Byly z měkké hnědé kůže, měly zlaté přezky a podrážky z tmavého dřeva, v němž se za šera objevovaly drobné světélkující čáry. Nevypadaly nové. Spíš jako by už prošly mnoho cest, ale žádná na nich nezanechala špínu, jen paměť.
Barnabáš jim říkal Samochodky.
Ne proto, že by se samy toulaly po dílně. To dělaly jen občas, většinou v noci a velmi tiše. Říkal jim tak proto, že jakmile si je někdo obul, dokázaly ho dovést tam, kam opravdu potřeboval.
Ne kam chtěl.
To byl rozdíl, na který lidé často zapomínali.
Jednou Samochodky odvedly pekařku Rózu z tržiště rovnou k zapomenuté peci, ve které málem shořely makové koláče. Jindy donesly starého pana Vendelína ke kamarádovi, s nímž se dvacet let nestýkal kvůli hádce o meruňkový strom, kterou si už ani jeden nepamatoval správně. A jednou vzaly malého kominického učně až na střechu radnice, kde našel černé kotě uvězněné v okapu.
Lidé si boty půjčovali jen zřídka.
Měli k nim úctu.
A trochu i obavu.
Protože nikdo neměl jistotu, kam ho opravdu potřebují donést.
Ve vesnici bydlela dívka jménem Madlenka.
Měla světlé vlasy, kapsy plné kamínků a hlavu plnou otázek. Ráda běhala po loukách, lezla na stromy a sbírala spadané listy, které podle ní vypadaly jako dopisy od podzimu. Nebyla bázlivá ve věcech, kterých si ostatní všímali. Nebála se žab, tmy ve sklepě ani psa pana starosty, který štěkal tak hluboce, že se lidem třásly knoflíky.
Ale bála se jedné cesty.
Za vesnicí, tam, kde končily zahrady a začínal starý javorový les, vedla pěšina ke Kamenné brance. Byly to dva vysoké balvany opřené o sebe, porostlé mechem, a mezi nimi tmavý průchod do lesa. Dospělí říkali, že cesta za brankou vede jen ke staré studánce a dál k pasece. Nic nebezpečného.
Jenže Madlenka tam nikdy nedošla.
Vždycky se zastavila pár kroků před brankou.
Srdce jí začalo tlouct.
Ruce zvlhly.
Stromy za balvany se jí zdály příliš těsné, ticho příliš hluboké a pěšina příliš úzká. Nevěděla proč. Nikdy se jí tam nic nestalo. Přesto měla pocit, že kdyby prošla dál, ztratí se.
„Nemusíš tam chodit,“ říkávala maminka.
Ale Madlenku trápilo právě to, že nemusí.
Chtěla vědět, proč se bojí místa, kam podle všech vedla jen obyčejná lesní cesta. Chtěla se nebát. Nebo aspoň porozumět, čeho se bojí.
Jednoho dne přišla do ševcovské dílny.
Barnabáš seděl u okna a přišíval podrážku k dětské botě tak malé, že vedle ní jeho velké ruce vypadaly jako dva dobromyslní medvědi.
„Dobrý den,“ řekla Madlenka.
„Dobrý den,“ odpověděl švec. „Tvoje boty zase mluví špičkami do světa?“
Madlenka se podívala na své střevíce. Byly opravdu odřené.
„Možná trochu. Ale kvůli tomu tu nejsem.“
Barnabáš odložil jehlu.
„A kvůli čemu?“
Madlenka ukázala na polici.
„Chtěla bych si půjčit Samochodky.“
V dílně jako by se na okamžik ztišily i tkaničky.
„Kam tě mají dovést?“
„Za Kamennou branku.“
Barnabáš si ji dlouze prohlédl.
„A proč tam chceš?“
„Protože se bojím.“
„To není vždycky důvod jít.“
„Já vím,“ řekla Madlenka. „Ale myslím, že můj strach tam něco hlídá. A já nevím co.“
Švec přikývl.
To byla odpověď, kterou boty slyšely rády.
Sundal Samochodky z police a položil je před ni.
„Pamatuj,“ řekl. „Ty boty tě neponesou místo tvé odvahy. Jen poznají, kdy uděláš krok doopravdy.“
Madlenka si je obula.
Byly teplé.
Padly jí přesně, přestože na pohled vypadaly o číslo větší. Zlaté přezky se samy zacvakly a podrážky se na prkenné podlaze rozzářily jemným světlem.
