Nebyla ošklivá, jak si lidé někdy čarodějnické chalupy představují. Měla zelená okna, střechu porostlou mechem a komín, z něhož vycházel kouř vonící po šalvěji, skořici a občas trochu po připálené cibuli. Kolem chalupy rostly byliny, kterým se raději nešlapalo na lístky, protože některé pak celý den brblaly, a u dveří stál dřevěný kbelík, jenž se sám plnil dešťovou vodou, pokud se mu člověk hezky poděkoval.
V té chalupě bydlela čarodějka Apolena.
Byla stará, ale ne tak, že by jen seděla u pece a vzdychala. Naopak. Chodila rychle, přemýšlela ještě rychleji a kouzlila tak přesně, že dokázala poslat ztracený knoflík zpátky na kabát, aniž by si toho kabát všiml. Měla šedivé vlasy spletené do dlouhého copu, oči jasné jako mokré kamínky a hlas, který uměl být laskavý, přísný i takový, že se hrnce v polici raději srovnaly podle velikosti.
U Apoleny se učil čarovat chlapec Vendelín.
Byl to její učedník.
Měl pihy, černé vlasy, věčně ušpiněné prsty od inkoustu a vážný výraz někoho, kdo by moc rád vypadal zkušeně, kdyby mu z kapsy právě nekoukala mrkev. Do chalupy přišel před dvěma lety, protože měl veliký dar.
Aspoň to říkala Apolena.
Vendelín si tím nebyl jistý.
On totiž sice kouzlil často, poctivě a s velkým soustředěním, ale jeho kouzla měla jeden zásadní problém.
Ať se pokusil o cokoli, skončilo to polévkou.
Úplně cokoli.
Když měl podle učebnice přivolat malý plamínek na knot svíčky, objevil se na stole hrnec cibulačky.
Když se pokusil proměnit suchý list v zelený, na zemi se objevila miska špenátového krému.
Když měl vyčarovat zlatou jiskru, z komína vyletěla hrášková polévka a pršela po zahradě tak dlouho, dokud kopřivy nezačaly vonět jako nedělní oběd.
„Vendelíne,“ řekla čarodějka Apolena po posledním pokusu a utřela si z čela kapku vývaru, „co mělo být tentokrát výsledkem kouzla?“
Vendelín se podíval do učebnice.
„Lehká mlžná clona.“
Apolena pohlédla na podlahu, po které se plazila čočková polévka s majoránkou.
„Nu. Lehká úplně není.“
„Já vím.“
„A mlžná také ne.“
„Já vím.“
„Ale majoránka je vyvážená.“
Vendelín si povzdechl.
Tohle bylo na Apoleně nejhorší. Nikdy se mu neposmívala. Kdyby se smála, mohl by se urazit. Jenže ona pokaždé našla na jeho kouzelnické katastrofě něco opravdově zajímavého.
„Já se to nikdy nenaučím,“ zamumlal.
„Naučíš.“
„Jak to můžete vědět?“
Apolena položila vařečku, která se jí při podobných nehodách hodila častěji než kouzelná hůlka.
„Protože špatné kouzlo je kouzlo, které neví, co dělá. Tvoje kouzla vědí přesně, co dělají. Jen se s tebou neshodnou na cíli.“
„Cíl je přece jasný,“ namítl Vendelín. „Řeknu zaklínadlo a má se stát to, co říkám.“
„To si myslí začátečníci.“
„Já jsem začátečník už dva roky.“
„Velmi vytrvalý začátečník,“ řekla Apolena.
Vendelín si položil hlavu na stůl.
Na stole se ozvalo tiché zabublání.
„Jestli se mi z čela stane polévka, odcházím,“ řekl.
„Zatím je to jen kapka mrkvového vývaru,“ ujistila ho Apolena.
Vendelín byl zoufalý.
V lese už o něm všichni věděli. Veverky mu schválně nosily žaludy a prosily, zda by z nich nezkusil vyčarovat létající kameny, protože doufaly v oříškovou polévku. Ježek Matouš si k němu jednou přinesl vlastní lžíci. A havran Kryštof, který sedával na plotě a rád pronášel nepříjemné pravdy, mu říkal „mladý vývarník“.
„Nejsem vývarník,“ bránil se Vendelín.
„Každý vývarník to zpočátku popírá,“ krákal havran.
Vendelín po něm hodil šišku.
Šiška se ve vzduchu proměnila v miseczku houbové polévky a dopadla havranovi k nohám.
Kryštof se podíval dolů.
„Přijímám omluvu.“
Vendelín začal uvažovat, že z čarodějnické školy odejde.
