V každém domě tikaly hodiny. Na stěnách, na poličkách, v kuchyních, v ložnicích i v předsíních. Staré kukačky se ozývaly každou celou hodinu a někdy i mimo ni, když měly pocit, že je někdo málo obdivuje. Budíky zvonily tak hlasitě, že jednou probudily i sousedovic dýni na záhoně, která pak celý den vypadala dotčeně.
V Tikálkově žil chlapec jménem Matyáš.
Byl chytrý, rychlý a trochu netrpělivý. Rád věděl věci dřív než ostatní. Rád běžel napřed. Rád vyhrával závody k mostu, soutěže v hádankách i obyčejné přetahování o poslední švestkový koláč. Jen jednu věc neuměl dobře.
Zastavit se.
Když měl poslouchat, přemýšlel už o odpovědi. Když měl něco opravit, raději začal něco nového. A když udělal chybu, nejraději by ji prostě vymazal.
„Matyáši,“ říkávala mu babička, „některé věci nejdou vrátit. Jdou jen napravit.“
Matyáš se u toho pokaždé zatvářil, jako by babička mluvila o velmi starém a nepohodlném druhu nábytku.
„Kdyby šel vrátit čas,“ říkával, „všechno by bylo jednodušší.“
Babička na to vždycky odpověděla stejně:
„Jednodušší možná. Správnější ne.“
Matyáš tomu nevěřil.
Jednoho podzimního dne se v Tikálkově konal velký trh. Náměstí bylo plné stánků, vůně pečených kaštanů, barevných šátků, hliněných hrnků, košíků, koláčů a hlasů. Přijeli obchodníci z okolních měst, kejklíř s holubem, který odmítal spolupracovat, a také starý hodinář v modrém kabátě.
Jeho stánek stál trochu stranou.
Neměl na něm žádný nápis. Jen tmavou látku, malou lampičku a spoustu zvláštních hodinek. Některé měly ciferníky kulaté jako měsíc, jiné hranaté jako krabička na tajemství. Jedny hodinky šly pozpátku. Druhé tikaly jen tehdy, když se nikdo nedíval. Třetí měly místo ručiček drobné zlaté rybičky, které plavaly dokola a tvářily se nesmírně zaměstnaně.
Matyáš se u stánku zastavil.
„Kolik stojí tyhle?“ zeptal se a ukázal na malé kapesní hodinky na stříbrném řetízku.
Byly jednoduché. Na víčku měly vyrytý list a kolem ciferníku drobná písmena, tak malá, že je Matyáš nedokázal přečíst.
Starý hodinář zvedl hlavu.
Měl oči světle šedé a klidné. Tak klidné, až měl Matyáš pocit, že ho ten muž nevidí jen teď, ale i před chvílí a možná trochu i zítra.
„Tyhle nejsou pro každého,“ řekl hodinář.
„Proč? Jsou rozbité?“
„Naopak. Fungují až příliš dobře.“
To byla přesně ta věta, která měla Matyáše odradit, kdyby byl opatrnější. Jenže on byl zvědavý.
„Co umí?“
Hodinář se naklonil blíž.
„Vrátit čas.“
Matyášovi se rozšířily oči.
„Opravdu?“
„Opravdu.“
„O kolik?“
„O tolik, kolik je potřeba. Vteřinu. Minutu. Někdy hodinu.“
Matyáš se nadechl.
Takové hodinky by se hodily ke všemu. Když člověk špatně odpoví ve škole. Když zakopne před ostatními. Když mu spadne koláč marmeládou dolů. Když řekne něco hloupého a chce to vzít zpátky, nejlépe dřív, než si toho někdo všimne.
„Kolik stojí?“ zeptal se znovu.
Hodinář dlouho mlčel.
Pak řekl: „Méně, než si myslíš. A víc, než bys chtěl zaplatit.“
Matyáš se zamračil. „Mám tři měďáky.“
„Peníze nechtějí.“
„Tak co?“
Hodinář položil hodinky na dlaň.
„Pamatuj si jedno. Tyto hodinky čas nevytvářejí. Jen ho přesunou. Když vrátíš minutu sobě, někdo jiný o minutu přijde.“
Matyáš na něj hleděl.
„Jak přijde?“
„Nevšimne si toho hned. Možná jen nestihne dokončit větu. Možná se mu zkrátí krásný sen. Možná mu uteče okamžik, na který čekal. Čas nikam nezmizí zadarmo.“
Matyáš polkl.
To už neznělo tak lákavě.
