Ne všichni zle. Někteří jen tak ze zvyku, jak lidé občas opakují věci, které nikdy pořádně nezkoumali. Stázička totiž nemluvila rychle. Když se jí někdo na něco zeptal, neodpověděla hned, ale nejdřív se zadívala stranou, jako by hledala odpověď někde na nebi, v trávě nebo mezi vlastními tkaničkami.
Když jí pekařka jednou řekla: „Stázičko, kolik je dvě a dvě?“, holčička se zamyslela a odpověděla:
„Záleží, jestli jsou to housky, nebo husy.“
Pekařka se rozesmála.
„Vidíte ji? Hloupá Stázička.“
Ale Stázička tím nemyslela nic hloupého.
Věděla totiž, že dvě housky a dvě housky jsou čtyři housky. Jenže dvě husy a dvě husy mohou být čtyři husy, nebo také tři husy a jedna uražená husa, která se rozhodla odejít do kopřiv. A to už je rozdíl, který by podle Stázičky měly počty brát v úvahu.
Její práce byla pást husy.
Každé ráno je vyhnala z dvorku na louku u rybníčka, kde rostla šťavnatá tráva a kde se husy mohly tvářit, že jsou velmi důležité vodní dámy. Bylo jich sedm: Běla, Klotylda, Josefína, Márinka, Vendelína, Trubka a pan Hejhula.
Pan Hejhula nebyl pán. Byla to husa jako ostatní, jen měla tak výhružné obočí z peří, že jí to jméno zůstalo.
Stázička si s husami povídala.
„Nešťouchej do Márinky,“ říkala Klotyldě.
„Tohle není tvůj stín, Bělo, to je žába.“
„Pane Hejhulo, jestli budete syčet na vlastní odraz, rybník se vám omlouvat nebude.“
Husy ji poslouchaly jen někdy. Ale měly ji rády. Husa totiž pozná, kdo ji bere vážně, i když se u toho směje.
Stázička si všímala věcí, kterých si ostatní nevšímali.
Věděla, že mravenci před deštěm nosí jehličí jiným směrem.
Věděla, že když se voda v rybníčku tváří zeleněji než obvykle, husy se v ní nemají moc rochnit, protože se pak tváří uraženě a škrábou se.
Věděla, že pampeliška zavírá hlavičku dřív, než vítr přinese mraky.
Jenže když to říkala dospělým, často mávli rukou.
„Stázička si zase povídá s trávou.“
„Hloupá holka.“
„Ať raději hlídá husy.“
Stázička husy hlídala.
Ale trávě naslouchala také.
Jednoho dne měla narozeniny.
Nebyla to velká slavnost, protože v jejich chaloupce se věci slavily skromně. Maminka jí upekla makový koláč, tatínek vyřezal nový háček na kabátek a babička jí upletla ponožky tak teplé, že Stázička okamžitě usoudila, že se v nich dají přečkat i dlouhé zimní myšlenky.
Pak přišel strýc Baltazar.
Nebyl to pravý strýc, spíš dávný maminčin bratranec, ale ve vesnicích se podobným lidem říká strýc, aby se nemuselo dlouho vysvětlovat, proč jsou u stolu. Baltazar býval kdysi učencem ve městě. Měl kulaté brýle, šedý kabát a kapsy plné věcí, které nikdo jiný nenosil: sklíčka, provázky, kovové kroužky, malé lahvičky a jednou také sušenou rybu zabalenou do učeného dopisu, což se později ukázalo jako omyl.
Stázičce přinesl podivný dárek.
Byla to dřevěná krabička.
Uvnitř stál malý mosazný přístroj se skleněným očkem, zrcátkem a kulatou destičkou.
„To je mikroskop,“ řekl Baltazar slavnostně.
V kuchyni se rozhostilo ticho.
Tatínek se poškrábal na bradě.
„Mikro… co?“
„Mikroskop,“ zopakoval Baltazar. „Ukazuje věci, které jsou tak malé, že je oči samy nevidí.“
Maminka se podívala na Stázičku.
„A co s tím bude dělat?“
„Dívat se,“ řekl Baltazar.
„Na co?“
„Na všechno.“
Stázičce se rozzářily oči.
To bylo přesně ono.
Dárek na dívání.
