Honzík nebyl ani nejrychlejší, ani nejhlasitější, ani největší rošťák v okolí. Byl to kluk s bystrýma očima, pískou v kapsách, věčně trochu odřeninou na koleni a hlavou plnou otázek. Uměl sedět u potoka a půl hodiny pozorovat, jak voda obchází kámen, protože ho zajímalo, proč se vlastně nerozhodne téct přímo. Uměl si povídat s kocourem, i když kocour odpovídal jen pohrdlivým mhouřením. A ze všeho nejraději měl podvečery, kdy se svět na chvilku zastavil mezi dnem a nocí a všechno vypadalo, jako by si na okamžik vzpomnělo na nějaké staré tajemství.
Za stodolou u Honzíkovy babičky žil kozlík Gustav.
Nebyl to ledajaký kozlík. Měl bílé kudrnaté čelo, dva krátké růžky, uši, které se třásly nadšením při každé nové hlouposti, a povahu tak činorodou, že by se za ni nemusela stydět ani tři štěňata, jedno kůzle navíc a rozběhnuté hrábě dohromady.
Gustav nikdy nebyl v klidu.
Když ostatní kozy spokojeně žvýkaly, Gustav zkoumal, jestli se dá vyskočit na sud, ze sudu na káru a z káry na hromadu sena. Když slepice hledaly zrní, Gustav jim pomáhal tím, že jim do toho lezl. Když babička věšela prádlo, Gustav se snažil zjistit, zda je prostěradlo také druh trávy. Nebyl zlý. Jen měl pocit, že svět je třeba pořád nějak zaměstnávat, aby se náhodou nezačal nudit.
„To je číslo,“ říkávala babička a zakládala si ruce v bok. „Tenhle kozlík by potřeboval naučit chytat lelky.“
Honzík to slyšel mockrát.
A protože byl Honzík právě takovým chlapcem, jaký podobné věty neodloží do kouta, ale začne je obracet v hlavě jako kaštan v dlani, jednou se babičky zeptal:
„Babi, a co jsou vlastně lelky?“
Babička právě loupala brambory a ani nezvedla oči.
„Lelky jsou lelky.“
„To mi moc nepomůže.“
„Takové to nicnedělání,“ řekla babička. „Když člověk jen tak sedí, kouká, nechá myšlenky plynout a svět si chvíli dělá, co chce, aniž by do něj každý píchal prstem.“
Honzík se zamyslel.
„Takže chytat lelky znamená odpočívat?“
Babička pokrčila rameny. „Přibližně.“
„A dají se opravdu chytit?“
Babička se pousmála. „Když to zjistíš, tak mi to přijď povědět.“
To byla přesně ta odpověď, která u dospělých znamená: nechci to dál vysvětlovat. Jenže u Honzíka znamenala něco úplně jiného.
Výpravu.
Ještě téhož večera si sedl ke Gustavovi na ohrádku a oznámil mu:
„Gustave, naučím tě chytat lelky.“
Gustav přestal okusovat konec koštěte a podíval se na něj.
„Méé?“
To v kozlí řeči mohlo znamenat leccos, ale Honzík se rozhodl, že tentokrát to znamená: Výborně, do čeho jdeme?
„Jenže nejdřív je musíme najít,“ řekl Honzík vážně.
A tak začalo jejich pátrání.
Druhý den ráno si Honzík vzal starý motýlí podběrák, zavařovací sklenici, kus provázku, tři sušenky, protože každé správné dobrodružství by mělo mít svačinu, a vyrazil s Gustavem na louku za vsí.
„Lelky,“ vysvětloval cestou, „budou asi malí. Možná létají. Možná jsou průsvitní. A dost možná se objevují tam, kde si jich nikdo nevšímá.“
Gustav poskakoval vedle něj, občas se zastavil u sedmikrásky, pak u motýla, pak u cizího klobouku, který vítr odfoukl odněkud od zahrádek, a bylo zjevné, že by si velmi rád začal všímat úplně všeho kromě lelků.
Na louce to zkusili nejprve poctivě.
Honzík máchal podběrákem ve vzduchu. Gustav pobíhal sem a tam a občas vyskočil tak vysoko, až to vypadalo, že si snad opravdu myslí, že něco chytí do zubů. Honzík nastražil sklenici do trávy a pod ni položil kousek jablka, protože ho napadlo, že kdyby byli lelci tvorové, možná by měli rádi něco sladkého.
Nechytili nic.
