Nebyla veliká, ale působila tak pevně, že si o ni vítr raději opíral kabát jen z dálky. Měla černobílý čumáček, kulaté brýle na šňůrce a zástěru s kapsami, do kterých se vešlo všechno důležité: provázek, lískový oříšek, kousek křídy, kapesník, tři knoflíky a jedna velmi malá lžička, o jejímž účelu nikdo nevěděl nic jistého.
Božena byla známá tím, že se jen tak něčeho nezalekla.
Když se nad lesem přehnala bouřka, Božena vyšla ven a šla zkontrolovat, jestli blesk někomu nepřerazil plotek z kapradí.
Když lišák Rudolf tvrdil, že u potoka viděl strašidlo, Božena si vzala lucernu a zjistila, že strašidlem je starý pytel zachycený na větvi, který se ve větru choval zbytečně dramaticky.
A když jednou do její spíže vlezl pavouk tak veliký, že se k němu veverka Milada odmítla vyjadřovat bez písemné přípravy, Božena ho opatrně přenesla na lopatce ven a řekla mu:
„Prosím vás, příště klepejte.“
Pavouk neklepal nikdy, ale od té doby bydlel pod kořenem a tvářil se slušněji.
Zvířata v Lesní Lhotce za Boženou často chodila, když měla strach.
„Boženko,“ říkával zajíček Matýsek, „já se bojím přejít přes můstek.“
„Boženo,“ vzdychala veverka Milada, „já se bojím říct datlovi Viktorovi, že klepe moc brzy ráno.“
„Paní Boženo,“ šeptal mladý krtek Alois, „já se bojím jít do horní chodby, protože tam něco šustí.“
Božena vždycky vyslechla, přikývla a pomohla.
Někdy šla s nimi.
Někdy jim poradila.
Někdy jen uvařila lipový čaj a řekla: „Sedněte si. Strach se hůř nafukuje, když má člověk teplý hrnek v tlapkách.“
Jednoho dne ji však napadlo, že by bylo dobré dát tomu všemu pořádek.
Božena totiž měla ráda pořádek.
Ne takový nepříjemný, kde se člověk bojí posunout hrníček o tři prsty vlevo. Spíš takový, v němž každá věc ví, kde spí.
A tak si na dveře své nory pověsila ceduli:
Půjčovna odvahy
Otevřeno po ránu, po obědě i při drobném třesení kolen
Ceduli napsala krásným pevným písmem a pod ni nakreslila malou lucernu.
Hned první den přišel zajíček Matýsek.
Stál před dveřmi, uši měl sklopené a v tlapkách držel košíček.
„Dobrý den,“ řekl. „Já bych si rád vypůjčil odvahu.“
Božena si nasadila brýle.
„Na co ji potřebuješ?“
„Na ten můstek přes potok.“
„Ten malý?“
„On je malý jen z vašeho pohledu,“ řekl Matýsek dotčeně. „Z mého pohledu je to propast s prkny.“
Božena uznale přikývla. „Správná připomínka.“
Otevřela skříňku u kamen.
V ní neležely mince ani byliny, ale malé pytlíčky z různých látek. Některé byly červené jako šípek, jiné modré jako večerní nebe, další zelené jako mech po dešti. Každý byl převázaný nitkou a voněl trochu jinak.
Božena vzala malý žlutý pytlíček.
„Tohle je odvaha na první krok,“ řekla.
„A co dělá?“
„Připomíná, že nemusíš přejít celý můstek najednou. Stačí položit tlapku na první prkno.“
Matýsek si pytlíček opatrně převzal.
„A kdy ho mám vrátit?“
„Až přejdeš.“
„A když nepřejdu?“
„Tak ho přineseš také. A zkusíme jiný.“
To zajíčka uklidnilo.
Šel k můstku, dlouho se na něj díval, třásl se, zavřel oči, položil tlapku na první prkno, potom druhou, potom třetí, a než se stačil rozhodnout, že to nezvládne, byl na druhé straně.
Když se vrátil, pytlíček už nebyl žlutý.
Byl zlatavý.
„To je zvláštní,“ řekla Božena.
„Já ho neobarvil,“ bránil se Matýsek.
„Já vím.“
Položila pytlíček zpátky do skříňky. Od toho dne v ní ležela odvaha na první krok, která měla navíc maličký kousek Matýskovy zkušenosti. Byla silnější než předtím.
Druhý den přišla veverka Milada.
„Potřebuji odvahu na rozhovor,“ oznámila.
„S kým?“
„S datlem Viktorem. Klepe do mého stromu každé ráno tak brzy, že se mi oříšky lekají ve spíži.“
Božena vybrala modrý pytlíček.
„Tohle je odvaha říct věc slušně, ale ne tak potichu, aby ji nikdo neslyšel.“
Milada si ho přivázala na ocásek a šla za datlem.
