Měl jemnou pleť, zářivé oči a jeho vlasy byly jako záplava slunečních paprsků. Král si na svůj vzhled velice potrpěl. Byl posedlý svou krásou a každý den trávil dlouhé hodiny tím, že sledoval svůj vlastní obraz v zrcadle.
A protože mu na jeho vzhledu záleželo víc než na čemkoli jiném na světě, rozhodl se, že stáří ze svého života vymýtí. Vydal proto přísný, leč krutý příkaz:
„Neužitečná ústa nesmí ujídat chléb ostatním, ani kazit pohled na krásu tohoto světa. Proto ať všichni staří lidé, kteří již nemohou pracovat a ukazují světu jen svou vrásčitou tvář, jsou odvedeni do lesa a zanecháni tam na pospas osudu.“
Kdo neposlechl, byl potrestán na hrdle.
A tak poddaní postupně odváděli své starce do lesů a tam je nechávali zemřít. Ale našel se jeden statečný mladík, jménem Radúz, který svého otce nadevše miloval. Nedokázal ho vydat smrti. V komůrce chalupy proto vyhloubil tajnou skrýš a tam starce ukryl. Jen v noci vycházel otec ven, aby se nadechl čerstvého vzduchu a promluvil se synem.
Uplynuly roky, a byly to roky kruté. Zemí prošla válka, pole byla spálená, stavení rozbořená. A když už se zdálo, že hůř být nemůže, přišlo sucho. Pole nevydala ani tolik, aby lidé nasytili sami sebe, a přesto museli odvádět dávky do královské sýpky.
Nastal hladomor. Lidé jedli kůru stromů, šťovík a kopřivy. V chalupách plakaly děti hladem. I Radúz začal zoufat: „Otče, možná ještě přežijeme zimu, ale co na jaře? Nemáme ani zrnko, co zasít.“
Stařec se zamyslel. „Pamatuješ, synu, tu krásnou žatvu před dvanácti lety? Ječmen byl tak vysoký, že se v něm mohl schovat i ten nejvyšší chlap. Z toho ječmene jsme tehdy udělali novou střechu na chalupě. Jdi, strhej ze střechy staré snopy a vymlať je znovu. Možná v nich ještě najdeš zapomenutá zrna.“
Radúz poslechl. Strhl staré snopy ze střechy a z každého vymlátil několik zrn. Zrnko k zrnu, hrst k hrsti – až nasbíral plnou mísu. A to zasel.
Na jaře, když krajinu dusil hlad a pole jeho sousedů zarostla plevelem, na Radúzově roli stála ozimina krásná a čistá jako zlato.
I zesláblý král se přijel podívat do kraje. Jeho krása pod tlakem těžkých časů už dávno nebyla taková jako kdysi. A král poznal, že jsou na světě i důležitější věci než jeho obraz v zrcadle. Bylo mu těžko při pohledu na to, co kolem sebe viděl. Všude bída, lidé se potáceli jako stíny. Jen na jednom poli se vlnil ječmen – silný a zdravý.
Zavolal si král Radúze a ptal se: „Odkud jsi vzal zrno, když v celé zemi už léta nebylo co zasít?“
Radúz se zarazil. Kdyby řekl pravdu, ohrozil by otce. Mlčet však nemohl. Nakonec se uklonil a řekl: „Z trámů střechy jsem setřásl staré snopy a znovu je vymlátil.“
„To je moudrost hodná mudrce,“ řekl král. „Přišel jsi na to sám, nebo ti někdo poradil?“
Radúz mlčel, pak sklopil oči: „Kdybych řekl pravdu, ohrozím dva životy – svůj i toho, kdo mi poradil.“
Král se dlouze zamyslel. „Slibuji, že se nikomu nic nestane. Pověz mi tedy celou pravdu.“
A tak Radúz vyprávěl, jak ukryl svého otce a jak mu právě on dal radu, která zachránila jeho i ostatní.
Král ztichl a celý zrudl. Došlo mu, že starý člověk není přítěž, ale poklad. „Odvolávám svůj krutý příkaz,“ prohlásil. „Odteď nechť staří lidé žijí mezi svými, dokud jim srdce bije. Ať svými radami pomáhají mladým – a mladí ať se zas postarají o ně.“
Od těch dob si staří lidé v té zemi mohli v klidu dožít svůj čas a radit, co věděli z vlastní zkušenosti.
Cingilingy bom… Zazvonil zvonec a pohádky nebyl konec…
