Rozárka měla pekárnu na náměstí, hned vedle hodinářství pana Bartoloměje a naproti kašně, ve které už třicet let neměla být žádná ryba, protože tam král zakázal rybaření.
„Pro jistotu,“ vysvětloval.
Nikdo se ho neptal, před čím přesně se jistí.
Rozárka pekla chleby, koláče, rohlíky, vánočky a buchty. Nejvíc ze všeho byla pyšná na své makové buchty.
Byly měkké jako polštář po nedělním obědě, nahoře lehce pocukrované a uvnitř měly tolik máku, že kdo jednu snědl a potom se usmál, vypadal, jako by měl v puse hvězdnou oblohu.
Každé ráno před pekárnou stála fronta.
Jenže jednoho úterý se začala dít velmi podivná věc.
Rozárka večer upekla dvacet makových buchet, položila je na plech a šla spát.
Ráno jich bylo devatenáct.
„Hm,“ řekla.
Další večer jich upekla třicet.
Ráno jich bylo dvacet osm.
Třetí den schválně připravila čtyřicet buchet, všechny spočítala, zamkla dveře a klíč si dala pod polštář.
Ráno jich bylo třicet šest.
To už Rozárka položila ruce v bok.
„Tak dost. Jestli mi tady někdo krade buchty, tak ho najdu.“
Následující noc se schovala za pytel mouky.
Čekala.
Hodinu.
Dvě hodiny.
Tři hodiny.
Už téměř usnula, když se v pekárně ozvalo:
Škráb.
Rozárka otevřela oči.
Šust.
Něco se pohybovalo u dveří.
Potom se pod nimi objevila maličká zelená hlava.
Za ní jedno křídlo.
Pak druhé.
A nakonec celý drak.
Měřil asi jako větší okurka.
Na hlavě měl dva malé zlaté růžky, ocas dlouhý jako tkanička od bot a na zádech křídla, která vypadala, jako kdyby je někdo vystřihl z podzimního listí.
Dráček se rozhlédl.
Potom zamířil přímo k plechu.
Vylezl na stoličku.
Ze stoličky na stůl.
Ze stolu na plech.
Oběma předníma tlapkama chytil makovou buchtu.
A zakousl se.
Rozárka vyskočila.
„MÁM TĚ!“
Dráček se lekl tak strašně, že kýchnul.
Z tlamičky mu vyšlehl plamínek.
Buchta začala hořet.
„Jejda.“
Rozárka ji rychle hodila do džbánu s vodou.
Potom se podívala na draka.
Drak se podíval na ni.
„Ty mi kradeš buchty?“
Dráček sklopil hlavu.
„Pouze makové.“
„Aha. Takže ostatní krást by bylo nevhodné?“
„Nemám rád povidla.“
Rozárka nevěděla, jestli se má zlobit, nebo smát.
„Jak se jmenuješ?“
„Otakar.“
„A kde bydlíš, Otakare?“
Dráček ukázal na starou modrou konvici na polici.
„Tam.“
Rozárka se podívala na konvici.
„Ty bydlíš v mé konvici?“
„Je velmi útulná.“
„A jak dlouho?“
Otakar začal počítat na drápcích.
„Od dubna.“
Byl listopad.
Rozárka si sedla.
„Takže mi už sedm měsíců bydlí v konvici drak.“
„Kapesní drak,“ opravil ji Otakar.
„To je rozdíl?“
„Obrovský. Velcí draci unesou krávu. Já maximálně koblihu.“
To byla pravda.
Otakar patřil k téměř zapomenutému rodu kapesních draků.
Kdysi žili na královských hradech, v kovárnách a pekárnách. Nehlídali poklady. Na to byli příliš malí.
Hlídali kamna.
Dokázali rozfoukat oheň jediným kýchnutím, ohřát studený čaj a v zimě vyhřát kapsu kabátu.
Jenže lidé postupně začali používat lepší kamna a na kapesní draky zapomněli.
Otakar zůstal sám.
Putoval světem, dokud jednou večer neucítil vůni Rozárčiných buchet.
„A od té doby jsi tady.“
Otakar přikývl.
Rozárka se na něj chvíli dívala.
„Víš, že jsi mohl prostě požádat?“
Dráček zamrkal.
„O buchtu?“
„Ano.“
Otakar vypadal naprosto ohromeně.
Tato možnost ho zjevně nikdy nenapadla.
„Mohl bych dostat buchtu?“
Rozárka mu jednu podala.
Otakar ji objal.
Byla skoro stejně velká jako on.
„Děkuji.“
A tak se kapesní dráček Otakar stal oficiálním obyvatelem pekárny.
Přes den spal v konvici.
Večer pomáhal rozdělávat oheň.
A každé ráno dostal jednu makovou buchtu.
Někdy dvě.
Podle toho, jak moc se Rozárka dívala jinam.
Jednoho prosincového rána však do města přijel královský posel.