Trvalo jí to déle, než čekala. Ne proto, že by byl Viktor daleko, ale protože pokaždé, když se nadechla, datel začal znovu klepat a ona zapomněla úvodní větu.
Nakonec však řekla:
„Viktore, prosím tě, neklopýtám do tvých snídaní, tak ty neklepej do mého rána.“
Datel se zarazil.
„Klepu moc brzy?“
„Velmi.“
„To jsem nevěděl. Já myslel, že les ocení rytmus.“
„Les možná ano. Moje spíž ne.“
Od příštího rána Viktor klepal o dvě hodiny později a do suchého pařezu, který neměl oříšky ani námitky.
Milada vrátila pytlíček.
Zmodral o odstín víc a voněl po lískových listech.
Třetí přišel krtek Alois.
Dostal zelený pytlíček odvahy podívat se do tmavého místa. Ukázalo se, že šustění v horní chodbě dělá starý suchý list, který se tam dostal neznámo jak a měl o sobě příliš vysoké mínění. Alois ho odnesl ven a pak celý den vyprávěl, že porazil šustivé neznámo.
Půjčovna odvahy měla veliký úspěch.
Chodili do ní ježci, když se báli omluvit.
Srnky, když se bály změnit cestu.
Myši, když se bály říct sově, že by rády procházely kolem jejího stromu bez připomínek k velikosti.
Dokonce i lišák Rudolf jednou přišel, ačkoli se tvářil, že jde jen náhodou kolem.
„Potřeboval bych,“ řekl a odkašlal si, „něco na vystoupení před větším počtem zvířat.“
„Ty budeš vystupovat?“
„Mám zpívat na slavnosti žaludů.“
Božena pozvedla obočí.
„Ty zpíváš?“
„To je právě to,“ řekl Rudolf. „Zatím jen v křoví.“
Dostal červený pytlíček. Na slavnosti sice první sloku zazpíval tak tiše, že ji slyšel jen nejbližší mech, ale druhou už hlasitěji a třetí dokonce tak pěkně, že starý jelen Bohumil dojatě prohlásil: „Lišák má v hrdle borůvku a měsíc.“
Nikdo přesně nevěděl, co tím myslel, ale znělo to pochvalně.
Božena měla práce čím dál víc.
Každý pytlíček, který se vrátil, byl o něco silnější. Odvaha se v něm neopotřebovala. Naopak, nesla s sebou stopu toho, kdo ji použil. První krok, slušná věta, pohled do tmy, zpěv před ostatními. Půjčovna tak rostla, aniž by Božena musela šít nové pytlíčky.
Jenže pak si všimla něčeho, co ji znepokojilo.
Zvířata začala chodit pro odvahu i k věcem, které dřív zvládala sama.
Veverka Milada si chtěla půjčit odvahu zeptat se na počasí.
Zajíček Matýsek potřeboval pytlíček na ochutnání nového druhu jetele.
Ježek Šimon přišel pro odvahu projít kolem vlastního stínu, protože mu po obědě připadal delší než obvykle.
A datel Viktor si chtěl vypůjčit odvahu na ticho.
„Na ticho?“ zeptala se Božena.
„Ano. Když neklepu, slyším vlastní myšlenky. Jsou nepravidelné.“
Božena mu pytlíček půjčila, ale toho večera dlouho seděla u kamen a mračila se do čaje.
Půjčovna měla pomáhat.
Ne aby si všichni mysleli, že bez vypůjčené odvahy neudělají ani krok.
„To se nám trochu zamotalo,“ řekla sama sobě.
Vtom někdo zaklepal.
Ne opatrně.
Ne jako zajíc.
Bylo to hluboké, duté zaklepání, které se ozvalo spíš pod zemí než na dveřích.
Dum.
Božena vstala.
Dum.
Otevřela.
Za dveřmi nestálo žádné zvíře z Lesní Lhotky.
Stál tam medvěd.
Byl veliký, hnědý a celý mokrý od deště. Srst mu trčela na všechny strany a oči měl unavené. Vypadal jako hora, která se dlouho držela pohromadě jen ze slušnosti.
„Dobrý večer,“ řekla Božena, protože slušnost se hodí i u medvědů.
„Dobrý,“ zabručel medvěd.
„Přišel jste si půjčit odvahu?“
Medvěd pomalu přikývl.
„Na co?“
Dlouho mlčel.
Pak řekl:
„Na pláč.“
Božena ztichla.
To nebyla obyčejná žádost.
Pozvala ho dovnitř, i když musela odsunout stůl, židli i koš s poleny, aby se medvěd vešel. Nabídla mu lipový čaj v největším hrnci, který měla, protože hrnek by v jeho tlapách působil spíš jako knoflík.
