Na té lodi bydlel a pekl lodní pekař Florián.
Florián byl muž spíš veselý než vážný, i když se uměl tvářit zamyšleně, kdykoli mu kynulo těsto. Měl pšeničné vlasy, mouku na rukávech skoro pořád a oči barvy říční vody v podvečer. Nosil modrou zástěru, bílou čepici a dřeváky, ve kterých to na palubě klapalo tak poctivě, že se podle toho dal skoro seřídit čas.
Každé ráno zakotvil u jiného břehu.
Někdy u vrbového městečka Zelené Kotvy, kde si lidé kupovali rohlíky ještě dřív, než si stačili rozčesat vlasy.
Někdy u přístavu Jablečný Břeh, kde hospodyně tvrdily, že bez Floriánových housek by se i marmeláda cítila osiřele.
A někdy zajížděl až do Rákosovic, kde na něj čekaly děti, kačeny a starý pan učitel, který si každý pátek kupoval dva makové šneky a jednu housku „pro případ hlubšího přemýšlení“.
Florián pekl výtečně.
Jeho chleby byly křupavé, koláče nadýchané a housky tak zlaté, že se na ně ranní slunce dívalo s lehkou profesní závistí.
Jenže Florián měl jeden zvláštní problém.
Každá houska, kterou upekl, se po vytažení z pece proměnila v malou mapu.
Ne vždycky hned. Někdy stačilo, aby na ni dopadl první paprsek světla. Jindy se mapa ukázala, až když housku rozlomil. Ale ukázala se pokaždé.
Místo obyčejné nadýchané střídky se uvnitř objevily jemné čárky, cestičky, tečky, značky, ostrůvky, mostky, někdy dokonce maličké komínky nebo stromy. Každá houska byla jiná. Jedna ukazovala cestu k tiché zátoce za mlhou. Druhá k opuštěnému sadu. Třetí k molu, které nebylo zakreslené v žádné běžné mapě. Čtvrtá vedla k místu označenému jen obrázkem tří ryb a jedné hvězdy, což nepomáhalo nikomu kromě snad velmi nadaných rybářů.
Zpočátku si Florián myslel, že se mu to zdá.
Pak podezříval mouku.
Potom pec.
A nakonec se vážně zamýšlel, zda mu někdo nepřeje příliš mnoho dobrodružství na úkor běžného pečiva.
„Tohle není praktické,“ říkával své lodi.
Loď na to samozřejmě neodpovídala, ale občas v dřevě tiše zapraskala tak, jako by se snažila nesmát.
Florián zkoušel všechno možné.
Pekl housky z pšeničné mouky.
Z žitné.
Se sezamem.
Bez sezamu.
S kmínem, bez kmínu, s máslem, bez másla, jednou dokonce s tak pečlivě odváženou špetkou soli, že by to ocenil i ten nejpřísnější kuchařský anděl.
Mapy se objevovaly pořád.
„To je k zlosti,“ říkal Florián.
Ve skutečnosti to však nebylo tak docela k zlosti. Bylo to hlavně k nepochopení.
Protože zákazníci nechtěli snídat přístavní tajemství.
Chtěli housky.
Jednoho rána přirazila Skořicová čepice ke břehu ve Zelených Kotevách a Florián otevřel svůj malý pultík.
Jako první přišla paní Běla, známá tím, že se uměla rozčílit i u přátelského pečiva.
„Šest housek, prosím,“ řekla.
Florián se pousmál trochu nejistě.
„Samozřejmě.“
Podal jí košík. Paní Běla vytáhla první housku, rozlomila ji a ztuhla.
„Co je to?“
Florián si povzdechl.
„Mapa.“
„Já vidím, že mapa. Ale proč je v housce mapa?“
„To je právě otázka, kterou si kladu už třetí týden.“
Paní Běla přimhouřila oči.
„A k čemu ta mapa vede?“
Florián se naklonil blíž.
„Zdá se, že k rybníčku za starým mlýnem.“
„A proč bych já měla k rybníčku za starým mlýnem? Já chci máslo.“
To byla námitka, proti níž se dalo jen těžko něco namítat.
Po paní Běle přišel pan učitel. Rozlomil housku, prohlédl si mapu a řekl:
„Hm. Cesta k Vrbinové tůni. Zajímavé.“
„Vy víte, kde je Vrbinová tůň?“ zeptal se Florián.
„Nevím. Ale vypadá to zajímavě.“
Koupil si rovnou čtyři mapové housky a odcházel nápadně spokojeně.
Děti byly nadšené.
Dospělí méně.
Hospodyně rozpačité.
A starý rybář Jonáš jen prohlásil:
„To není nemoc pečiva. To je pozvání.“
Florián by se nad tím zamyslel, kdyby zrovna nemusel vysvětlovat, proč není možné mazat marmeládu na plán neznámé zátoky.
