Právě hrníčky byly jeho trápením.
Vodnický rod měl odjakživa za úkol sbírat dušičky utopenců a ukládat je do hrnků, které se pak pečlivě stavěly na police. Bylo to staré řemeslo. Úctyhodné. Tradiční. A nesmírně nepraktické.
Matyáš měl hrníčků už tolik, že v nich začínal ztrácet přehled. Jeden nebyl popsaný, druhý byl prasklý, třetí si spletla štika s ulitou a vlezla do něj. Navíc čím byl starší, tím častěji si říkal, že celé to povolání je vlastně podivné.
„Proč bych měl někoho tahat pod vodu,“ bručel si večer do fajfky, „jen proto, že to dělal můj pradědeček? Pradědeček si taky sušil ponožky na kopřivách a to jsem nepřevzal.“
Jednoho letního odpoledne přišel k rybníku kluk jménem Kuba. Měl rozbitá kolena, dřevěnou lodičku a povahu, která se nebojí tam, kde by se bát měla, a přemýšlí tam, kde by jiní jen utíkali.
Kuba si sedl na molo a začal si s lodičkou hrát. Matyáš vykoukl z rákosí. Chlapec se nahnul příliš daleko, lodička mu ujela a Kuba zahučel do vody.
Matyáš zareagoval ze zvyku. Popadl ho a vytáhl dolů. Jenže když viděl, jak Kuba pod vodou kope nohama a snaží se neztratit lodičku ani důstojnost, najednou ho to přešlo.
Vytáhl ho zpátky na břeh.
Kuba se rozkašlal, vyplivl vodu a zamrkal na vodníka.
„Ty jsi vodník.“
„Ano.“
„A neutopils mě.“
Matyáš si sedl vedle něj na molo. „Toho jsem si všiml.“
Kuba si stáhl mokrou košili z obličeje. „Proč?“
Vodník chvíli mlčel. „Protože mě přestalo bavit dělat věci jen proto, že jsou v rodině.“
Kuba si to chvíli přebíral. „To říká i můj táta o řezničině.“
A tak se dali do řeči.
Kuba byl zvídavý a Matyáš překvapivě rád mluvil s někým, kdo se nelekne hned po prvním zeleném rukávu. Ukázal mu komůrku pod hladinou, police s hrníčky i velkou knihu, do které si vodnický rod zapisoval, kdo kdy spadl do rybníka a zda to bylo z neopatrnosti, hlouposti nebo zbytečné frajeřiny.
„Tady je většina případů vedená pod frajeřinou,“ přiznal Matyáš.
Kuba listoval knihou a kroutil hlavou. „A co kdybys místo sbírání dušiček lidi spíš zachraňoval?“
Vodník se zarazil. „To nejde.“
„Proč?“
„Protože…“ Matyáš chtěl říct něco o tradici, rodové cti a předpisech Zelené tůně, ale znělo mu to najednou podezřele dutě. „Protože se to tak nedělá.“
Kuba se podíval na hrníčky. „A dělá se to dobře?“
To byla otázka, která vodníkovi sedla na rameno jako těžký havran.
Celý týden pak Matyáš nespal dobře. Tedy tak dobře, jak může nespát vodník, který si pod hladinou co chvíli zamotá vousy do leknínů. Přemýšlel. Díval se na hrníčky. Poslouchal rybník. Nakonec svolal rodinnou radu. Dorazili dva strýcové z vedlejší tůně, teta z mlýnského náhonu a prabába Zelmíra, která pamatovala dobu, kdy se dušičky ukládaly ještě do hliněných misek.
„Chci změnu,“ oznámil Matyáš.
„Ty chceš vždycky změnu,“ zavrčela teta.
„Tentokrát velkou.“
Když jim vysvětlil, že nechce lidi topit, ale hlídat, aby se neutopili, nastal zmatek. Strýcové mluvili o hanbě rodu. Teta tvrdila, že takhle skončí veškerá vodnická prestiž. Prabába Zelmíra jen mhouřila oči a nic neříkala.
Nakonec si odkašlala.
„A kolik z těch dušiček by spadlo do vody, kdyby lidé nebyli hloupí?“
Všichni ztichli.
„No… většina,“ přiznal Matyáš.
„Tak místo sbírání následků hlídej příčiny,“ řekla prabába. „To je starší moudrost než hrníčky.“
A tím bylo rozhodnuto.
Od té doby začal Matyáš u rybníka hlídkovat jinak. Sedával na vrbě, pískal, když se děti nakláněly moc daleko, zamotával rákos tak, aby ukazoval nebezpečnou hloubku, a dokonce zavedl tabulky. Ne nudné, ale rozumné.
Pozor, kluzké molo.
Kdo neumí plavat, nevyskakuje frajersky z pramice.
Lodičky se zachraňují háčkem, ne hlavou.
Kuba mu pomáhal. Psát vodník neuměl nejlépe, protože pod vodou se inkoust chová neukázněně. Kuba tedy kreslil tabulky, a protože byl bystrý, přidal i obrázky pro ty, kteří nečtou nebo čtou jen tehdy, když je to baví.
Lidem chvíli trvalo, než si zvykli, že vodník je u rybníka nehoní, ale kárá. Někteří se mu smáli. Někteří si ťukali na čelo. Ale když za celé léto nikdo nepřišel k úhoně a tři děti vytáhl Matyáš z vody dřív, než se stihly pořádně vyděsit, začaly se o něm vyprávět jiné řeči.
Už ne:
„Pozor, vodník tě stáhne.“
Ale spíš:
„Dávej pozor, nebo tě vodník seřve.“
A to bylo v lecčems užitečnější.
Jenže hrníčky v komůrce zůstávaly. Matyáš je nevyhodil. Nešlo to. Byla v nich historie rodu, bolest, omyly i smutné příběhy. Jednoho večera seděl s Kubou na dně rybníka, každý s jedním hrníčkem v ruce.
„Co s nimi uděláš?“ zeptal se Kuba.
Matyáš se díval na police. „Nevím. Možná z nich jednou udělám něco jiného.“
„Třeba?“
Vodník se zamyslel. „Třeba knihovnu vzpomínek. Nebo svícny. Nebo…“ Podíval se k nejstaršímu výklenku, kde byla ve stěně malá temná škvíra, které si dřív nevšímal. „Nebo klíče.“
„Klíče k čemu?“
Matyáš vstal a připlul blíž. Z temné škvíry za policí proudilo slabé světlo, modré a zelené zároveň, jako kdyby se v jedné kapce sešlo nebe, rybník a něco ještě vzdálenějšího.
„To právě nevím,“ řekl tiše.
A Kuba si pomyslel, že některé rybníky jsou hlubší, než vypadají, i když člověk stojí přímo na jejich břehu.