Medvěd se jmenoval Bruno.
Žil vysoko v bukovém lese. Byl strážcem starých medových stromů a všichni ho znali jako silného, spolehlivého a mlčenlivého tvora. Když spadl kmen, Bruno ho odvalil. Když se zatoulalo mládě, Bruno ho našel. Když se někdo bál, řekl hlubokým hlasem: „Stojím tady,“ a většině hned bylo lépe.
Jenže před třemi dny přišla bouře a zlomila starý medový buk, u kterého Bruno vyrůstal. Strom, pod nímž jako malé medvídě spával, kde se učil šplhat a kde kdysi žila jeho maminka.
„Od té doby mě něco tlačí uvnitř,“ řekl. „Ale když začnu plakat, mám pocit, že se rozpadnu. A jestli se rozpadnu já, kdo bude stát pro ostatní?“
Božena si sundala brýle.
V jejích kapsách bylo mnoho věcí. Provázek, oříšek, křída, kapesník, knoflíky i maličká lžička. Ale najednou měla pocit, že žádná nestačí.
Otevřela skříňku s pytlíčky odvahy.
Všechny se jemně třpytily.
Žlutý na první krok.
Modrý na rozhovor.
Zelený na tmu.
Červený na zpěv.
Fialový na omluvu.
Stříbrný na začátek něčeho nového.
Ale žádný nebyl na pláč.
Božena hledala dlouho.
Pak skříňku zavřela.
„Bruno,“ řekla tiše, „tu odvahu nemám.“
Medvěd sklopil hlavu.
„Aha.“
„Ale možná ji nemám proto, že ji neumím půjčit.“
Podíval se na ni.
„Co to znamená?“
Božena chvíli mlčela.
Pak vzala ze zástěry kapesník a položila ho na stůl.
„Znamená to, že možná musím jít s tebou. Ne jako někdo, kdo ti půjčí pytlíček. Ale jako někdo, kdo u toho zůstane.“
Bruno neřekl nic.
Jen přikývl.
Druhý den ráno se vydali k medovému buku.
Cesta vedla do vyšší části lesa. Byla mokrá, plná kořenů a po bouři posetá větvemi. Božena šla vpředu s holí, Bruno za ní. Občas odvalil padlou větev. Občas Božena ukázala, kudy se dá projít sušeji. Cestou potkávali zvířata.
„Boženo, půjčíte mi odvahu?“ volala veverka Milada z větve. „Chci říct tetě, že její lískový koláč je tvrdý.“
„Dnes ne,“ odpověděla Božena.
„Ne?“
„Dnes zavřeno.“
To se v Lesní Lhotce ještě nestalo.
U nory pak starosta ježek Bartoloměj našel ceduli:
Půjčovna odvahy je dnes zavřená.
Majitelka se učí, odkud odvaha opravdu přichází.
Zvířata se kolem cedule shromáždila.
„To je nepříjemné,“ řekl datel Viktor. „Já jsem si chtěl půjčit odvahu na odpočinek.“
„Možná to zkus bez půjčky,“ navrhla krtice Róza.
„To je odvážné.“
„Vidíš.“
Mezitím Božena a Bruno došli k medovému buku.
Strom ležel zlomený na zemi.
Byl obrovský. Jeho větve se rozprostíraly po mýtině jako ruce někoho, kdo se ještě naposledy chtěl dotknout světla. Z prasklého kmene voněl med, dřevo a déšť. V dutině, kde kdysi bzučely včely, bylo ticho.
Bruno se zastavil.
Božena stála vedle něj.
Nic neříkala.
To bylo důležité.
Kdyby řekla „to bude dobré“, nebyla by to pravda. Kdyby řekla „neplač“, byla by to chyba. Kdyby začala vysvětlovat, že v lese padají stromy a nové rostou, bylo by to možná moudré, ale příliš brzy.
A tak jen stála.
Medvěd se dlouho díval na strom.
Pak se mu z hrdla vydral zvuk.
Ne řev.
Ne řeč.
Něco hlubokého a prasklého.
Potom si sedl na zem a začal plakat.
Plakal tiše, pak hlasitěji, pak tak, že se mu třásla ramena a z okolních listů padaly kapky, i když už nepršelo. Božena mu podala kapesník. Byl pro něj samozřejmě směšně malý, ale Bruno ho držel opatrně mezi drápy jako praporek něčeho velmi křehkého.
Božena zůstala.
Nespěchala.
Nerovnala mu smutek do rozumných vět.
Jen občas řekla:
„Jsem tady.“
A medvěd plakal, dokud se nerozpadl strach, že se rozpadne.
Když konečně zvedl hlavu, vypadal unaveně. Ale ne slabě.
Spíš jako hora po bouři.
Stále hora.
Jen umytá deštěm.
