Nebyla to obyčejná hora. Měla černé skály, dutiny plné kouře, na vrcholu zubaté kameny a po stranách jeskyně, z nichž se za chladných večerů ozývalo vrčení, funění, škrábání drápů a občas velmi hlasité kýchnutí. Na Dračí hoře totiž žili draci.
A draci, jak každý ví, si na určité věci potrpí.
Na pevné šupiny.
Na mohutná křídla.
Na důstojný ocas.
Na schopnost vyděsit kozu tak, aby se uraženě přestala pást.
A především na oheň.
Drak bez ohně byl podle starých dračích knih skoro jako král bez koruny, rytíř bez meče nebo polévka bez lžíce. Dalo se to nějak přežít, ale všichni se tvářili, že by se o tom raději nemluvilo.
Na Dračí hoře žil také mladý drak Teodor.
Byl zelený s měděnými šupinkami na břiše, měl malá zakroucená rohy a ocas, který se mu při rozčilení samovolně smyčkoval. Byl silný, učenlivý a docela statečný, pokud nešlo o pavouky, protože pavouci podle něj měli zbytečně mnoho nohou na tak malé tělo.
Teodor měl ale jednu potíž.
Kdykoli se pokusil chrlit oheň, vyletěla mu z tlamy vanilková zmrzlina.
Ne malinko.
Ne symbolicky.
Poctivá, krémová, studená vanilková zmrzlina, která voněla po smetaně a skutečné vanilce.
Poprvé se to stalo při dračí škole plamene.
Starý mistr Žárbur, nejpřísnější drak na celé hoře, stál před skupinou mladých draků a vysvětloval, jak správně nahromadit horko v hrudi, jak zapřít zadní tlapy a jak otevřít tlamu tak, aby plamen vyšel ven v úctyhodném kuželu, nikoli v nedůstojném obláčku.
„Nádech,“ zaburácel mistr. „Jiskra v břiše. Myšlenka na sopku. A ven!“
Mladí draci se snažili.
Břetislav vychrlil malý plamínek, který mu ožehl vlastní obočí.
Karla vypustila proud kouře ve tvaru mrkve.
Hynek kýchnul tolik jisker, že zapálil mistru Žárburovi okraj výukové mapy.
Pak přišel na řadu Teodor.
Nadechl se.
Zavřel oči.
Představil si sopku, žhavé uhlíky, rozžhavené kameny a všechno, co mu mistr radil.
V hrudi se mu cosi pohnulo.
Otevřel tlamu.
A z ní se s tichým šplouchnutím vyvalila veliká porce vanilkové zmrzliny.
Dopadla přímo na mistrův dráp.
Na chvíli bylo úplné ticho.
Takové ticho, že i sopka v sousedním údolí raději přestala bublat.
Mistr Žárbur zvedl nohu. Na drápu mu seděl dokonale tvarovaný kopeček zmrzliny.
„Teodore,“ řekl pomalu, „co to má být?“
Teodor zrudl až po šupiny za ušima.
„Myslím, že… oheň?“
Mistr zmrzlinu opatrně očichal.
„To není oheň.“
„Možná hodně studený oheň?“
Několik mladých draků se začalo smát. Ne všichni zle. Některým prostě připadalo těžké nesmát se, když přísný mistr stojí s vanilkovým kopečkem na drápu a tváří se, jako by ho urazila celá smetana světa.
Mistr Žárbur si odkašlal.
„Draci nechrlí zmrzlinu.“
Teodor sklopil hlavu.
„Já ano.“
Od toho dne se o něm začalo šeptat.
„To je ten zmrzlinový.“
„Místo plamene kopeček.“
„Když přijde rytíř, nabídne mu oplatku?“
Teodor se snažil.
Cvičil ráno, v poledne i večer. Jedl pálivé kameny, jak mu poradil Hynek. Spal poblíž horkých pramenů. Dýchal nad ohništěm. Dokonce si jednou strčil do tlamy tři chilli papričky, které mu donesl havran z lidské vesnice.