Ne na práci, ne na parádu, ne na to, aby se ukázalo, jak se má správně sedět u stolu. Dárek, který říkal: podívej se blíž.
„Děkuju,“ zašeptala.
Baltazar se sklonil a dodal tišeji:
„A nenech si od nikoho namluvit, že ten, kdo se moc ptá, je hloupý. Jen se občas dívá přesně tam, kam ostatní ještě nenakoukli.“
Stázička si ta slova uložila do srdce.
Druhý den vzala mikroskop na louku.
To se ukázalo jako obtížnější, než čekala, protože mikroskop byl sice malý, ale stále dost těžký pro dívku, která musela zároveň nést krajíc chleba, šátek, píšťalku na husy a zabránit Trubce, aby cestou neukradla sousedce ze záhonu salát.
Na louce si Stázička sedla pod vrbu, postavila mikroskop na plochý kámen a opatrně položila pod sklíčko kapku vody z rybníčku.
Pak se podívala.
A málem zapomněla dýchat.
V kapce vody byl celý svět.
Neviděla jen průhlednou kapku. Viděla drobounké tvory, kteří se pohybovali jako tečky s vlastními úmysly. Někteří plavali rovně, jiní se točili dokola, další vypadali jako maličké střapečky, které neustále spěchají na velmi důležitou schůzku. Mezi nimi se vznášely zelené částečky, průsvitné nitky a kulaté bublinky.
Stázička se narovnala.
Podívala se na rybníček.
Pak zpátky do mikroskopu.
„Vy tam bydlíte?“ zašeptala.
Samozřejmě jí nikdo neodpověděl.
Anebo možná ano, jen tak malým hlasem, že ho slyšel jen přístroj.
Od toho dne se Stázička dívala na všechno.
Na kapku rosy.
Na kousek mechu.
Na pírko pana Hejhuly.
Na zrnko mouky.
Na šupinku cibule.
Na pyl z pampelišky, který vypadal jako drobné sluneční ježaté kuličky.
Svět pod mikroskopem byl plný tvarů, cest a tajemství. Stázička zjistila, že věci nejsou malé proto, že by byly méně důležité. Jsou malé jen proto, že se k nim člověk musí sklonit.
Jedno odpoledne přišla na louku Rozárka, dcera pekařky.
„Co to máš?“ zeptala se.
„Mikroskop.“
„Na co je?“
„Ukazuje malé věci.“
Rozárka se zasmála. „A proč by se měl někdo dívat na malé věci?“
Stázička jí nabídla, ať se podívá na kousek křídla mrtvého motýla, který našla v trávě.
Rozárka nejdřív protočila oči, ale pak se sklonila k mikroskopu.
A ztichla.
„To je jako barevná střecha z taštiček,“ zašeptala.
„Ano,“ řekla Stázička. „Motýl je poskládaný z tajemství.“
Rozárka se na ni podívala jinak než dřív.
„To jsi vymyslela ty?“
„Ne. To jsem viděla.“
Brzy se na Stázičku chodily dívat i jiné děti.
A nejen na ni. Hlavně do mikroskopu. Každý chtěl vědět, jak vypadá vlas, popel, okvětní lístek, rybí šupina nebo sůl. Někteří se divili, jiní se smáli, další tvrdili, že to není možné, protože obyčejná mouka přece nemůže být zblízka tak krásná.
Dospělí si toho všimli.
„Ta Stázička teď dětem ukazuje špínu pod sklem,“ řekla pekařka.
„A prý se jim to líbí,“ dodal kovář.
„No jo,“ mávla rukou jedna sousedka. „Hloupá husopaska našla hloupou hračku.“
Jenže pak začaly potíže.
Husy onemocněly.
Ne všechny najednou. Nejprve Vendelína. Byla unavená, nechtěla na vodu a zobák měla teplejší než obvykle. Pak Klotylda přestala štípat Bělu, což byl tak znepokojivý příznak, že Stázička okamžitě zpozorněla. A večer se i pan Hejhula usadil pod lavičku a nesyčel na nikoho, dokonce ani na tatínkovu botu.
„To je špatné,“ řekla Stázička.
Ve vsi však měli jiný názor.
„Husy se přejedly,“ řekl kovář.
„Nebo jsou líné,“ řekla pekařka.