„Myslel jsem, že když začnu, už nikdy nepřestanu,“ řekl.
„Přestal jsi.“
„Ano.“
„A stojíš.“
Bruno se podíval na zlomený buk.
„Bolí to pořád.“
„To bude.“
„Ale už mě to netlačí tak, že nemůžu dýchat.“
Božena přikývla.
Vtom se u kořenů zlomeného buku něco zalesklo.
Mezi mokrým listím vyrůstal drobný výhonek. Byl tak maličký, že by ho snadno přehlédli. Dva světlé lístky, stonek tenký jako nitka a vůně medu sotva znatelná.
Bruno k němu sklonil hlavu.
„Nový buk.“
Božena se usmála.
„Ne místo toho starého.“
„Ne,“ řekl Bruno tiše. „Vedle něj.“
Když se večer vrátili do Lesní Lhotky, zvířata čekala u Boženiny nory.
„Máme si odvahu půjčovat dál?“ zeptal se zajíček Matýsek.
Božena se posadila na práh.
„Někdy ano.“
„A někdy ne?“
„Někdy ji nenajdete v pytlíčku,“ řekla. „Někdy v někom, kdo s vámi půjde. Někdy v tom, že přiznáte, že se bojíte. Někdy v tom, že uděláte první krok bez jistoty. A někdy v pláči, který konečně přestane stát za dveřmi.“
Zvířata mlčela.
Pak datel Viktor opatrně zvedl křídlo.
„A co moje odvaha na ticho?“
Božena se na něj podívala.
„Zkus dnes večer neklepat a přijď mi zítra říct, co jsi slyšel.“
„Bez pytlíčku?“
„Bez pytlíčku.“
Viktor vypadal, že právě stojí před velmi vysokým úkolem. Ale přikývl.
Půjčovna odvahy se od té doby změnila.
Božena ji nezavřela.
Jen na ceduli připsala další řádek:
Odvaha se půjčuje jen tam, kde pomůže začít.
Zbytek si nosí každý v sobě, někdy hlouběji, než by čekal.
Pytlíčky ve skříňce zůstaly. Ale Božena je dávala opatrněji. Místo aby každému hned podala odvahu, nejdřív se ptala:
„Chceš pytlíček, doprovod, nebo jen chvíli sedět u čaje?“
A často se ukázalo, že čaj stačí.
Někdy ovšem ne.
Když malá myška Anežka potřebovala odvahu říct pravdu o rozbitém hrníčku, dostala fialový pytlíček.
Když srnka Běla poprvé vedla mláďata přes louku za soumraku, dostala zelený.
A když Bruno o měsíc později pozval zvířata k novému medovému výhonku a vyprávěl jim o starém buku, nedostal pytlíček žádný. Zato si sedl na mýtinu, dýchal zhluboka a mluvil pomalu. To stačilo.
Jedné noci, když Božena uklízela skříňku, všimla si, že mezi pytlíčky leží nový.
Nikdy ho nešila.
Byl hnědý, měkký a měl na sobě vyšitý drobný lístek medového buku. Voněl po dešti, medu a slzách, které už nejsou uvězněné uvnitř.
Božena ho vzala do tlapek.
Na lístku přivázaném k jeho šňůrce stálo:
Odvaha zůstat vedle něčího smutku.
Vrací se jen tehdy, když ji člověk neuspěchá.
Boženě zvlhly oči.
Uložila pytlíček do skříňky na nejvyšší poličku.
Ne proto, aby ho nikdo nedostal.
Ale protože věděla, že tahle odvaha se nesmí půjčovat lehkomyslně.
Když zhasla lampu a chtěla jít spát, ozvalo se za dveřmi tiché zaťukání.
Božena otevřela.
Na prahu neleželo zvíře.
Ležela tam mapa.
Byla nakreslená na březové kůře a voněla po dalekém lese. Cesty na ní nebyly pevné. Pomalu se měnily, rozbíhaly a znovu scházely. Uprostřed mapy bylo místo označené malou černobílou stopou jezevce.
A nad ním stálo:
Tam, kde odvaha došla a nikdo si pro ni nepřišel.
Božena si nasadila brýle.
Podívala se na mapu.
Pak na skříňku s pytlíčky.
Potom do tmavého lesa.
Z kuchyně se ozvalo zabručení varné konvice, která si zřejmě myslela, že i velké výpravy mají začínat čajem.
Božena přikývla.
„Dobře,“ řekla. „Ale nejdřív si vezmu kapesník.“
A tak jezevčice Božena, majitelka nejmenší a nejdůležitější půjčovny v Lesní Lhotce, zavřela dveře své nory, přehodila přes rameno brašnu s pytlíčky a vydala se po cestě, která vedla tam, kde možná čekal někdo, kdo už příliš dlouho předstíral, že se nebojí vůbec ničeho.