Výsledek byl hrozný.
Nejenže nevychrlil oheň, ale z tlamy mu vyletěla vanilková zmrzlina s jemně pálivou příchutí a on celý večer pil vodu z horského potoka.
„Možná bys měl zkusit jahodovou,“ poznamenala Karla.
„Já nechci jahodovou,“ povzdechl si Teodor. „Já chci oheň.“
Nejvíc ho trápil otec.
Drak Tiberius byl slavný. Uměl zapálit hranici mokrého dřeva jediným kýchnutím, dovedl ohřát skálu tak, že na ní ptáci opékali semínka, a jednou prý plamenem napsal na noční oblohu své jméno, i když někteří tvrdili, že to spíš vypadalo jako rozšlápnutý rohlík.
Tiberius měl Teodora rád.
Jenže láska někdy nestačí, aby člověk hned rozuměl.
„Synku,“ řekl mu jednou večer, když seděli před jeskyní a dívali se na zapadající slunce, „musíš se víc snažit.“
Teodor šťouchal drápem do kamínku.
„Já se snažím.“
„Drak musí mít v sobě žár.“
„Třeba mám v sobě mrazák.“
Tiberius si povzdechl.
„Nedělej si z toho legraci.“
„Kdybych si z toho legraci nedělal, tak bych asi brečel,“ řekl Teodor potichu.
Otec zmlkl.
V tu chvíli Teodorovi došlo, že to řekl nahlas. Rychle vstal.
„Půjdu trénovat.“
„Teodore…“
Ale mladý drak už odcházel.
Vyšplhal na druhou stranu hory, kde rostly zakrslé borovice a kam ostatní draci moc nechodili, protože tam bylo chladno a foukalo od severu. Sedl si na kámen, zabořil bradu do tlap a díval se dolů do údolí.
Tam ležela lidská vesnice Máslovice.
Byla malá, s červenými střechami, bílou věží a náměstím, na kterém stála kašna. Lidé v Máslovicích měli z draků strach, ale zároveň byli na ně trochu hrdí, protože ne každá vesnice mohla říct, že má za humny skutečnou Dračí horu. Každé jaro pořádali Slavnost bezpečné vzdálenosti, při níž pekli koláče, zdobili okna a připomínali dětem, že k dračím jeskyním se neleze, pokud člověk nechce přijít o obočí.
Teodor tam nikdy nešel.
Draci se s lidmi moc nebavili. Staré dračí knihy tvrdily, že lidé jsou malí, neklidní a často nosí vidle, což prý kazí rozhovor.
Jenže toho večera z Máslovic stoupal zvláštní hluk.
Ne veselý.
Spíš poplašený.
Teodor natáhl krk.
Na návsi pobíhali lidé. Někdo nesl vědra, někdo deky, někdo ukazoval k polím. Vzduch byl horký a suchý. Už týdny nepršelo. Tráva zežloutla, studny byly nízké a potok pod horou se změnil v tenkou stříbrnou nitku.
Pak Teodor uviděl kouř.
Ne dračí kouř.
Požár.
Na okraji vesnice začala hořet stodola. Vítr hnal plameny k dalším domům a lidé se snažili hasit, ale vody měli málo. Plameny praskaly a rychle sílily.
Teodor vyskočil.
„Oheň,“ vydechl.
Tohle by každý správný drak zvládl. Tedy ne uhasit. Spíš by mu bylo vysvětleno, aby se nepřibližoval, protože draci s ohněm jsou u požárů poněkud nepraktičtí.
Teodor však žádný oheň neměl.
Měl zmrzlinu.
Rozběhl se dolů z hory.
Jeho tlapy duněly po kamenech, křídla se mu třásla a srdce bušilo tak silně, až si myslel, že ho uslyší i lidé ve vesnici. V hlavě mu křičel hlas mistra Žárbura: Draci nechrlí zmrzlinu.
„Možná by měli,“ zavrčel Teodor.
Když se objevil nad Máslovicemi, lidé začali křičet.
