, že se sotva dotýkalo vzduchu. Když k němu Tobiáš přišel, květ se otevřel a z jeho středu vyletělo jediné semínko.
Neslo se pomalu.
A pak se zastavilo přímo před Tobiášovým čumáčkem.
Ve vzduchu se z chmýří vytvořila drobná zářivá věta:
Kdo chtěl létat jen pro sebe a naučil se nést druhé, najde vítr, který unese i ježka.
Tobiáš ani nedýchal.
Semínko se otočilo a pomalu se vydalo po proudu potoka. Nad vodou za ním zůstávala zlatá stopa. Vedla dál za louku, pod vrby, k místu, kde podle starých kosích vyprávění rostla Pampelišková brána.
Maminka ježková si stoupla vedle něj.
„Půjdeš?“
Tobiáš se podíval na ni.
Na louku.
Na hloh s kosími mláďaty.
Na zlatou stopu nad vodou.
„Ne dnes,“ řekl.
Pak se usmál.
„Ale brzy.“
A když se večer snesl na louku, pampelišky se tiše pohupovaly v trávě. Vypadaly jako obyčejné květy.
Ale Tobiáš už věděl, že v každém z nich může spát kousek cesty.
A někdy i křídlo, které čeká, až někdo pochopí, kam má doopravdy letět.
DALŠÍ POHÁDKY
