Některé deštníky byly černé a vážné.
Jiné pruhované, puntíkované nebo květované.
Jeden deštník u cukrářky Berty měl dokonce na látce namalované koláčky, takže děti vždycky tvrdily, že pod ním voní líp než pod ostatními. To nebyla pravda, ale deštníku to lichotilo.
V domku na konci náměstí bydlela dívka jménem Rozárka.
Byla to dcera ševce a měla ráda kaluže, oblaka, staré pohádky a všechno, co se nedalo použít jen jedním způsobem. Z obyčejného provázku uměla udělat vodítko pro dřevěného koníka, z rozbité lžíce loďku pro mravence a z papírového sáčku královskou čepici, pokud člověk nebyl příliš náročný král.
Rozárka měla také deštník.
Jmenoval se Hubert.
Byl tmavě zelený, s dřevěnou zahnutou rukojetí a špičkou trochu odřenou od dlažby. Uvnitř měl kovová žebra, která se při otevření roztahovala jako křídla nějakého zvláštního kulatého ptáka.
A právě v tom byl problém.
Hubert se totiž cítil být spíš ptákem než deštníkem.
Když ho Rozárka vzala ven a déšť začal bubnovat na jeho látku, Hubert nemyslel na to, jak pěkně ji chrání před kapkami. Myslel na vítr.
Když se zvedl prudší poryv a zkusil ho vytrhnout Rozárce z ruky, Hubert se nezalekl. Naopak. Celý se napjal.
Tam nahoru, říkal si.
Nad střechy.
Nad komíny.
Nad věž radnice, kde seděli holubi a tvářili se, že jim patří vzduch.
Chtěl létat.
Ne se jen nechat nosit.
Ne viset u dveří.
Ne čekat, až začne pršet, aby mohl poslušně vykonávat svou deštníkovou povinnost.
Chtěl se rozletět do oblohy a poznat, odkud vlastně déšť přichází.
Jenže pokaždé, když se o to pokusil, Rozárka ho pevně držela.
„Huberte, neblázni,“ říkávala, když se jí deštník škubal v ruce. „Ještě odletíš.“
To říkala jako varování.
Hubert to slyšel jako naději.
Jednoho dne přišel déšť obzvlášť nevlídný.
Nebyly to velké kapky, které spadnou, udělají „plác“ a člověk ví, na čem je. Byl to drobný, vytrvalý déšť, který se dostane za límec, do bot, do nálady i do rozhovorů. Mrholín se celý leskl a lidé chodili s rameny u uší.
Rozárka měla jít přes náměstí k babičce Amálii s košíkem makových buchet.
„Vezmi si Huberta,“ řekl tatínek švec.
Rozárka sáhla po zeleném deštníku.
Hubert ucítil vítr už za dveřmi.
Dnes, pomyslel si.
Dnes by to šlo.
Jakmile vyšli ven, otevřel se prudceji než obvykle.
„No tak,“ zasmála se Rozárka, „copak tak spěcháš?“
Hubert se zatřásl.
Vítr přiběhl z boční uličky, opřel se do jeho látky a deštník se celý naklonil.
Rozárka ho držela oběma rukama.
„Huberte!“
Ale Hubert už slyšel jen šum nad střechami.
Vtom kolem projel vůz s pytli mouky. Kolo vjelo do kaluže, voda vystříkla, Rozárka ucukla, na okamžik povolila sevření — a vítr toho využil.
Hubert se jí vytrhl z ruky.
„Huberte!“ vykřikla Rozárka.
Deštník se vznesl.
Nejprve jen o kousek.
Pak výš.
Pak ještě výš.
Rozárka běžela za ním přes náměstí, ale Hubert už tančil ve větru nad střechami domů. Lidé zvedali hlavy, pekařce spadla utěrka, holubi na radnici se rozhořčeně rozlétli, protože zelený kulatý vetřelec narušil jejich vzdušná práva.
Hubert letěl.
A byl šťastný.
Déšť se pod ním změnil v třpytivé šňůrky, domy byly najednou malé a komíny vypadaly jako černé píšťalky. Viděl střechy, dvorky, zahrady, řeku za městem i pole, kde se mokrá hlína leskla jako tmavá čokoláda.
„Já létám!“ chtěl zvolat.
Ale deštníky nemají hlas, aspoň ne takový, který by lidé slyšeli. Místo toho jen zašustil látkou.
Vítr ho nesl dál.
Nejprve nad městem.
Pak nad loukami.
Pak k lesu.
