A tahle zlatá tečka měla zvláštní schopnost: Zářila vždy, když Betuška cítila radost. A taky trošku, když se bála. Ale nejsilněji svítila tehdy, když se dívala na oblohu během červánků.
Betuška totiž milovala červánky víc než cokoliv jiného.
Ráda sedávala na nejstarším bodláku uprostřed louky a dívala se, jak se nebe mění z modrého na růžové, pak do oranžova, a nakonec do tiché fialové, která zní jako uspávanka, i když nikdo nezpívá.
Jednou večer si ale povšimla něčeho znepokojivého:
Červánky se ten den objevily jen na jedné maličké kapičce nebe.
Ne na celé obloze, jak bylo zvykem, ale jen v úzkém proužku nad vzdáleným kopcem.
„To je zvláštní,“ zamumlala Betuška a její zlatá tečka zablikala.
Byl to jemný blink, ale dost silný, aby jí připomněl:
Někde něco není v pořádku.
A tak se rozhodla vydat na cestu.
Letěla pomalu, protože vítr byl rozpustilý a rád si hrál s malými tvorečky. A když konečně doletěla ke kopci, uviděla něco, co jí vyrazilo dech:
Na samém vrcholku seděla mladá obláčková víla jménem Cerlína.
Měla sukýnku z páry, vlásky z růžového světla a oči, které se odrážely jako hladina rybníka za svítání. A kolem ní se válelo cosi, co se nikdy nemělo válet: barvy z oblohy.
Oranžová stékala po trávě jako med.
Růžová tvořila malé kaluže světla.
A fialová se tu a tam zvedala jako ospalá mlha.
„Co se stalo?“ pípla Betuška.
Cerlína se lekla a rychle si rukávem setřela slzu.
„To jsem… já,“ vzlykla. „Já jsem zkazila oblohu.“
Betuška přiletěla blíž.
„Ty? Ale jak?“
„Každá obláčková víla maluje červánky,“ vysvětlila Cerlína. „Jenže já jsem nová. A dnes byl můj první úkol. A já… se bála, že to pokazím. A tak jsem se tak moc snažila, až mi štětce vyklouzly a… červánky se rozlily… úplně jinam, než měly.“
Betuška se rozhlédla.
Skutečně — barvy byly rozházené, promíchané, úplně bez řádu.
Ale nebyly ošklivé.
Byly jen… smutné.
„To není chyba,“ řekla Betuška jemně.
„To je jen strach, který ti utekl na barvy.“
„No jo, ale jak to mám napravit?“ vzlykla víla.
A v tu chvíli se Betuščina zlatá tečka rozzářila tak silně, že obě oslnila.
Cerlína zamrkala.
„Co to…?“
Betuška se usmála.
„Máš pravdu, jsem malá. Ale moje radost svítí. A když radost svítí… barvy ji poslouchají.“
Pak vylezla na nejbližší trs trávy, zhluboka se nadechla a zavřela oči.
Začala si vzpomínat na nejšťastnější věci svého dne:
— jak se probudila na lístku plném rosy,
— jak ji vítr polechtal pod křídlem,
— jak potkala dvě housenky, které se smály až do škytavky,
— a jak ráda má červánky.
A čím víc myslela na radost, tím víc její tečka zářila.
Zářila tak silně, že barvy kolem víly začaly… stoupat.
Zvedaly se jako pára z čaje.
Vracely se zpět do nebe.
A usazovaly se přesně tam, kde měly být.
Cerlína nevěřícně sledovala, jak se její chybný červánkový výtvor pomalu vrací do dokonalé podvečerní malby.
Když bylo hotovo, obloha nad Miradií zářila krásněji než kdy dřív.
„To… to jsi udělala ty,“ vydechla víla.
Betuška se zasmála – malým broučkovským smíchem.
„Ne. To byla tvoje práce. Já jsem jen ukázala, že strach je jen stín. A světlo ho vždycky porazí.“
Cerlína se usmála.
Sedla si k Betušce a položila jí na krovku malou, něžnou pusu.
„Dneska jsi zachránila večer,“ řekla.
A od toho dne, kdykoli se obloha rozzáří obzvlášť jemnými červánky, říká se v Miradii, že:
„To malá Betuška rozsvítila radost tam, kde se barvy bály měnit svět.“