Ne proto, že by čarování nemiloval. Miloval ho moc. Miloval, když Apolena večer otevřela starou knihu a písmena v ní vystoupala nad stránky jako zlatí komáři. Miloval vůni bylin, tajné znaky na kůře stromů, lesní stezky, které se objevovaly jen za deště, i sovu Agátu, která uměla otočit hlavou přesně ve chvíli, kdy někdo řekl něco hloupého.
Jenže čaroděj by měl umět kouzlit.
A Vendelín uměl jen sytit okolí.
Jednoho rána dostal od Apoleny důležitý úkol.
„Dnes půjdeš do vesnice Dolní Lístek,“ řekla. „Starosta mě požádal o ochranné kouzlo na obecní studnu. Poslední dobou se jim do vody dostává blátivý zákal po každém dešti.“
Vendelín zbledl.
„Já?“
„Ano.“
„Ale já vyčaruju polévku.“
„Pak doufejme, že nebude moc slaná.“
„Paní Apoleno.“
Čarodějka se na něj vážně podívala.
„Vendelíne, chránit studnu není těžké kouzlo. Jen musíš vodě připomenout, kudy má téct čistě. A já potřebuji zůstat tady, protože léčím smrk u východního potoka. Má velmi nepříjemnou kůrovou trudnomyslnost.“
Vendelín chtěl říct, že kůrová trudnomyslnost smrku zní jako problém, který by mohl počkat, zatímco obecní studna by nemusela být vhodným místem pro polévkové překvapení. Ale Apolena už mu podávala brašnu.
V ní byla křída z mušlového kamene, svazek máty, malá lahvička s měsíční rosou a lístek se zaklínadlem.
„A hlavně,“ dodala, „neboj se svého kouzla dřív, než zjistíš, proč k tobě chodí právě takhle.“
„Kdyby ke mně jen chodilo,“ zamumlal Vendelín. „Ono bublá.“
Cesta do Dolního Lístku vedla lesem, přes dřevěný můstek a kolem mokřiny, kde rákosí rostlo tak vysoko, že i dospělý člověk měl pocit, že se zmenšil do pohádky. Vendelín šel pomalu, opakoval si zaklínadlo a snažil se nemyslet na rajčatovou, bramborovou ani česnekovou.
Jenže čím víc se snažil nemyslet na polévku, tím víc na ni myslel.
Ve vesnici na něj čekal starosta.
Byl to kulatý muž s vousy, které vypadaly, jako by se jim kdysi chtělo stát oblakem, ale nakonec zůstaly pod nosem. Vedle něj stáli vesničané s vědry a tvářemi plnými očekávání.
„Mladý čaroději,“ řekl starosta, „jsme rádi, že přicházíte.“
Vendelín se uklonil.
„Paní Apolena mě posílá ke studni.“
„Ano. Voda je kalná a děti z ní mají bolení břicha. Potřebujeme čistotu.“
„Samozřejmě,“ řekl Vendelín a snažil se působit jako člověk, který nikdy nezpůsobil déšť hrachové kaše.
Studna stála uprostřed návsi.
Byla kamenná, stará a měla stříšku z šindelů. Vendelín kolem ní nakreslil křídou ochranný kruh. Položil na okraj mátu, nakapal měsíční rosu do vědra a začal odříkávat zaklínadlo.
První slova šla dobře.
Druhá také.
U třetího řádku se mu hlas trochu zachvěl, protože zahlédl v davu chlapce, který držel lžíci. To nebylo povzbudivé.
Vendelín se nadechl a dokončil kouzlo.
Voda ve studni se rozzářila.
Všichni se naklonili.
Z hlubin se ozvalo čisté zvonivé šplouchnutí.
Pak zabublání.
Vendelín zavřel oči.
Ze studny vystoupala vůně.
Ne bláta.
Ne zatuchliny.
Ale zeleniny.
Mrkve, petržele, celeru a něčeho jemně pepřového.
Starosta ponořil vědro.
Vytáhl ho.
Ve vědru byla polévka.
Krásná, zlatavá, hustá, s očky tuku na povrchu a několika lístky petrželky.
Dav ztichl.
Vendelín si zakryl obličej.
„Omlouvám se.“
Starosta se naklonil k vědru.
„To je… vývar.“
„Já vím.“
„Ze studny.“
„Já vím.“
Chlapec s lžící se rozzářil.
„Můžu?“
„Ne!“ vykřikl Vendelín.
Bylo pozdě.
Starosta ochutnal.
Pak překvapeně zamrkal.