Téhož večera zakotvil u tichého břehu pod vrbami a seděl na přídi se svou večeří, která byla naštěstí tvořena polévkou a vůbec ničím mapovým.
Vedle něj seděl jeho jediný pravidelný společník: racek Baltík.
Baltík nebyl ani zvlášť moudrý, ani zvlášť poslušný, ale létal za lodí už druhý rok a tvářil se, že mu patří část paluby. Zvláště ta část, kde se občas drobilo.
Florián vytáhl z kapsy jednu dnešní housku.
Rozlomil ji.
Uvnitř byla opět mapa.
Tentokrát vedla k místu, které ještě nikdy neviděl. Na jejím okraji byla nakreslená zátoka ve tvaru půlměsíce a uprostřed malý křížek.
„Tak co myslíš?“ zeptal se Baltíka.
Racek naklonil hlavu.
„Krá?“ řekl.
„Přesně tak,“ povzdechl si Florián. „To je celé záhadné.“
Vtom se z mlhy u břehu ozval hlas.
„Mapy se nepečou bez důvodu.“
Florián málem pustil housku do vody.
Na břehu stála stará žena v plášti barvy vybledlé modři. Měla stříbrné vlasy, hůl z naplaveného dřeva a kolem ramen šál tak jemný, že vypadal jako ranní mlha, která se rozhodla někomu dělat doprovod.
„Kdo jste?“ zeptal se Florián.
„Někdo, kdo si přišel pro housku,“ řekla žena klidně.
Baltík se zatvářil podezřívavě, což u racka znamenalo, že si přisedl blíž k drobkům.
Florián seskočil na břeh.
„Promiňte, ale pokud čekáte obyčejnou housku, musím vás upozornit, že to v poslední době úplně nevychází.“
„Já vím,“ usmála se žena. „Právě proto jsem tady.“
Florián jí jednu podal.
Žena ji nerozlomila. Jen ji chvíli držela v dlaních, jako by poslouchala její teplo.
„Jmenuji se Meluzína,“ řekla po chvíli. „A kdysi dávno jsem hlídala cesty po vodě. Dnes už to dělám jen občas, když se nějaká cesta ztratí nebo když si nějaký člověk nevšimne, že už ji dávno drží v ruce.“
Florián zamrkal.
„To zní dost jako věta, kterou člověk pochopí až druhý den.“
„Možná až třetí,“ připustila Meluzína.
Pak housku rozlomila.
Mapa v ní byla složitější než jiné. Vedla po řece, přes několik ramen, kolem ostrůvku se třemi topoly a dál do části toku, kam Florián nikdy neplul. Na samém konci byl nakreslený malý domek na vodě.
Vypadal nápadně jako jeho vlastní loď.
„To jsem já,“ vydechl Florián.
„Ano.“
„Ale proč vede mapa ke mně?“
Meluzína se usmála.
„Protože většina těch map neukazuje, kam chceš doplout. Ukazují, kde jsi potřeba.“
To Floriána zaskočilo.
„Potřeba? Já jsem pekař.“
„Právě. Někdo přináší dopisy. Někdo světlo. Někdo umí najít ztracenou rybu v síti. A někdo peče mapy do housek.“
Florián si nebyl jistý, jestli je to povzbudivé, nebo znepokojivé.
„A co mám dělat? Rozvážet snídani i s osudem?“
„To záleží na tobě,“ řekla Meluzína. „Ale kdybych byla na tvém místě, začala bych tou dnešní.“
Ukázala na mapu se zátokou ve tvaru půlměsíce.
Pak se otočila a odešla do mlhy tak tiše, že si Florián ani nestačil být jistý, jestli po sobě zanechala stopy, nebo jen trochu chladnější vzduch.
Druhý den ráno vytáhl kotvu dřív než obvykle.
„Jen se podíváme,“ řekl Baltíkovi.
Baltík se zatvářil tak, že to znělo přibližně jako: já se nikam nejdu dívat, já jen dohlížím, aby po cestě bylo něco k snědku.
Florián položil mapovou housku na stůl u kormidla a řídil se podle jejích křivek. Pluli kolem vrbových břehů, pod nízkým mostkem, pak úzkým ramenem řeky, které znal jen málo kdo. Voda byla tišší, rákosí vyšší a vzduch voněl mátou a bahnem.
Na poledne dopluli k zátoce.
Byla opravdu ve tvaru půlměsíce. U břehu stála malá dřevěná chatka s nakřivo nakloněným komínem a vedle ní seděla na molu holčička.
Měla copánky, červený svetřík a výraz někoho, kdo se už dlouho snaží být statečný, ale právě dnes mu to moc nejde.
Jakmile spatřila loď, vyskočila.
„Jste pekař?“ zavolala.