„Nebo je někdo uřkl,“ navrhla teta Milada, která vysvětlovala uřknutím i připálené brambory.
Stázička však přemýšlela jinak.
Vzpomněla si na rybníček.
Poslední dny byl zelenější. Hustší. Voněl zvláštně, trochu zatuchle. Husy se v něm koupaly každé odpoledne. Ostatní zvířata z něj pila. A kdyby se něco pokazilo ve vodě, mohlo by to být tak malé, že to nikdo neuvidí.
Jen mikroskop.
Vzala kapku vody a podívala se.
To, co uviděla, se jí nelíbilo.
V kapce bylo příliš mnoho zelených částeček. Nebyly roztroušené jako dřív. Tlačily se jedna na druhou, množily se, cloumaly vodou, zakalovaly ji. Mezi nimi se pohybovaly další drobné věci, rychlé a neklidné.
Stázička nevěděla přesně, co to znamená.
Ale věděla, že voda není v pořádku.
Běžela za starostou.
Ten seděl před domem a opravoval si knoflík na vestě.
„Pane starosto,“ vyhrkla, „v rybníčku je něco špatně.“
„Spadla tam větev?“
„Ne. Něco malého.“
Starosta se podíval přes brýle.
„Jak malého?“
„Tak malého, že to nejde vidět očima.“
„Tak to snad nebude tak vážné,“ řekl starosta.
Stázička zrudla.
„Právě že možná je.“
„Stázičko,“ povzdechl si starosta, „ne každá kapka vody je důvod k poplachu.“
„Ale husy jsou nemocné.“
„Husy jsou citlivé.“
„Pan Hejhula nesyčí.“
Starosta se zarazil.
To už znělo vážněji.
Přesto jen řekl: „Zítra se na to podíváme.“
Jenže Stázička věděla, že zítra může být pozdě. Když šla zpátky k rybníčku, cítila v sobě zvláštní směs strachu a vzteku. Ne takového vzteku, který chce něco rozbít. Spíš takového, který říká: poslouchejte mě, když už něco vidím.
Pod vrbou seděl strýc Baltazar.
Jako by na ni čekal.
„Nevěří ti,“ řekl.
Stázička sklopila hlavu.
„Říkají, že jsem hloupá.“
Baltazar si sundal brýle a očistil je kapesníkem.
„Lidé občas říkají hloupý tomu, co je jen jiné než jejich vlastní zvyk.“
„Ale já nevím, jak jim to dokázat.“
Baltazar se podíval k rybníčku.
„Ukaž jim.“
„Oni se nebudou dívat.“
„Tak jim najdi něco, co už uvidí.“
Stázička zůstala stát.
Něco, co uvidí.
Celé odpoledne přemýšlela. Pak začala jednat.
Nejprve s pomocí dětí nanosila k rybníčku tři bílé misky. Do jedné dala čistou vodu ze studny. Do druhé vodu z rybníčku. Do třetí vodu z rybníčku převařenou a přefiltrovanou přes několik vrstev plátna, písku a uhlíků, jak jí poradil Baltazar.
Pak do každé misky vložila několik semínek řeřichy.
„Co to děláme?“ ptala se Rozárka.
„Ukážeme, co voda dělá živým věcem.“
„Ale to bude trvat.“
„Ano,“ řekla Stázička. „Někdy pravda potřebuje čas, aby vyrostla.“
To byla věta, kterou by dřív od „hloupé“ husopasky nikdo nečekal.
Tři dny hlídaly děti misky.
V první misce semínka vyklíčila pěkně. V třetí také, jen trochu pomaleji. Ale v druhé misce, kde byla voda z rybníčku, semínka zahnívala a klíčky byly slabé.
Tentokrát to viděli všichni.
Starosta se zamračil.
Pekařka už nežertovala.
Kovář se podíval na nemocné husy a pak na misku.
„Takže voda je špatná,“ řekl.
„Ano,“ odpověděla Stázička.
„A víš proč?“
„Je tam něčeho moc. Něčeho malého. Možná z hnoje, který déšť spláchl z polí. Možná z vedra. Možná z obojího.“
Baltazar přikývl.
„To je dobrý úsudek.“
Starosta se narovnal.