Hubert se smál svým deštníkovým způsobem, což znělo jako pleskání deště do napnutého plátna. Konečně nebyl jen stříškou pro něčí hlavu. Konečně se hýbal sám, tedy skoro sám, protože vítr měl na celé věci velký podíl a dával to dost důrazně najevo.
Jenže po chvíli Hubert zjistil, že létání není tak jednoduché, jak si představoval.
Vítr neletěl tam, kam chtěl Hubert.
Letěl tam, kam chtěl vítr.
A vítr byl toho dne tvor náladový, roztěkaný a poněkud nezdvořilý. Jednou Huberta vynesl vzhůru, až se mu zatočila špička. Pak ho prudce shodil dolů. Pak s ním zatočil nad polem tak rychle, že by se každému méně odolnému deštníku rozklepala všechna žebra.
„Pomaleji,“ šustil Hubert.
Vítr se jen zasmál v korunách stromů.
Pak přišla větší kapka.
Pak druhá.
A najednou už nepršelo.
Lilo.
Mraky nad lesem zhoustly a z dálky se ozvalo zahřmění. Hubert se ve vzduchu zachvěl. Doteď se cítil jako pták. Teď si najednou vzpomněl, že je především kus látky napnutý na žebrech a bez ruky, která by ho držela, je proti bouři dost malý.
Vítr ho strhl k lesu.
Narazil do větve.
Otočil se.
Zachytil se za borovici.
Vytrhl se.
Pak ho poryv zanesl dolů do úzkého údolí, kde mezi stromy hučel potok. Voda v něm po dešti rychle stoupala. Nad potokem vedla lávka z několika prken. Na ní stála malá lištička.
Byla rudá, promočená a očividně vyděšená.
Lávka se pod ní kývala.
Na druhé straně stála její maminka liška a zoufale volala, ale proud pod lávkou burácel a malé lištičce se třásly tlapky tak, že se neodvažovala udělat krok.
Hubert klesal přímo nad ně.
Vítr s ním smýkl ze strany na stranu.
Lištička zvedla hlavu.
Její oči se setkaly s jeho zelenou látkou.
A Hubert poprvé od rána nemyslel na to, jak krásné je letět.
Myslel na to, že pod ním někdo mokne, bojí se a potřebuje střechu.
Vítr ho chtěl odnést dál.
Hubert se vzepřel.
Nebyl pták.
Neměl křídla.
Měl žebra.
A právě ta najednou napnul ze všech sil.
Ne proti větru úplně. To by ho zlomilo. Ale tak, aby se do poryvu položil šikmo. Vítr do něj udeřil, Hubert se zatočil a klesl přímo k lávce.
Jeho zahnutá rukojeť se zachytila za vyčnívající větev.
Látka se rozevřela nad lištičkou jako malá zelená střecha.
Déšť přestal padat přímo na ni.
Proud dál hučel, lávka se houpala, ale pod deštníkem bylo najednou o trochu klidněji. Kapky bubnovaly do plátna a jejich rytmus byl skoro jako ukolébavka pro odvahu.
Lištička se nadechla.
Udělala krok.
Pak druhý.
Hubert se třásl ve větru, ale držel.
Žebra ho bolela.
Látka se napínala.
Rukojeť skřípala na větvi.
Lištička přešla třetí prkno. Čtvrté. Páté.
Na konci lávky skočila mamince do náruče.
V tu chvíli se větev zlomila.
Hubert se znovu utrhl.
Vítr ho odnesl dál do lesa, ale už se necítil tak lehce jako předtím. Ne proto, že by litoval. Naopak. Poprvé pochopil, že být deštníkem nemusí znamenat jen nudně stát nad něčí hlavou.
Někdy to znamená vytvořit kus klidu uprostřed bouře.
Vítr ho po dlouhém zmítání nakonec hodil na mokrou louku za lesem.
Hubert tam ležel převrácený, promáčený a s jedním žebrem trochu ohnutým. Déšť se pomalu měnil zpátky v mrholení. Mraky se trhaly. Z dálky bylo slyšet město.
„Tak tady jsi.“
Hubert by sebou trhl, kdyby mohl.
U louky stála stará vrána.
Měla lesklé černé peří, jedno oko šedivé a druhé tak bystré, že by mohlo propíchnout výmluvu ještě dřív, než by byla vyslovena.
„Kdo jste?“ zašustil Hubert, ale vrána mu zjevně rozuměla.
„Jmenuji se Hermína. Sbírám ztracené věci, které si myslely, že jsou svobodné, dokud nezjistily, že nevědí, kam letí.“
Hubert se uraženě zachvěl.
