Nebyla ani vysoká, ani nízká. Ani hladká, ani skalnatá. Ani tam, ani jinde. Prostě… Hora Nehora — ta, která je a zároveň není.
A na jejím vrcholku stál Kouzelný zámek. Byl postavený z mlhy, kamene a trošičky zapomenutého světla. Věže se měnily podle nálady počasí. Okna se otáčela za hvězdami. A brány se otevíraly jen tomu, kdo přišel ne proto, že musel, ale proto, že to cítil.
V tom zámku žila princezna jménem Mirina. Měla dlouhé vlasy barvy bouřkového mraku a oči tak modré, že vypadaly jako dvě kapky oceánu uvězněné mezi horami. A měla jedno velké tajemství:
Princezna z hor snila o moři. Snívala o něm každou noc. Slyšela v uších šumění vln, i když kolem foukal jen horský vítr. Cítila sůl na jazyku, i když nikdy neopustila oblakový stín svého zámku. A když se probudila, srdce ji zabolelo — ne smutkem, ale touhou.
Hora Nehora poslouchá
Jednoho rána princenza stála na balkoně a vítr jí cuchal vlasy.
„Moře…“ zašeptala.
„Kdy tě konečně uvidím?“
A Hora Nehora, která slyšela každé přání, každé zachvění srdce, se tiše zavlnila. Její skály se posunuly. Kořeny stromů se propletly jinak. A zámek se zatřásl.
„Chceš vidět moře?“ ozval se hluboký hlas, jako když se valí kámen po svahu.
Mirina se lekla. Horu Nehoru nikdy neslyšela mluvit nahlas. Jen šeptala.
„Ano,“ řekla tiše, ale rozhodně.
„Tak poslouchej,“ zaburácela hora.
A princezna ucítila, jak se jí pod nohama hýbe celá zem.
Cesta, která se nedá změřit
Zámek se pomalu začal sunout z vrcholku dolů. Ne jako stavba — ale jako živá bytost, která se opatrně sklání. Věže se přemisťovaly. Okenice se skládaly jako křídla. Celý palác se zvedl, otočil… a vydal se na cestu.
Nebylo to létání.
Nebylo to plavání.
Nebylo to ani chůze.
Bylo to pohybování mezi „tady“ a „tam“, způsob, který znají jen kouzelné hory a staré sny.
Mirina se držela zábradlí a nevěřila vlastním očím. Lesy ubíhaly. Údolí mizela. Hory se schovávaly za sebe.Svět se měnil.
A pak…
První dech moře
Za starými kopci spatřila Mirina něco, co jí vyrazilo dech. Širokou, nekonečnou plochu. Vlny, které se hádaly s větrem. Stříbrné šmouhy slunce na vodě. A vůni — tu nejkrásnější vůni na světě: sůl, dálka, dobrodružství.
„Moře…“ zašeptala.
Zámek se zastavil těsně před pobřežím. Mirina vyběhla ven. Poprvé v životě běžela z kopce dolů — bez strachu, že spadne. A když se její nohy dotkly písku, svět se rozzářil.
Vlny jí oblízly nohy. Byly studené, divoké a živé.
Princezna se smála.
Smála se tak, že i rackové zpozornili.
A pak se rozběhla do vody — jen kousek, jen tam, kde byla mělčina — a svět se stal přesně takovým, jaký měla celý život v srdci.
A pak… rozhodnutí
Večer seděla na pláži a zámek tiše dýchal za ní.
„Musím se vrátit?“ zeptala se Mirina.
Hora Nehora zabručela.
„Patříš ke mně. Ale každé srdce musí vidět místo, po kterém touží. Jinak by uvnitř vyschlo jako pramen.“
„A můžu… sem někdy znovu?“
„Kdykoli zavoláš,“ řekla hora.
„Moře není daleko. Je jen za touhou.“
Mirina se usmála.
Nabrala si do dlaní mořskou vodu.
A dala slib:
„Můj zámku, moje horo… teď vím, že svět je větší než moje sny. A já v něm najdu všechno, co hledám.“
A od té doby…
✨🏰🌊
…se říká, že když v noci uslyšíš mezi horami šumění, které nepatří větru, když ucítíš slaný vzduch tam, kde by být neměl, nebo když se ti v dálce zazdá silueta zámku proti měsíci — to znamená, že Mirina znovu cestuje.
A Hora Nehora nese její sny vstříc moři.