Ale pak si řekl, že přece nebude hloupý. Nebude je používat často. Jen výjimečně. Jen když to bude opravdu potřeba. A minuta sem, minuta tam — kdo by to poznal?
„Beru je,“ řekl.
Hodinář se na něj podíval smutně.
„To říká každý, kdo si myslí, že bude výjimkou.“
Přesto mu hodinky podal.
Když si je Matyáš strčil do kapsy, byly teplé.
První příležitost přišla ještě téhož dne.
Matyáš běžel přes náměstí s makovým koláčem, který koupil babičce. Byl poslední a měl na sobě přesně tolik máku, kolik má správný koláč mít, když chce působit slavnostně. Jenže u kašny mu podklouzla noha. Koláč vyletěl do vzduchu, udělal krásný oblouk a přistál přímo v kbelíku s mýdlovou vodou, kterou myla schody paní mlynářka.
„Matyáši!“ vykřikla.
Matyáš zrudl.
Lidé se otočili. Někdo se zasmál. Paní mlynářka vytáhla koláč z kbelíku a držela ho dvěma prsty, jako by to už nebyl koláč, ale důkaz.
Matyáš v kapse nahmatal hodinky.
Jen minutku, pomyslel si. To nikomu neublíží.
Otevřel víčko.
Ručičky se leskly. Matyáš otočil malým kolečkem zpět.
Svět se zachvěl.
Všechno se na okamžik rozmazalo jako obraz v dešti.
A najednou zase běžel přes náměstí. Koláč držel pevně. U kašny zpomalil, obešel mokré místo a donesl babičce makový koláč úplně celý.
„Vidíš,“ zašeptal hodinkám večer pod peřinou, „nic se nestalo.“
Jenže stalo.
V domku na druhém konci městečka seděla stará paní Róza u okna. Právě se jí zdál kratičký odpolední sen o zahradě, kterou měla jako děvče. Ve snu kvetly bílé pivoňky a za plotem stál její dávný bratr, který už dávno nebyl na světě. Chtěl jí něco říct.
Vtom se sen přetrhl.
Paní Róza se probudila o minutu dřív.
„Škoda,“ zašeptala, „už jsem skoro slyšela jeho hlas.“
Matyáš o tom nevěděl.
Druhý den použil hodinky ve škole.
Učitel se ho zeptal na řeku, která protéká královstvím. Matyáš odpověděl špatně. Několik spolužáků se zasmálo. V kapse ucítil teplé hodinky.
Jen půl minuty, pomyslel si.
Otočil čas zpět.
Tentokrát odpověděl správně.
Učitel ho pochválil.
Ve stejnou chvíli v pekárně pan pekař vytahoval z pece bochník, který potřeboval ještě půl minuty dopéct. Ta půlminuta mu zmizela. Chléb vyšel bledý uprostřed a pekař celý den kroutil hlavou.
„Divné,“ říkal. „Přísahal bych, že jsem čekal dost.“
Třetí den Matyáš vrátil čas kvůli rozlitému inkoustu.
Čtvrtý den kvůli špatně uvázané tkaničce před závodem.
Pátý den kvůli tomu, že řekl kamarádovi Vítkovi: „Ty tomu stejně nerozumíš,“ a pak viděl, jak se Vítekovi stáhla tvář.
Tohle chtěl opravit nejvíc.
Otočil ručičkami zpět a tentokrát řekl něco milejšího.
Vítek se usmál.
Matyáš si oddechl.
Jenže v tu chvíli na zahradě za domem babička držela v dlani motýla, který jí poprvé po letech usedl na prst. Chtěla se na něj ještě chvilku dívat. Ta chvilka zmizela. Motýl odletěl dřív, než si stihla všimnout drobné modré tečky na jeho křídle.
Babička se podívala na prázdnou ruku.
„To bylo krátké,“ řekla tiše.
Hodinky začaly být těžší.
Ne hned tolik, aby si toho někdo všiml. Ale Matyáš cítil, že se mu v kapse houpají jinak. Jako kámen. Jako otázka. Jako něco, co nechce být nošeno bez přemýšlení.
Jednoho večera si sedl na lavičku u potoka a hodinky otevřel.
Drobná písmena kolem ciferníku, která předtím nepřečetl, teď svítila.
Stálo tam:
Co vrátíš sobě, odejde od jiného.
Co opravíš bez odvahy, zůstane dluhem.
Matyáš hodinky rychle zavřel.