„Jsem,“ odpověděl Florián.
„A máte housky?“
Florián si málem sedl na kýbl překvapením.
„Mám.“
Holčička si úlevně oddychla tak hlasitě, až se z rákosí zvedla jedna ospalá kachna.
„Babička říkala, že dnes přijede někdo po vodě.“
„Vaše babička to věděla?“
„Ne úplně,“ přiznala holčička. „Ale řekla, že když je člověk odříznutý od světa a trouba se rozbije zrovna v den narozenin, je skoro jisté, že si ho nějaká pohádka všimne.“
To byla pozoruhodná životní zásada.
Z chatky vyšla stará paní s šátkem na hlavě.
„Buďte vítán,“ usmála se. „Jsem paní Tereza a tohle je moje vnučka Majda. Včera nám spadla pec. Chtěly jsme upéct narozeninové housky, ale nezbylo nic než studené mléko a velmi smutný talíř.“
Florián se podíval na svou loď.
Na svou pec.
Na košík housek, z nichž polovina pravděpodobně obsahovala navigační plány.
A najednou pochopil.
Nevadilo, že se každá houska promění v mapu. Pokud člověka dovedla tam, kde měla být.
„Tak to napravíme,“ řekl.
Zakotvil u mola, roztopil pec a ještě toho odpoledne provoněla zátoku vůně čerstvého pečiva. Majda dostala první housku. Rozlomila ji — a uvnitř se objevila maličká mapa.
„Jé!“ vykřikla. „Ta vede k našemu molu!“
Florián se zasmál.
„Tak vidíš. Tahle věděla, kam patří.“
Paní Tereza mu podala hrnek meduňkového čaje.
„Některé cesty jsou krátké,“ řekla. „O to důležitější.“
Florián zůstal do večera. Opravil sice pec jen provizorně, ale zato upekl dost housek, aby se narozeninová oslava mohla konat, a Majda pak běhala po molu s mapovými drobky v ruce a tvrdila, že jednou bude také péct věci, které někam vedou.
Když se vracel na svou loď, cítil podivný klid.
Jako by se v něm konečně srovnalo něco, co bylo dosud nakřivo.
Od té doby už se na mapové housky nezlobil.
Pořád byly nepraktické pro ty, kdo chtěli jen máslo a klidné ráno. Ale Florián začal chápat, že mu řeka posílá adresy jiného druhu.
Plul tam, kam ho vedly.
Jednou dopravil pečivo rybáři, který uvízl v mlze a nevěděl, kde zakotvit.
Jindy k malému hostinci na břehu, kde se schylovalo k velké rodinné hádce, ale horké housky a trochu másla ji naštěstí odsunuly aspoň do druhého dne.
A jednou ho mapa přivedla ke starému přístavu, kde tři děti stavěly vor a byly přesvědčené, že už vyplouvají na oceán, ačkoli stály v potoce širokém jako dvě rohožky.
Časem si lidé zvykli.
Paní Běla sice pořád tvrdila, že by si raději mazala marmeládu na něco méně osudového, ale i ona si jednou schovala jednu housku do zástěry a podle její mapy našla starý sad, o kterém si myslela, že už dávno neexistuje.
Jen jedna věc zůstávala záhadou.
Občas se mezi obyčejnými mapami objevila jedna jiná.
Jemnější.
Zářivější.
Taková, kterou Florián nikomu neprodal.
Na jejím okraji bývala nakreslená řeka, která se pak měnila v moře oblaků, most ze světla nebo přístav, jaký neznal žádný člověk z okolí. A vždycky tam byl malý znak: hvězda nad vlnou.
Jedné noci, když loď tiše kolébala u břehu a Baltík spal s hlavou pod křídlem, vytáhl Florián jednu takovou housku z plátěného sáčku.
Rozlomil ji.
Uvnitř byla mapa, jakou ještě neviděl.
Vedla dál než všechny předchozí. Ne po řece, kterou znal, ale za její poslední mlžné rameno, tam, kde se voda podle starých vyprávění dotýká míst, jež se neukazují každému.
Na samém konci mapy byl nakreslený přístav.
A nad ním stálo jediné slovo:
Miradie
Florián dlouho seděl a díval se na tu housku, která tentokrát nevypadala jako snídaně ani jako zakázka.
Spíš jako pozvání.
Baltík pootevřel jedno oko.
„Krá?“ zamumlal ospale.
Florián se usmál.
„Já vím,“ řekl tiše. „Nejdřív ráno dopravíme chleba do Jablečného Břehu.“
Složil mapu opatrně zpátky do plátna, ale ještě dlouho potom se díval do mlhy před lodí.
Protože někdy člověk nejprve rozváží cesty druhým.
A teprve potom zjistí, že jedna z nich už potichu čeká i na něj.
DALŠÍ POHÁDZKY