„Drak!“
„Ještě drak k požáru!“
„To nám chybělo!“
„Schovejte koláče!“
Teodor přistál na návsi tak opatrně, jak jen obrovský drak dokáže přistát na návsi, kde je kašna, tři lavičky a stánek s cibulí. Jednu lavičku trochu posunul ocasem, ale jinak se snažil působit neškodně.
„Nebojte se!“ zvolal.
To se lehko řekne, když má člověk tlamu plnou zubů velikosti okurek.
Starosta se postavil dopředu. Byl malý, kulatý a v ruce držel džbán, jako by s ním chtěl v nejhorším případě jednat diplomaticky.
„Co chceš, draku?“
Teodor se podíval na hořící stodolu.
„Pomoci.“
„Vy draci pomáháte ohněm?“
„Já ne.“
Lidé se zarazili.
Teodor se nadechl.
Ne tak, jako když trénoval. Tentokrát si nepředstavoval sopku ani žhavé uhlí. Představil si všechny děti, které se bojí. Suchou trávu. Plameny šplhající po dřevě. A pak si představil chladný kopeček vanilkové zmrzliny, který dopadne přesně tam, kde je potřeba.
Otevřel tlamu.
Ven vyletěl proud zmrzliny.
Ne jeden kopeček.
Celá lavina.
Krémová, studená, vanilková vlna se převalila přes hořící stodolu. Zasyčelo to, zapraskalo, zakouřilo a plameny zmizely pod bílou peřinou tak rychle, že i vítr zůstal překvapeně stát.
Lidé mlčeli.
Stodola byla pokrytá zmrzlinou.
Střecha, vrata, žebřík, sud, plot i jeden kohout, který nestihl včas odejít a teď vypadal jako slavnostní dezert s peřím.
„Kokrhám protestně,“ oznámil kohout tlumeně.
Pak první dítě natáhlo prst, ochutnalo zmrzlinu ze zábradlí a vykulilo oči.
„Ona je dobrá!“
To byl konec veškeré důstojnosti.
Děti se vrhly ke zmrzlinovým závějím, dospělí je nejprve chtěli napomenout, ale pak si uvědomili, že požár je pryč, voda ušetřená a zmrzlina opravdu voní nádherně. Starosta ochutnal opatrně z okraje svého džbánu, kam mu trochu napadalo.
„Vanilka,“ řekl vážně. „A kvalitní.“
Teodor stál uprostřed návsi a nevěděl, co dělat.
Nikdo se nesmál.
Tedy smáli se, ale ne jemu. Smáli se úlevou, radostí a trochu i tomu kohoutovi.
Z hořící stodoly zbyla studená lepkavá hromada, ale domy byly zachráněné.
„Děkujeme,“ řekl starosta.
Teodor zamrkal.
„Za zmrzlinu?“
„Za vesnici.“
Ta věta se v něm rozlila tepleji než jakýkoli oheň.
Když se vrátil na Dračí horu, čekali na něj ostatní draci.
Viděli kouř. Viděli jeho let. A někteří se už chystali na slavnostní kázání o tom, že mladý drak se nemá plést mezi lidi, zvlášť když místo ohně produkuje cukrářské překvapení.
Mistr Žárbur stál vpředu.
„Teodore,“ řekl přísně, „co se stalo?“
Teodor se narovnal.
„Uhasil jsem požár.“
„Čím?“
Teodor polkl. „Vanilkovou zmrzlinou.“
Mladí draci zašuměli.
Mistr Žárbur se zamračil. „To není dračí metoda.“
„Fungovala.“
„Draci mají chrlit oheň.“
„Ale oheň už tam byl,“ řekl Teodor. „Další by nepomohl.“
Na to nikdo neodpověděl.
Dokonce ani mistr Žárbur ne. A když starý přísný drak nemá co říct, je to skoro stejně vzácné jako duha v jeskyni.
Teodorův otec Tiberius vystoupil dopředu. Chvíli se díval na syna. Pak se zhluboka nadechl.