„Děkuju,“ zašeptala.
Vyšla z dílny.
Boty ji vedly přes náves, kolem kašny, za poslední ploty a dál k javorovému lesu. Šly jistě, ani rychle, ani pomalu. Madlenka cítila, jak ji jejich kroky táhnou kupředu, ale ne násilím. Spíš jako když vás někdo drží za ruku a neříká nic, protože ví, že ticho někdy pomáhá víc.
Došla ke Kamenné brance.
A tam se boty zastavily.
Madlenka čekala, že ji donesou dál.
Nedonesly.
„No tak,“ zašeptala.
Boty stály pevně na zemi.
Zkusila udělat krok.
Nešlo to.
Podrážky jako by srostly s cestou.
„Vy přece chodíte samy,“ řekla jim vyčítavě.
Zlaté přezky slabě zacinkaly.
Madlenka tomu nerozuměla jako slovům, ale jako pocitu. Boty jako by říkaly:
Sem za tebe nevstoupíme.
Posadila se na kámen.
Les před ní šuměl. Nebyl zlý. Jen neznámý. Mezi stromy se pohybovala světla a stíny, listí vonělo vlhce a z dálky bylo slyšet vodu.
Madlenka cítila, jak se jí do očí derou slzy.
„Tak k čemu jste kouzelné boty,“ zamumlala, „když nechodíte tam, kde je potřeba?“
„Možná právě proto,“ ozval se někdo vedle ní.
Na mechem porostlém balvanu seděla ještěrka.
Byla zelená, měla zlatavý hřbet a tvářila se, že poslouchá už hodně dlouho.
„Kdo jsi?“ zeptala se Madlenka.
„Jsem Justýna. Strážkyně slunných kamenů, sběratelka tepla a příležitostná pozorovatelka lidí, kteří mluví s obuví.“
Madlenka si otřela oči.
„Ty víš, proč nejdou dál?“
„Protože bys pak nešla ty.“
Madlenka se zadívala na průchod mezi balvany.
„Já ale nemůžu.“
„To není pravda.“
Samochodky nesvítily modře ani jinou barvou, která by prozrazovala lež, ale Madlenka přesto ucítila, že ještěrka má pravdu.
„Dobře,“ řekla po chvíli. „Můžu. Ale bojím se.“
„To už je přesnější.“
Justýna slezla z kamene.
„Zkus jednu věc. Nechoď do lesa. Jen polož špičku boty za branku.“
Madlenka se postavila.
Srdce jí tlouklo.
Boty najednou povolily.
Neudělaly krok za ni. Jen ji nechaly.
Madlenka pomalu zvedla nohu a položila špičku pravé boty mezi balvany.
Nic se nestalo.
Les ji nespolkl.
Stromy nevykřikly.
Pěšina nezmizela.
Jen někde v mechu cvrknul brouk, jako by ho celá slavnostní chvíle nijak zvlášť nedojala.
Madlenka vydechla.
„To je všechno?“
„To je první krok,“ řekla ještěrka. „První kroky často vypadají menší, než jakou práci udělají.“
Pak položila i druhou nohu za branku.
Samochodky se rozzářily.
Teprve teď se samy pohnuly a vedly ji dál. Cesta za Kamennou brankou nebyla temná tolik, jak si ji Madlenka představovala. Byla jen jiná. Javory se skláněly nad pěšinou, listy propouštěly zelené světlo a mezi kořeny rostly drobné bílé květy.
Šla dlouho.
Justýna běžela po kamenech vedle ní.
„Proč se vlastně bojíš téhle cesty?“ zeptala se ještěrka.
Madlenka se zamyslela.
„Nevím.“
„To lidé říkají často, když vědí něco, co ještě neumějí říct.“
Madlenka šla dál.
A pak si vzpomněla.
Když byla malinká, ztratila se jednou v davu na jarmarku. Nebyl to les, nebyly to stromy, nebyla to Kamenná branka. Ale ten pocit byl stejný. Všichni byli vyšší než ona. Cesta zmizela mezi nohama, hlasy se míchaly, nikdo ji neviděl a ona na chvilku nevěděla, kudy domů.
Našli ji brzy.
Maminka ji objala.
Nic se jí nestalo.
Ale strach si zapamatoval úzký průchod, vysoké stíny a pocit, že za dalším krokem už nemusí být cesta zpátky.