„Co máme dělat?“
Všichni se podívali na Stázičku.
To se jí ještě nikdy nestalo.
Obvykle se na ni dívali, když se spletla, zatoulala nebo řekla něco divného. Teď se na ni dívali, protože čekali radu.
Stázička polkla.
„Nesmíme pouštět husy do rybníčku. Ani z něj napájet zvířata. Musíme vyčistit přítok, odstranit tlející trávu u břehu a udělat z kamenů malou hrázku, aby se do vody nesplachovalo tolik bláta z pole. A dokud se voda nezlepší, budeme brát vodu ze studny.“
Starosta zamrkal.
„To všechno jsi vymyslela?“
„Ne najednou,“ řekla Stázička. „Po kouskách.“
A tak se celá vesnice dala do práce.
Kovář nosil kameny.
Pekařka přinesla plátno na filtrování vody.
Děti sbíraly tlející listí u břehu.
Starosta se brodil po kolena v bahně a tvářil se, že to dělá důstojně, i když mu jednou žába skočila na klobouk.
Stázička dohlížela na husy.
Pan Hejhula se pomalu zotavoval a třetí den zasyčel na kovářův kotník. Nikdo se ještě nikdy neradoval z husí nezdvořilosti tolik jako tehdy.
Za týden byla voda čistší.
Za dva týdny se v rybníčku znovu objevily průhledné okraje.
A když se Stázička podívala pod mikroskop, uviděla, že kapka je opět plná života, ale ne přecpaná a zlá. Malí tvorové se pohybovali klidněji. Zelené částečky už nezakrývaly celý svět.
„Rybníček dýchá lépe,“ řekla.
Tentokrát se jí nikdo nesmál.
Od té doby jí ve vsi přestali říkat hloupá Stázička.
Ne hned všichni. Někteří lidé se starých slov pouštějí pomalu, jako když jde člověk domů v botách plných bláta. Ale postupně se změnilo, jak ji oslovovali.
„Stázičko, podívala by ses na vodu ve studni?“
„Stázičko, je tahle plíseň na sýru ještě sýr, nebo už vlastní království?“
„Stázičko, můžeš dětem ukázat, jak vypadá včelí křídlo?“
A Stázička ukazovala.
Ne proto, aby dokázala, že je chytrá.
Ale protože svět byl najednou plný dveří, které se otevíraly skrze sklíčko.
Jednoho večera seděla pod vrbou u rybníčku. Husy už byly zdravé. Běla a Klotylda se znovu hádaly o nejlepší místo v trávě. Pan Hejhula stál u vody, prohlížel si odraz a vypadal spokojeně, že má konečně zase komu vyhrožovat.
Stázička položila pod mikroskop kapku rosy z listu rákosu.
Čekala malé tvory, zrnka prachu, možná pyl.
Ale tentokrát uviděla něco jiného.
V kapce se třpytila krajina.
Byla droboučká, ale jasná. Minurní les z průsvitných vláken, potůček tenký jako vlas a u něj maličký most. Na mostě stálo cosi, co vypadalo jako ještě menší postavička s lucernou.
Stázička zatajila dech.
Podívala se očima na kapku rosy.
Byla obyčejná.
Podívala se znovu do mikroskopu.
Krajina tam pořád byla.
A na okraji sklíčka se z drobných bublinek složila slova:
Kdo se umí dívat na malé věci bez posměchu, může jednou najít cestu do světa, který se nevejde do obyčejného oka.
Stázička se pomalu narovnala.
„Strýci Baltazare?“ zavolala, i když strýc byl už dávno ve vsi.
Vítr prošel rákosím.
Husy ztichly.
A pan Hejhula, který se obvykle choval, jako by na ničem kouzelném nebylo nic zvláštního, přistoupil k mikroskopu a jemně se dotkl zobákem jeho mosazné nožičky.
Z přístroje vyšlo slabé zlaté světlo.
Mikroskop už nebyl jen dárek.
Byl klíč.
A Stázička, která kdysi počítala husy jinak než ostatní a odpovídala pomaleji, než se lidem líbilo, pochopila, že některé pravdy jsou tak maličké, že se před hlučným světem musí schovat.
Ale ne navždy.
Jen do chvíle, než přijde někdo, kdo se skloní dost blízko.