Teodor se připravil na další řeč o žáru, snaze a správných dračích vlastnostech.
Ale Tiberius řekl jen:
„Jsem na tebe pyšný.“
Teodorovi se stáhl krk.
„I když nechrlím oheň?“
„Právě proto, že jsi našel, k čemu je dobré to, co máš.“
Mistr Žárbur si odkašlal.
„Je pravda,“ řekl velmi pomalu, jako by každé slovo musel nejprve protlačit přes starý dračí zákoník, „že v některých situacích může být… mražený proud… strategicky výhodný.“
„Zmrzlina,“ opravil ho Hynek.
Mistr po něm střelil pohledem.
„Strategicky výhodná zmrzlina.“
Od té doby se v dračí škole učilo nejen chrlení ohně.
Vznikl nový předmět: Neobvyklé projevy dračího dechu a jejich možné využití.
Karla, která dřív chrlila kouř ve tvaru mrkve, zjistila, že umí vysílat kouřové vzkazy. Břetislav, jemuž plamínek pořád uhýbal stranou, se stal nejlepším zapalovačem krbů v těžko dostupných rozích. Hynek se naučil kýchat jiskry jen tehdy, když opravdu chtěl, což výrazně zlepšilo bezpečnost výuky.
A Teodor?
Teodor se stal velmi oblíbeným.
Lidé z Máslovic ho zvali na letní slavnosti. Na návsi pro něj postavili veliký stíněný přístřešek a děti mu nosily oplatky, jahody a jednou i nakládané okurky, což Teodor odmítl použít, protože měl určité hranice. V horkých dnech chrlil zmrzlinu do velké kamenné mísy a starosta vždy slavnostně prohlásil:
„Dnes podáváme dračí vanilkovou.“
Dospělí tvrdili, že chodí jen kvůli dětem.
Děti tomu nevěřily.
Na Dračí hoře se však stále našli tací, kteří si mysleli, že opravdový drak má být především děsivý. Mistr Žárbur se sice snažil působit smířeně, ale občas si při pohledu na Teodora povzdechl tak horkým dechem, že se mu pod nosem rozpustil sníh.
Jednoho večera si Teodor sedl před jeskyni a díval se na hvězdy.
Přemýšlel, jestli už je spokojený.
Byl. Skoro.
Jenže někde hluboko v něm zůstala malá otázka. Nechtěl už chrlit oheň proto, aby byl jako ostatní. Ale zajímalo ho, proč zrovna vanilka. Proč právě on. Proč dračí dech, který měl být horký, vycházel z něj studený, sladký a voňavý.
Vtom se z jeho jeskyně ozvalo tiché cinknutí.
Teodor se otočil.
Na zemi ležel kopeček zmrzliny. Nevyplivl ho. Prostě tam byl. Nerozpouštěl se. Naopak slabě zářil modrým světlem.
V jeho středu se objevila drobná černá tečka.
Teodor se naklonil blíž.
Nebyla to tečka.
Bylo to semínko vanilky.
A kolem něj se v ledu zvolna tvořila slova:
První dračí zmrzlina nikdy nevznikla omylem.
Tam, kde pod horou spí sladký mráz, čeká odpověď.
Teodor se rozhlédl.
Pod Dračí horou se v té chvíli ozvalo hluboké zadunění. Nebylo to sopečné. Bylo chladné, tiché a zvláštně voňavé. Jako kdyby se někde pod kameny otevřela obrovská mrazivá spíž.
Z jeskyně vyšel Tiberius.
„Co to bylo?“
Teodor se podíval na svítící kopeček.
„Myslím,“ řekl pomalu, „že moje zmrzlina má tajemství.“
V dálce se nad Máslovicemi rozsvítila světla. Děti nejspíš ještě netušily, že jejich oblíbený zmrzlinový drak možná právě našel cestu k místu, kde se mráz a draci kdysi poprvé potkali.
Teodor si olízl čumák, narovnal křídla a poprvé v životě se na své studené kouzlo podíval ne jako na omyl.
Ale jako na začátek.