„To je výborné.“
Vesničané začali ochutnávat také. Někteří si přinesli misky. Jedna babička prohlásila, že tak dobrý vývar neměla od svatby své sestřenice, což bylo dávno a v jiném kraji, takže šlo o významné srovnání.
Vendelín však byl zoufalý.
„Tohle není ochranné kouzlo.“
„Ale chutná,“ řekl starosta.
„Studna nemá dávat polévku!“
„To je pravda,“ přiznala jedna žena. „Na praní by to bylo nepraktické.“
Vtom se země pod studnou zachvěla.
Ne silně. Jen jako když se někdo pod návsí převalí ve spánku.
Ze studny se ozval hluboký bublavý hlas:
„Konečně někdo poslouchá.“
Vendelín ztuhl.
Starosta upustil lžíci.
Vesničané couvli.
„Kdo to řekl?“ zašeptal Vendelín.
Hlas zabublal znovu.
„Já. Pramen.“
Vendelín se opatrně naklonil nad studnu.
„Vy jste pramen?“
„Ano.“
„A proč mluvíte jako hrnec?“
„Protože jsi mě probudil polévkou.“
To byla odpověď, na kterou se těžko hledala důstojná reakce.
Pramen pokračoval: „Dlouho jsem se snažil říct, že pod vesnicí je voda ucpaná. Kořeny se spletly s kamením, bahno se tlačí do žíly a studna už nemůže dýchat. Ale nikdo neslyšel vodu. Jen nabírali, stěžovali si a odcházeli.“
Starosta zrudl.
„My jsme nevěděli—“
„Proto jsem zkalněl,“ řekl pramen. „Ale ani tak jste neslyšeli. Pak přišel tenhle chlapec a místo tichého kouzla udělal polévku. Polévka je voda, která má co říct.“
Vendelín pomalu spustil ruce.
„Moje polévky mluví?“
„Ne všechny,“ ozval se pramen. „Některé jen voní. Ale tvoje kouzlo ví, že hlad není vždycky v břiše. Někdy je v pozornosti.“
Vesničané se po sobě podívali.
Apolenina slova se Vendelínovi vrátila do hlavy: Tvoje kouzla vědí, co dělají. Jen se s tebou neshodnou na cíli.
„Co máme udělat?“ zeptal se.
Pramen zabublal.
„Najít starou vodní žílu pod mokřinou. Otevřít jí cestu. A přestat házet zbytky sena k hornímu svahu, protože déšť je splachuje přímo ke mně.“
Všichni se podívali na sedláka Bořivoje.
Ten zakašlal.
„To seno tam bylo jen dočasně.“
„Sedm let?“ zeptala se jeho žena.
„Velmi dočasně.“
Vendelínovi najednou došlo, že jeho nepovedené kouzlo možná nezkazilo úkol. Možná ho konečně otevřelo.
„Dovedete mě k té žíle?“ zeptal se pramene.
Ve studni se rozsvítila tenká modrá čára. Vyplula nahoru, přes okraj studny a rozběhla se po návsi směrem k mokřině.
„Půjdeme za ní,“ řekl Vendelín.
A šli.
Starosta, sedlák Bořivoj, několik vesničanů, chlapec s lžící, který si ji odmítl odložit, a Vendelín. Modrá čára je vedla přes louku k místu, kde zem čvachtala a rákosí šustilo tak hustě, že se zdálo, jako by mokřina něco tajila.
Tam našli starý kamenný výtok zarostlý kořeny.
Vendelín si klekl.
Teď už se nebál tolik jako předtím. Ne že by se nebál vůbec. Ale strach byl menší, protože měl směr.
Vytáhl křídu, mátu a poslední kapku měsíční rosy.
Pak se zarazil.
„Když zase vyčaruju polévku…“
Pramen v dálce zabublal tak hlasitě, že to slyšeli až v mokřině.
„Tak ať je řídká.“
Vendelín se navzdory sobě zasmál.
Začal kouzlit.
Tentokrát nemyslel na to, co se nesmí stát.
Myslel na vodu. Na její cestu. Na to, jak se prodírá pod zemí, jak nese chlad, jak hledá skuliny, jak je trpělivá, ale ne bezmocná. Myslel na to, že i polévka začíná jako voda, která dostala chuť a smysl.
Kouzlo se zvedlo z jeho rukou.
Zem se zachvěla.
Kořeny se pomalu rozpletly.
Kameny se posunuly.
A z otvoru vytryskla voda.
Čistá.
Studená.
Jasná.
Vesničané zajásali.
Vendelín nevěřil vlastním očím.
„Povedlo se,“ zašeptal.
Z otvoru vyšla pára.
A hned vedle čisté vody se objevila malá miska.
V ní byla polévka.
Úplně maličká.