„Já jsem chtěl létat.“
„Viděla jsem.“
„A letěl jsem.“
„Také jsem viděla.“
„Tak proč zním ve vašem zobáku jako někdo, kdo provedl hloupost?“
Vrána naklonila hlavu.
„Protože letět pryč je snadné, když tě něco odnáší. Těžší je vybrat si, kde zůstaneš.“
Hubert mlčel.
Déšť mu stékal po látce.
„Já nechci být jen deštník,“ zašustil po chvíli.
„A co je špatného na tom být deštník?“
„Všichni mě vytáhnou jen tehdy, když je ošklivo. Pak mě oklepou, složí a postaví do kouta.“
Vrána přistoupila blíž.
„Dnes tě potřebovala lištička.“
Hubert ztichl.
„To bylo jiné.“
„Proč?“
„Protože… protože jsem si vybral držet.“
Hermína přikývla.
„Tak vidíš. Možná nechceš přestat být deštníkem. Možná jen nechceš být zapomenutý kout.“
To byla věta nepříjemně přesná.
Hubert ji nejprve chtěl odmítnout, ale neměl na to dost suché látky.
Mezitím Rozárka hledala.
Když jí deštník uletěl, nejprve se lekla. Pak se rozběhla městem, za město, kolem řeky a k lesu. Lidé jí ukazovali směr.
„Letěl nad pekařstvím!“
„Zatočil u radnice!“
„Polekal holuby!“
„To nebylo těžké,“ dodal starý pan Vojtěch, „ti se lekají i vlastního stínu.“
Rozárka šla dál, mokrá od hlavy až k patě. V ruce stále držela košík buchet, který zázrakem přežil, a v srdci měla výčitku.
„Možná jsem ho držela moc pevně,“ říkala si.
To byla zvláštní myšlenka.
Většina lidí by se zlobila, že deštník utekl.
Rozárka však věděla, že věci někdy utíkají ne proto, že nemají rády domov, ale proto, že se jich nikdo nezeptal, po čem touží.
Našla Huberta na louce za lesem.
Ležel vedle vrány Hermíny a vypadal dost bídně.
„Huberte,“ vydechla Rozárka a doběhla k němu.
Zvedla ho opatrně.
Jedno žebro měl ohnuté.
Látku potrhanou u špičky.
A rukojeť odřenou od větve.
Rozárka ho přitiskla k sobě.
„Ty hlupáčku.“
Hubert by se nejspíš urazil, kdyby to neřekla tak něžně.
Vrána Hermína skočila na kámen.
„Není hloupý. Jen chtěl zjistit, jestli má nad sebou víc nebe, než kolik se vejde mezi dveře a stojan.“
Rozárka se na ni podívala.
„Vy mluvíte?“
„Jen když je to nutné.“
„A je to nutné často?“
„Bohužel.“
Rozárka se posadila do mokré trávy a položila si Huberta na kolena.
„Chtěl jsi létat, viď?“
Hubert se nepatrně zachvěl.
Rozárka tomu porozuměla.
„Já jsem si myslela, že tě musím držet, aby ses neztratil.“
Vrána si uhladila peří.
„Někdy se věci ztratí právě proto, že je nikdo nepustí správným způsobem.“
Rozárka chvíli mlčela.
Pak vstala.
„Půjdeme domů,“ řekla. „Tatínek ti opraví žebro. A já vymyslím, jak může deštník létat, aniž by musel utíkat.“
To bylo poprvé, kdy Hubert slyšel naději, která měla tvar plánu.
Švec, Rozárčin tatínek, se nejdřív divil, proč opravuje deštník tak slavnostně, jako by šlo o zraněného rytíře. Ale když mu Rozárka vyprávěla o letu, bouři a lištičce, jen si odkašlal a vytáhl nejlepší drát.
„No dobrá,“ řekl. „Když deštník zachránil lišku, zaslouží si pořádnou opravu.“
Opravil ohnuté žebro.
Zašil látku.
A Rozárka na vnitřní stranu přišila malý stříbrný knoflík ve tvaru ptačího křídla.
„To je pro létání,“ řekla.
„Deštníky nelétají,“ namítl tatínek.
Rozárka se na něj podívala.
Tatínek zvedl ruce.
„Dobře. Některé možná ano.“
Od té doby Rozárka nosila Huberta jinak.
Když pršelo, držela ho pevně, ale ne jako věc, která musí poslouchat. Spíš jako kamaráda, se kterým sdílí vítr. Když poryv přišel, neškubala ho hned dolů. Trochu mu povolila, naklonila ho a nechala ho na okamžik zatancovat.