Jen kobylku, která byla chytáním krajně pobouřená, a babku kořenářku Apolenu, která si šla natrhat řebříček a vůbec nestála o to, aby jí kozlík Gustav okusoval zástěru.
„A co to tu provozujete?“ zeptala se, když si zástěru zachránila.
„Chytáme lelky,“ řekl Honzík.
Apolena se na něj zadívala způsobem, jakým se staré bylinkářky dívají na děti, které buď právě objevily velkou pravdu světa, nebo se staly obětí poledního slunce.
„To se nechytá podběrákem,“ řekla nakonec.
„A čím?“
„To si zjisti sám,“ odpověděla Apolena a odešla, protože dospělí mají zřejmě zvláštní spolčení v tom, že na důležité otázky odpovídají co nejméně přímo.
Honzík si sedl do trávy a Gustav mu strčil čumák do kapsy, zda v ní nezůstala sušenka.
„To je tedy pomoc,“ zamumlal Honzík. „Všichni něco vědí a nikdo to neřekne.“
Gustav spokojeně křupl sušenku a tvářil se, že některé životní otázky se opravdu lépe řeší s něčím k snědku.
Teprve večer se všechno trochu proměnilo.
Slunce začalo klesat, tráva změkla zlatem a mezi stromy se rozlévalo tiché modravé světlo. To byla hodina, kterou měl Honzík nejraději. Nejspíš právě proto tehdy uslyšel něco, co by za dne přeslechl.
Někde nad loukou zaznělo měkké, táhlé volání.
Ne kukačka. Ne kos. Ne sova.
Něco mezi tím.
Honzík zvedl hlavu.
Nad okrajem lesa se mihlo něco tmavého, lehkého a tichého. Letělo to tak nenápadně, že se to skoro ztratilo v samotném soumraku.
„Gustave,“ zašeptal Honzík, „já myslím, že jsme jednoho viděli.“
Gustav zpozorněl tak prudce, až spadl do bodláčí.
Nad loukou znovu zaznělo táhlé volání. A pak ještě jednou.
Z trávy za nimi se ozval smích.
Ne zlý. Spíš takový ten smích, jaký má někdo, kdo dlouho čekal, až si někdo všimne správné věci.
Honzík se otočil. U paty staré vrby seděl dědeček Vavřinec, vesnický včelař a tichý mudrc, který nikdy neříkal „já jsem ti to říkal“, přestože by k tomu měl dost příležitostí. Na hlavě měl klobouk, na klíně ruce a vypadal, jako by tam seděl odjakživa.
„Tohle jsou lelci,“ řekl a kývl směrem k obloze.
„Ptáci?“ vydechl Honzík.
„Noční ptáci. Tichí letci soumraku. A člověk si podle nich kdysi začal říkat, že chytá lelky, když jen tak sedí, zírá do večera a nechá den pomalu doznít.“
Honzík otevřel pusu.
„Takže babička měla pravdu i nepravdu zároveň.“
„To bývá u babiček časté,“ řekl dědeček Vavřinec.
Gustav se mezitím rozběhl k vrbě, vyskočil, snažil se něco chytit do vzduchu a dopadl tak nešikovně, že si sedl přímo do jitrocele.
„On je chce opravdu chytit,“ pousmál se dědeček.
„Já ho to slíbil naučit.“
„Pak ho neuč honit. Uč ho čekat.“
To byla zvláštní rada. Gustav nepatřil mezi tvory, kteří by se s čekáním přátelili. Ale Honzík si vzpomněl na babiččina slova o nicnedělání, na podvečerní klid, na to tiché volání nad loukou i na to, jak se svět v tuhle hodinu chová, když do něj člověk pořád nestrká lokty.
„Gustave,“ řekl slavnostně, „teď budeme lelky chytat jinak.“
Posadil se do trávy.
Vedle sebe položil podběrák, sklenici i zbytky provázku. Překřížil nohy a zadíval se na oblohu.
Gustav na něj chvíli nevěřícně hleděl. Pak očichal podběrák. Pak Honzíkovo koleno. Pak si zkusil okusovat vlastní kopýtko. Ale když viděl, že Honzík se opravdu nehýbe, nakonec si s povzdechem lehl vedle něj.
Nastalo ticho.
Ne úplné. Bylo v něm cvrkání kobylek, šumění trávy, vzdálené štěknutí psa a měkké volání lelka. Ale bylo to ticho, do kterého člověk nemusí nic dodávat.
Honzík dýchal pomalu.