„Rozkaz jeho veličenstva!“ vykřikl na náměstí. „Král vyhlašuje velkou soutěž pekařů! Kdo upeče nejlepší buchtu v celém království, stane se královským pekařem!“
Rozárka samozřejmě chtěla soutěžit.
Tři dny zkoušela těsto.
Jednou bylo příliš tuhé.
Podruhé příliš sladké.
Potřetí Otakar snědl náplň ještě před pečením.
„To nebyla moje chyba,“ tvrdil.
„Sedíš v misce s mákem.“
Otakar se rozhlédl.
„To nic nedokazuje.“
Nakonec nastal den soutěže.
Na nádvoří stálo dvacet pekařů.
Jeden přivezl buchty s medem.
Druhý s ořechy.
Třetí vyrobil buchtu velkou jako kolo od vozu a museli ji nést čtyři sluhové.
Rozárka položila před krále obyčejnou makovou buchtu.
Král si ji prohlédl.
„Je poněkud… malá.“
Otakar, schovaný v Rozárčině kapse, se urazil.
Malá?
To byla podle něj naprosto ideální velikost buchty.
Král se chystal ochutnat, když se ozvala rána.
PRÁSK!
Královská pec vyhasla.
Potom druhá.
Pak třetí.
Studený zimní vítr se prohnal kuchyní.
„Co se děje?“ vykřikl král.
Ukázalo se, že komín zamrzl.
Bez ohně nebylo možné dokončit soutěž.
Pekaři začali reptat.
Rozárka však sáhla do kapsy.
„Otakare?“
Z kapsy vykoukla zelená hlava.
„Ano?“
„Myslíš, že bys zvládl trochu ohně?“
Otakar vyskočil na stůl.
Nadechl se.
A kýchnul.
Pfff.
Vyšel malý plamínek.
Král se rozesmál.
„Tohle má zachránit mou kuchyni?“
Otakar se zamračil.
Nikdo neměl rád, když se mu někdo smál.
Nadechl se ještě jednou.
Tentokrát opravdu pořádně.
Bříško se mu nafouklo.
Tváře také.
A potom:
FŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮ!
Z jeho tlamičky vyšlehl dlouhý zlatý plamen.
Oheň proletěl pecí, komínem a ven.
Led se rozpustil.
Kamna začala hřát.
Jen Otakar odletěl zpětným rázem přímo do mísy s moukou.
Když vylezl ven, byl celý bílý.
Rozárka se rozesmála.
„Teď vypadáš jako buchta.“
Otakar se olízl.
„Bez máku.“
Soutěž pokračovala.
Král ochutnal všechny buchty.
Medovou.
Ořechovou.
Švestkovou.
Obrovskou.
Dokonce jednu plněnou sýrem, o které se všichni shodli, že už je možná spíš pečivo než buchta.
Nakonec ochutnal Rozárčinu.
Chvíli žvýkal.
Potom si vzal druhou.
A třetí.
„Rozárko,“ řekl, „myslím, že jsme našli novou královskou pekařku.“
Otakar v kapse radostně poskočil.
„A draka,“ dodal král.
Otakar ztuhl.
„Jakého draka?“
Král se podíval přímo na kapsu.
„Toho, který z ní kouká.“
Otakar pomalu zalezl zpátky.
Král se zasmál.
„Neboj se. Poklady hlídat nemusíš.“
Otakar znovu vykoukl.
„A co bych hlídal?“
Král ukázal na plech.
„Buchty.“
Otakar se zamyslel.
„To je zodpovědná práce.“
„Velmi.“
„Musel bych je pravidelně kontrolovat.“
„Samozřejmě.“
„Ochutnáváním.“
Rozárka zavrtěla hlavou.
„Ani náhodou.“
A tak Rozárka dostala vlastní pekárnu přímo na královském hradě.
Otakar se přestěhoval s ní.
Vybral si nový domov v obrovském čajníku v královské kuchyni, protože podle něj měl lepší výhled než stará konvice.
Brzy se o něm dozvědělo celé království.
Děti přicházely k pekárně a nosily mu obrázky draků.
Rytíři mu vyprávěli o velkých dracích, které údajně porazili.
Otakar jim obvykle nevěřil ani slovo.
A král každou neděli pořádal snídani, na které musely být makové buchty.
Jednou se Rozárka Otakara zeptala:
„A co kdybys jednou dostal celý hrad plný zlata?“
Otakar se nad tím vážně zamyslel.
„Mohl bych ho vyměnit?“
„Za co?“
„Za buchty.“
Rozárka se rozesmála.
A Otakar vůbec nechápal proč.
Protože každý rozumný drak přece ví, že zlato je hezké.
Ale maková buchta se dá sníst.
A to je mnohem praktičtější.
A co si z pohádky odnést?
Někdy stačí o to, co potřebujeme, prostě požádat. A opravdový poklad nemusí být ze zlata. Pro někoho může vonět po máku a právě vytaženém plechu z trouby.