Hubert zjistil, že to stačí.
Ne pokaždé.
Někdy toužil po výškách tak silně, že se mu celá látka chvěla.
A tak Rozárka jednou vzala provázek.
Dlouhý, pevný a jemný.
Přivázala ho k Hubertově rukojeti a vyšla s ním na kopec za městem, kde děti pouštěly draky.
„Dnes můžeš letět,“ řekla.
Vítr zavoněl dálkou.
Hubert se rozevřel.
Rozárka ho pustila.
Ne úplně.
Provázek držela v ruce.
A Hubert se vznesl.
Tentokrát ne jako uprchlík.
Jako někdo, komu někdo důvěřuje.
Letěl nad loukou. Nad trávou. Nad Rozárčinou hlavou. Viděl městečko, řeku, mokré střechy i les, kde zachránil lištičku. Vítr ho nesl, ale provázek mu připomínal, že návrat není pouto, pokud ho drží laskavá ruka.
Od té doby chodili na kopec často.
Lidé z Mrholína si nejdřív klepali na čelo.
„Pouští deštník jako draka,“ říkali.
„A proč ne?“ odpovídala Rozárka.
Brzy se ukázalo, že Hubert umí ve vzduchu něco zvláštního. Když letěl vysoko a nad městem se blížil déšť, začal se natáčet špičkou k místu, odkud měly přijít nejprudší kapky. Dokázal najít cestu větru, předpovědět liják a jednou dokonce upozornil na díru v hrázi u potoka tím, že se celý začal třást směrem k řece.
„To je deštník-předpovědník,“ prohlásil starosta.
„To je Hubert,“ opravila Rozárka.
Hubert byl spokojený.
Už věděl, že může chránit i létat.
Že nemusí odmítat déšť, aby se dostal k obloze.
A že někdy člověk pochopí svůj úkol teprve tehdy, když z něj na chvíli uteče.
Jednoho večera, po veliké jarní přeháňce, se nad Mrholínem objevila duha. Byla široká, jasná a tak blízko, že se zdálo, jako by jeden její konec spadl za kopec, kde Rozárka pouštěla Huberta do větru.
„Půjdeme?“ zeptala se Rozárka.
Hubert zašustil.
To znamenalo ano.
Vyšli na kopec. Tráva byla mokrá, vzduch voněl hlínou a slunce se na západě smálo skrz poslední kapky. Rozárka přivázala provázek k rukojeti, rozevřela Huberta a nechala ho vystoupat.
Vítr byl jemný.
Duhové světlo se dotklo jeho zelené látky.
A stříbrný knoflík ve tvaru ptačího křídla se náhle rozzářil.
Hubert se ve vzduchu zastavil.
Ne proto, že by přestal foukat vítr.
Něco ho drželo.
Neviditelné.
Duhové.
Na obloze se před ním objevila úzká branka z kapek a světla. Nebyla veliká. Právě tak pro jeden deštník, možná pro jedno děvče, pokud by se nebálo hodně věřit provázku.
Rozárka zatajila dech.
Na provázku ucítila jemné zatažení.
Ne únik.
Pozvání.
Z branky se snesla malá kapka. Dopadla Rozárce na dlaň a proměnila se v průsvitný lístek.
Stálo na něm:
Kdo se naučí chránit před deštěm a přitom nezapomenout na nebe, může najít krajinu, kde se rodí duhy.
Rozárka se podívala vzhůru na Huberta.
Hubert se vznášel klidně pod duhovou brankou, zelený, trochu záplatovaný, odvážný a napnutý jako otázka.
„Dnes ne,“ řekla Rozárka tiše. „Ale jednou.“
Vítr pohnul provázkem.
Hubert zašustil.
A zdálo se jí, že tentokrát neříká: pusť mě pryč.
Říká: půjdeme spolu.
Duhová branka pomalu vybledla.
Ale stříbrný knoflík na vnitřní straně deštníku od té doby zůstával lehce teplý, kdykoli po dešti vyšlo slunce.
A v Mrholíně už nikdo neříkal, že deštník má jen jednu práci.
Protože všichni věděli, že Hubert umí být střechou, křídlem i kompasem pro déšť.
A když se nad městečkem někdy zvedl vítr, Rozárka vzala zelený deštník za rukojeť a usmála se.
Možná dnes jen přejdou náměstí.
Možná dojdou k babičce.
A možná jednou opravdu najdou cestu za duhou, kde kapky padají vzhůru a každý deštník si může vybrat, zda bude chránit, létat, nebo obojí.