„Já jsem nikomu nechtěl ublížit,“ zašeptal.
„To mnoho lidí ne,“ ozval se vedle něj hlas.
Na lavičce seděl starý hodinář v modrém kabátě.
Matyáš se lekl. „Odkud jste přišel?“
„Z chvíle, které sis nevšiml.“
To byla odpověď tak podivná, že se s ní nedalo rozumně hádat.
„Vy jste věděl, že je budu používat,“ řekl Matyáš.
„Tušil jsem to.“
„Tak proč jste mi je dal?“
Hodinář se zadíval na vodu.
„Protože některé věci člověk pochopí až tehdy, když uslyší, jak tikají v jeho vlastní kapse.“
Matyáš sevřel hodinky.
„Můžu to vrátit?“
„Co přesně?“
„Ten čas. Všem, kterým jsem ho vzal.“
Hodinář dlouho mlčel.
„Můžeš.“
Matyášovi se rozzářily oči.
„Jak?“
„Nebude to tak snadné jako otočit kolečkem.“
To Matyáše nepřekvapilo. Pohádky a hodináři mívají společné to, že snadné věci říkají jen na začátku.
„Hodinky umějí čas nejen vracet,“ řekl hodinář. „Umějí ho i darovat. Ale darovaný čas se nevrací tobě. Ztratíš ho ze svého dne.“
„Kolik?“
„Tolik, kolik jsi vzal. A možná trochu víc, protože napravování bývá delší než chyba.“
Matyáš se podíval na potok.
Voda běžela dál a nezajímalo ji, že chlapec na lavičce právě zjišťuje, že jednoduché opravy mohou být dražší než těžké omluvy.
„Chci to udělat,“ řekl.
Hodinář kývl.
„Pak musíš nejdřív najít, komu čas chybí.“
To byla nejtěžší část.
Matyáš si totiž nevedl seznam. Když použil hodinky, myslel jen na sebe. Na koláč, odpověď, inkoust, tkaničku, větu. Netušil, komu co zmizelo.
Začal pátrat.
Ne tak, že by běhal po městě a křičel: „Komu jsem ukradl minutu?“ To by bylo upřímné, ale také poněkud nešťastné. Místo toho poslouchal.
Poprvé opravdu poslouchal.
U paní Rózy zaslechl, že se jí přetrhl sen. Sedl si k ní a nechal ji vyprávět o zahradě s bílými pivoňkami. Když vyprávěla, otevřel hodinky a stiskl drobné tlačítko na zadní straně. Hodinky tiše zacinkaly.
Matyáš přišel o deset minut ze svého odpoledne.
Paní Róza však večer znovu usnula a sen se jí vrátil. Tentokrát slyšela, co jí bratr říkal.
„Měla jsi pravdu, Rózo. Ty pivoňky byly nejhezčí.“
Ráno se probudila usměvavá.
U pekaře Matyáš pomáhal celé dopoledne. Nosil mouku, skládal dřevo a čekal, dokud další bochník nebyl správně dopečený. Hodinky mu vzaly půl hodiny času, během níž měl původně jít k rybníku. Ale pekař vytáhl z pece chléb zlatý, voňavý a přesně takový, jaký měl být.
„Dnes se povedl,“ řekl spokojeně.
U babičky Matyáš seděl na zahradě tak dlouho, až přiletěl motýl s modrou tečkou na křídle. Babička ho spatřila. Tentokrát měla dost času se nadechnout, usmát a říct:
„Takový byl v létě, kdy jsem poznala tvého dědečka.“
Matyáš jí dal skoro celou hodinu.
Neřekl jí jak.
Ale babička se na něj ten večer podívala zvláštně, jako by věděla víc, než by měla. Babičky to dělávají.
Nejhorší bylo jít za Vítkem.
Protože tam nešlo jen o čas. Tam šlo o větu.
Matyáš ho našel u starého mostu, kde spolu dřív pouštěli lodičky z kůry. Vítek seděl na zábradlí a házel do vody malé kamínky.
„Vítku,“ řekl Matyáš.
Vítek se na něj podíval. „Co je?“
Matyáš mohl použít hodinky. Mohl vrátit chvíli, vybrat lepší slova a doufat, že se všechno zahladí. Ale najednou pochopil, že právě to už jednou udělal. A tím si ušetřil to nejtěžší: přiznat se.
„Řekl jsem ti něco ošklivého,“ začal.
Vítek se zamračil. „Kdy?“
Matyáš zaváhal.