Vedle něj Gustav nejdřív neklidně škubal uchem, pak kopýtkem, pak se zkusil pootočit, ale nakonec i on ztichl. Jeho čumák se opřel o trávu a oči, obvykle plné nápadů, se začaly dívat měkčeji.
A tehdy se to stalo.
Z šera nad loukou se snesl lelek.
Nepřiletěl až k nim. Jen zakroužil nízko nad trávou a pak usedl na starý kůl u rozpadlé ohrady. Seděl tam tiše, téměř neviditelný, a díval se na ně tmavým lesklým okem.
„Vidíš ho?“ zašeptal Honzík.
Gustav ani nezabečel. Jen velmi pomalu pohnul uchem.
Na druhý kůl přiletěl druhý lelek.
A pak ještě třetí, který se chvíli nesl tak nízko, až to vypadalo, že hladí vzduch břichem.
Honzík cítil, jak se v něm něco uklidňuje. Jako by všechny myšlenky, které celý den skákaly jedna přes druhou, konečně našly místo, kam si sednout. Vedle něj Gustav nehýbal ani růžkem. A poprvé od chvíle, kdy se narodil, vypadal, že nedělá vůbec nic.
Jenže to nebylo žádné nic.
Díval se.
Poslouchal.
Byl.
Po chvíli se jeden z lelků snesl tak nízko, že se málem dotkl Gustavova růžku. Kozlík zatajil dech. A protože se nepohnul, maličké měkké pírko z lelkova křídla zůstalo zachycené na špičce jeho pravého rohu.
Lelek znovu vzlétl a zmizel v šeru.
Gustav pomalu zvedl hlavu.
Na růžku se mu chvělo pírko barvy soumraku.
„Tak,“ řekl dědeček Vavřinec, který to celé z vrby klidně sledoval, „myslím, že kozlík dnes jednoho chytil.“
Honzík se rozesmál. Ne nahlas, spíš radostně zevnitř.
Gustav se postavil, zatřásl se a vypadalo to, že se zase vrátí ke své obvyklé přebujelé činorodosti. Jenže ne. Udělal pár kroků, pak se otočil, znovu si lehl do trávy a zadíval se k obloze, jako by si chtěl ten podvečerní klid ještě chvíli ponechat.
Od té doby se něco změnilo.
Gustav nepřestal být Gustavem. Pořád občas okusoval nesprávné věci, pořád vyskakoval na sudy a jednou se pokusil sežrat fialovou stužku z babiččina klobouku, což skončilo malou rodinnou krizí a velmi nekozlí přednáškou o dobrém vychování. Ale každého večera, když se den začal sklápět k soumraku, došel si sám od sebe lehnout na louku za stodolou.
Honzík si sedal vedle něj.
A spolu chytali lelky.
Někdy přiletěl jen jeden. Někdy tři. Někdy žádný viditelný. Ale pokaždé se v trávě objevilo tiché místo, kde se dalo odpočívat tak poctivě, až to skoro vypadalo jako důležitá práce.
Babička si jednoho dne stoupla k plotu, utřela si ruce do zástěry a pozorovala je.
„Tak co,“ zavolala, „už ten náš Gustav umí chytat lelky?“
Honzík se usmál.
„Umí. A docela dobře.“
Babička se podívala na kozlíka, který právě ležel v trávě tak klidně, že by mu to ještě před týdnem nikdo nevěřil.
„No podívejme,“ řekla. „Tak to by se to možná mohli naučit i někteří lidé.“
Toho večera bylo nebe obzvlášť měkké a světlo se rozlévalo nad loukou jako med se špetkou modré. Gustav měl na růžku stále schované malé soumrakové pírko. Honzík si ho jednou vzal do dlaně a všiml si, že v něm něco jemně stříbřitě září.
Když se na něj zadíval pozorněji, spatřil na jeho jemných vláknech droboučká písmena.
Stálo tam:
Kdo se naučí chvíli nic nehonit, může zahlédnout cestu, po které večer odchází den.
Honzík pírko obrátil ke světlu.
Na kraji louky, tam, kde se tráva ztrácela v modravém šeru, se na okamžik objevila úzká stříbrná stezka. Nebyla vyšlapaná nohama ani kopýtky. Spíš vypadala, jako by ji vyšlapalo samo ticho.
Vedla k lesu.
A ještě dál.
Honzík se podíval na Gustava.
Gustav se podíval na Honzíka.
Ani jeden nic neřekl. Ale oba moc dobře věděli, že některé cesty se nevydávají ve spěchu.
A že na některé je nejlepší vyrazit právě tehdy, když člověk umí aspoň na chvíli jen tak sedět.