„Aha,“ zašeptala Madlenka.
Boty se zastavily u malé studánky.
Voda byla čistá a mezi kameny kolem ní rostl mech tak zelený, že vypadal jako sametový polštář pro kapky rosy.
Na hladině se objevil obraz.
Ne její tvář.
Malá Madlenka na jarmarku. Stojí uprostřed davu a pláče. Kolem ní spěchají lidé. Nad ní vlají barevné praporky. A v jejích očích je stejný strach, jaký cítila před Kamennou brankou.
Madlenka si sedla ke studánce.
„Já jsem na to zapomněla,“ řekla.
Justýna kývla.
„Hlava někdy zapomene. Nohy méně.“
Madlenka se dotkla vody.
Obraz se zachvěl.
„Už nejsem tam,“ zašeptala.
Samochodky tiše zacinkaly přezkami.
„Už jsem tady.“
Voda ve studánce se rozzářila.
Z jejího středu vyplul malý kamínek. Byl hladký, bílý a měl tvar špičky boty. Madlenka ho vzala do dlaně.
„Co to je?“
„Paměť cesty,“ řekla Justýna. „Ne aby ses bála znovu. Aby sis pamatovala, že ses vrátila.“
Když se Madlenka vydala zpátky, šlo se jí lehčeji.
Kamennou brankou prošla pomalu, ale už se před ní nezastavila. Na druhé straně čekal Barnabáš. Nepůsobil překvapeně. Ševci kouzelných bot málokdy působí překvapeně, protože jinak by celý život nedělali nic jiného.
„Tak?“ zeptal se.
Madlenka si sundala Samochodky.
„Neodnesly mě, dokud jsem sama neudělala krok.“
Barnabáš přikývl.
„Tak to má být.“
„Myslela jsem, že jsou tvrdohlavé.“
„Jsou.“
„Ale moudře.“
„To také.“
Madlenka mu podala bílý kamínek.
Švec ho prohlédl a pak jí ho vrátil.
„Ten je tvůj. Až se zase budeš bát, neříkej si, že nesmíš. Řekni si, že už znáš první krok.“
Od té doby Madlenka chodila ke Kamenné brance často.
Ne vždycky hluboko do lesa.
Někdy jen kousek.
Někdy ke studánce.
Někdy až na paseku, kde rostly zvonky modré jako večerní nebe. Postupně zjistila, že les není jedna velká tma, ale mnoho malých světel, která člověk zahlédne teprve, když vstoupí dovnitř.
Samochodky mezitím zůstávaly u Barnabáše.
Pomáhaly dalším lidem.
Ale po Madlenčině cestě se změnily. Na pravé podrážce se objevila drobná bílá značka ve tvaru kamínku. A kdykoli si je obul někdo, kdo říkal „já nemůžu“, přestože v hloubi duše myslel „bojím se“, boty se zastavily a čekaly.
Ne líně.
Ne tvrdě.
Trpělivě.
Jedné noci Barnabáš uslyšel v dílně kroky.
Ťap.
Ťap.
Ťap.
Vstal, vzal lucernu a otevřel dveře do pracovny.
Samochodky stály uprostřed podlahy.
Samy.
Z jejich podrážek vedly světélkující stopy. Ne ke dveřím. Ne na náves. Ale ke staré dřevěné truhle v rohu dílny, kterou Barnabáš nikdy neotevíral.
Protože se bál.
Ne tmy.
Ne pavouků.
Ale vzpomínek.
Truhla patřila jeho otci, který také býval švec a před mnoha lety odešel na cestu, z níž se dlouho nevracely žádné zprávy.
Barnabáš se na truhlu díval.
„Ach,“ řekl tiše. „Tak už i já.“
Samochodky zacinkaly přezkami.
Do dílny zaťukal vítr a okno se samo pootevřelo. Na stole se objevila drobná zářivá stopa ve tvaru boty a vedle ní nápis, který jako by byl vyšitý světlem:
Boty mohou vést druhé jen tak dlouho, dokud jejich švec nezapomene na vlastní cestu.
Barnabáš si sedl na stoličku.
Dlouho mlčel.
Pak natáhl ruku k truhle.
Ještě ji neotevřel.
Jen položil dlaň na víko.
A Samochodky se přisunuly blíž, trpělivé a tiché jako dobrý přítel před prvním krokem.
DALŠÍ POHÁDKY
