Pod skalnatým bralem v hlubokém údolí žil kdysi pradávný had. Dlouhé věky se plazil po stínech, ale když mu bylo dvě stě let, začala mu z těla růst křídla. Sto let nato už měl křídla obrovská, šupinatá, a z hada se stal ohromný drak.
Měl hřbet tvrdý jako kůra prastarého stromu, ocas dlouhý a silný, že by jím dokázal smést les i s kořeny. Byl králem všech hadů, ale ani on nebyl úplně svobodný. Nad ním vládl Černokněžník, mocný pán kouzel, který ukrýval v truhle Černou knihu.
Stačilo, aby přečetl z knihy kouzelný verš, a drak musel vylézt zpod skály. Černokněžník mu nasadil uzdu, vyšvihl se mu na hřbet – a společně vyrazili vzhůru jako ohnivý oblak. Drak nenáviděl lidi. Nejraději by je všechny spálil a rozmetal. Ale Černokněžník mu to nedovolil. Lidé mu totiž přinášeli jeho nejoblíbenější jídlo – vejce od černých slepic a mléko od černých krav.
Jednoho dne se však stalo, že kouzelník zapomněl svou Černou knihu zamknout. Uložil ji jen tak do truhly a odešel spát hlubokým spánkem. Na tuto chvíli už dlouho čekaly jeho neposedné děti. Tajně knihu vytáhly, listovaly a objevily zaklínadlo:
„Volám tě, volám tě, hadí králi,
vylez ven, vstávej spod skály!“
Chlapec nahlas přečetl verše – a v tu chvíli se země zachvěla a k obloze se vyřítil drak.
Děti nasedly na jeho hřbet. Drak se vznesl do nebe a zahřměl: „Kam letíme a co je pod námi?“ Děti odpovídaly, že letí jen nad horami, aby drak neublížil nikomu pod nimi. Drak ale poznal, že pod nimi jsou pole a vesnice. A ta lež ho rozzuřila. Máchl ocasem a vyvrátil celé pásy lesa, domy se třásly a lidé prchali v hrůze.
Děti se vyděsily, ale draka už nedokázaly zkrotit. Všechno se točilo a hřmělo, střechy padaly, komíny se lámaly – jako by se svět měnil v pekelný kotel.
Lidé pochopili, že drak je bez pána, a běželi za Černokněžníkem. Vzali s sebou vejce od černých slepic a mléko od černých krav, aby ho obměkčili. Kouzelníka museli budit za nos, za uši i lechtáním na patě, než konečně otevřel oči.
Když viděl, co se děje, uchopil Černou knihu a mocným hlasem třikrát zvolal:
„Slavný vládce hadů,
vrať se pod svou skálu,
vrať se, vrať se!“
Slova měla takovou sílu, že drak ztichl, stáhl ocas pod sebe jako provinilý pes a krotce se spustil k zemi. Poslušně vlezl zpátky pod své bralo v hlubokém údolí.
Od té doby lidé věděli, že s kouzelnými knihami si není radno zahrávat. Černokněžník své děti sice nepotrestal tvrdě, ale knihu už nikdy nenechal bez zámku.
A drak? Ten od té doby dříme pod skálou. Ale kdo ví – možná kdyby někdo znovu přečetl jeho jméno z Černé knihy, vyletěl by ven a svět by se otřásl jako tenkrát.
Cingilingy bom… Zazvonil zvonec a pohádky nebyl konec…
🌟 Ponaučení: Zvědavost může být krásná, ale když se spojí s mocí, kterou neumíme ovládat, může z ní vzejít pohroma. A někdy je lepší nechat spícího draka spát.