Protože pro Vítka se to vlastně nikdy nestalo. Hodinky tu chvíli smazaly. Jenže Matyáš si ji pamatoval. A dluh si pamatuje i to, co ostatní zapomenou.
„To je složité,“ řekl. „Ale já si pamatuju, že jsem ti ublížil. I když ty možná ne. A mrzí mě to.“
Vítek na něj chvíli hleděl.
„Ty ses přišel omluvit za něco, co si nepamatuju?“
„Ano.“
„To je divné.“
„Já vím.“
Vítek hodil do vody další kamínek.
„Ale asi hezké.“
Matyáš se zasmál. Trochu rozpačitě.
„Tak dobrý?“
„Dobrý,“ řekl Vítek. „Ale stejně mi teď musíš pomoct postavit novou loďku. Když už máš tolik času na omluvy.“
Matyáš se dotkl hodinek v kapse.
Byly lehčí.
Během dalších dní daroval čas dalším lidem. Ne vždy věděl přesně komu a proč, ale hodinky ho vedly. Zahřály se, když se přiblížil k někomu, komu chyběla chvíle. Studily, když chtěl zase myslet jen na sebe.
Přišel o odpoledne her, o kousek spánku, o jedno volné ráno a o čas, který by dřív utratil tak bezmyšlenkovitě, že by si ani nevšiml, že ho měl.
A přitom se stalo něco zvláštního.
Čím víc času daroval, tím méně měl pocit, že o něj přichází.
Zjistil, že půlhodina strávená opravdovým posloucháním je někdy větší než celé odpoledne, během kterého člověk jen pobíhá od jedné věci ke druhé. Zjistil, že omluva trvá déle než vymazaná chyba, ale zůstává po ní čistší vzduch. A zjistil, že některé okamžiky se nedají vrátit ani hodinkami — protože jejich kouzlo bylo právě v tom, že se staly jen jednou.
Když hodinky konečně ztichly, bylo pozdní odpoledne.
Matyáš seděl u potoka. Vedle něj se objevil hodinář v modrém kabátě, jako by vystoupil z tiknutí mezi dvěma vteřinami.
„Splnil jsi dluh,“ řekl.
Matyáš vytáhl hodinky.
Byly zase lehké. Na víčku se vyrytý list třpytil zlatě.
„Mám vám je vrátit?“
Hodinář natáhl ruku.
Matyáš se na hodinky ještě jednou podíval.
„Budou je mít zase někdo jiný?“
„Možná.“
„A taky udělá stejné chyby?“
Hodinář pokrčil rameny. „Lidé se často učí podobnými dveřmi.“
Matyáš hodinky chvíli držel.
Pak řekl: „Nešlo by je schovat někam, kde je najde jen ten, kdo už ví, že s časem se nemá smlouvat?“
Hodinář se poprvé usmál.
„To je dobrá otázka.“
Vzal hodinky, otevřel je a foukl do ciferníku. Ručičky se roztočily tak rychle, až se kolem nich objevilo stříbrné světlo. Potok se na okamžik zastavil, listy ve vzduchu zůstaly viset a z nedaleké věže se ozvalo jedno jediné tiknutí, které bylo hlubší než všechna ostatní.
Když světlo zmizelo, hodinky byly pryč.
Na Matyášově dlani zůstal jen malý kovový lístek.
„Kde jsou?“ zeptal se.
„V místě, kam chodí ztracené minuty čekat, jestli je někdo dokáže použít lépe,“ odpověděl hodinář.
„A kde to je?“
Hodinář ukázal k potoku.
Na hladině se objevila úzká cesta z odlesků. Vedla proti proudu, pod starý kamenný most a dál do části městečka, kterou Matyáš nikdy neviděl, i když tudy chodil skoro denně. Nad cestou se ve vzduchu třpytila drobná slova:
Kdo pochopí cenu chvíle, smí vstoupit tam, kde čas neběží, ale naslouchá.
Matyáš se podíval na hodináře.
„Mám tam jít?“
„To záleží,“ řekl starý muž. „Máš čas?“
Matyáš se zasmál.
Dřív by odpověděl hned.
Teď se nejprve podíval na oblohu, na potok, na svoje ruce a na městečko, kde lidem pomalu odbíjelo večerní zvonění.
„Mám,“ řekl nakonec. „Ale tentokrát ho nechci ukrást.“
A s kovovým lístkem v dlani vykročil po cestě, která se objevuje jen těm, kdo už vědí, že vrátit čas není totéž jako napravit chybu.