Jen na ochutnání.
Chlapec s lžící se zatvářil nadějně.
Vendelín si povzdechl.
„Dobře. Jednu lžičku.“
Když se večer vrátil do chalupy, Apolena seděla u stolu a popíjela čaj.
„Tak co studna?“ zeptala se.
Vendelín položil brašnu na lavici.
„Vyčaroval jsem vývar.“
„To jsem čekala.“
„A potom jsem probudil pramen.“
„To jsem doufala.“
Vendelín se zarazil.
„Vy jste věděla, že se to stane?“
Apolena zvedla obočí.
„Kdybych věděla přesně, nemusela bych být čarodějka. Stačilo by být účetní.“
„Ale poslala jste mě tam schválně.“
„Ano.“
„Protože jste věděla, že moje polévkové kouzlo může pomoct?“
„Protože jsem věděla, že se konečně přestaneš dívat na své kouzlo jako na chybu.“
Vendelín mlčel.
Pak se posadil.
„Myslíte, že nejsem špatný čaroděj?“
Apolena se na něj podívala laskavěji než obvykle.
„Myslím, že jsi velmi zvláštní čaroděj. A zvláštní čarodějové často trpí tím, že se snaží být obyčejní.“
Havran Kryštof na okně si odkašlal.
„Vývarník zůstává vývarníkem.“
Vendelín po něm už nehodil šišku.
„Možná,“ řekl. „Ale vývarník, který umí probudit pramen.“
Havran zamrkal.
„To zní lépe.“
Od té doby se Vendelín učil jinak.
Apolena mu přestala zadávat kouzla tak, aby se z nich nesměla stát polévka. Naopak. Začali zkoumat, proč se jeho kouzla proměňují právě v jídlo.
Zjistili, že Vendelínova magie se probouzí tam, kde něco potřebuje nasytit.
Když byl les po zimě vyčerpaný, vyčaroval kopřivovou polévku, po níž půda zazelenala.
Když se veverky hádaly tak dlouho, že zapomněly sbírat zásoby, uprostřed hádky se mezi nimi objevila oříšková polévka a všechny musely nejdřív mlčet, protože měly plné tlamičky.
Když malý chlapec z Dolního Lístku dlouho nemluvil po strachu z bouřky, Vendelín mu uvařil tichou polévku z mrkve a odvahy. Chlapec ji snědl a večer řekl mamince, že se bál. To bylo víc než jakékoli zaklínadlo.
Vendelín pořád neuměl zapálit svíčku bez rizika fazolového vývaru.
Ale začal chápat, že to nevadí tolik, jak si myslel.
Protože někdy je svět plný plamínků a zlatých jisker, ale zoufale mu chybí někdo, kdo pozná, kde je hlad.
Jednou v noci, když měsíc visel nad lesem jako nakrojený koláč a Apolena spala v křesle s knihou na klíně, se v chalupě ozvalo tiché bublání.
Vendelín se probudil.
Na stole stál hrnec.
Nebyl jeho.
Nebo aspoň o něm nevěděl.
Byl malý, měděný a po okraji měl vyryté znaky, které se pomalu pohybovaly jako ryby pod hladinou.
V hrnci se vařila průzračná polévka. Byla tak čistá, že v ní Vendelín uviděl odraz hvězd. A uprostřed hladiny se objevila tenká modrá cesta.
Apolena se probudila.
„Ach,“ řekla.
„Co je to?“
Čarodějka vstala a přistoupila blíž.
„Cestovní vývar.“
„To existuje?“
„Jen pro některé čaroděje.“
„Kam vede?“
Apolena se zahleděla do hladiny.
„To nevím. Takové polévky se nečtou. Ty se ochutnávají.“
Vendelín polkl.
Na okně se objevil havran Kryštof.
„Jestli je v tom hrášek, nejdu.“
V hladině se zaleskla slova:
Kdo zjistí, že jeho kouzlo není omyl, může najít místo, kde se vaří odpovědi pro ty, kdo se ještě nezeptali.
Vendelín vzal lžíci.
Ruka se mu trochu třásla.
Ne strachem, že se kouzlo zase změní v polévku.
Tentokrát spíš tím, že polévka možná byla přesně tím kouzlem, kterým měla být.
Ochutnal.
A v tu chvíli se celá chalupa naplnila vůní dalekých cest, dešťové vody, nového chleba a něčeho, co připomínalo začátek příběhu.
Dveře se samy pootevřely.
Venku mezi smrky svítila modrá pěšina.
A Vendelín pochopil, že některá dobrodružství nezačínají mečem, mapou ani zaklínadlem.
Některá začínají lžící.
