A ne kdejak: uměla tančit tak, že se s ní smál i vzduch. Když si Lila nasadila své oblíbené papučky, které na špičkách jemně cinkaly, dvorní zahrady se proměnily v taneční sál a všechny květiny se rytmicky kývaly, jako by jí držely takt.
Jednoho léta ale do království přišla velmi zvláštní zvěst.
Stráže tvrdily, že v blízkém lese se objevil tygr.
Ne jen obyčejný tygr — byl to Rackující tygr, což znamená něco mezi chůzí, tancem, poskoky a svým způsobem i rytmickým zpěvem.
A že prý dělá v lese rachot, jaký svět neviděl.
„Rackuje!“ hlásil první strážný.
„Rackuje moc!“ doplnil druhý.
„Rackuje příliš muzikálně!“ dodal třetí, než omdlel do hortenzie.
Král byl vyděšený.
Královna ještě víc.
Ale Lila… ta byla nadšená.
„Rackující tygr?“ zasmála se princezna. „To musím vidět!“
A než kdokoliv stihl něco namítnout, popadla své cinkavé papučky a vyrazila do lesa.
Les Lalorien byl hustý a voňavý. A čím víc šla Lila do jeho srdce, tím víc slyšela podivný zvuk:
PLOP – RACH – DUP – ŠVIH – BUMTÁ!
Znělo to jako… jako kdyby se medvěd snažil tančit flamenco.
Princezna přidala do kroku a brzy se ocitla na malé mýtině, kde uprostřed poskakoval obrovský tygr.
Měl krásný oranžový kožíšek, tmavé pruhy… a výraz naprostého hudebníka v tranzu. Při každém dopadu tlap mu pod místem skočil list, lusknul kámen nebo zapískal mech.
„Ehm… promiň?“ začala Lila.
Tygr se otočil, zhoupnul se na zadní tlapě, udělal dokonalý piruetu (na tygra možná až příliš elegantní) a nakonec se uklonil.
„Jsem Tigrán Rackoson III.,“ oznámil zpěvně.
„Mistr rytmu, vládce beatů, tanečník divočiny. A ty?“
Lila se mile uklonila.
„Já jsem princezna Lila.“
„Ach!“ rozzářil se tygr. „Ty jsi ta, o které si vítr šeptá, že tančí jako rozesmátý déšť!“
Princezna zčervenala.
Její cinkavé papučky zacinkaly v odpověď.
Lila se posadila na mechem pokrytou skálu.
„Ale proč vlastně rackuješ? V království se tě trochu bojí.“
Tygr smutně svěsil fousky.
„Já? Já nikoho děsit nechci. Jen… já se narodil s vnitřním rytmem. Srdce mi nebije bum-bum, ale RACK–TEK–BUMTA! Když dlouho netancuju, všechno se ve mně mele jako v kotlíku.“
A pak skoro pošeptal:
„Jen bych si přál… najít někoho, kdo umí tančit se mnou. Někdo, kdo rozumí tomu bumtá uvnitř.“
Lila se usmála.
A pak se postavila.
A její papučky zazněly.
CINK – CINK – CINK!
„Tak pojď,“ řekla.
„Já tančím srdcem taky.“
Tygr se narovnal.
Princezna se protáhla.
A když do mýtiny zavanul vítr, začali tančit.
Nebylo to ladné jako dvorní tanec, ani přesné jako rytířské cvičení.
Bylo to… čisté.
Rackování tygra a lehký krok princezny se spojily do jednoho rytmu:
BUMTA–CINK–RACK–CVAK–TOČ–CINK!
Les se přidal:
Stromy ševelily do rytmu, listy šustily jako tamburíny, ptáci pískali vysoké tóny a i ten starý, protivný ježek u cesty dupal malým ježčím triem.
A někde mezi tím vším se stalo něco kouzelného:
Tygr přestal slyšet chaos ve svém nitru.
A začal slyšet melodii.
A princezna Lila — ta pochopila, že každý tvor má svůj vlastní rytmus, a některé rytmy prostě potřebují prostor, aby byly slyšet.
O den později se Lila vrátila na zámek…
…a vedla tygra.
Král chtěl omdlít.
Královna omdlela.
Dvojice strážných u brány také.
„Nebojte,“ usmála se Lila.
„Tohle je přítel. A má talent.“
A tak se stalo, že Tigrán Rackoson III. se stal dvorním tanečním mistrem, učitelem rytmu pro celou Miradii.
Všichni se od něj učili:
— král, že není nutné tančit jen podle pravidel,
— děti, že rytmus může žít v každém,
— kuchaři, že se dá vařit v tempu,
— a královská garda, že pochod nemusí být nutně nudný.
A Lila?
Ta měla konečně tanečního partnera, který jí nikdy nestíhal, ani nepředbíhal…
protože tančili přesně stejně — srdcem.
A hvězdy se tehdy na obloze smály tak hlasitě, že ten zvuk připomínal:
RACK–BUMTA–CINK!
