Místo lamp svítily medúzy, místo zvonků cinkaly perly v lasturách a místo cest vedly mezi domy proudy, které každého nesly přesně tam, kam potřeboval, pokud nebyl příliš paličatý.
V Korálovicích žila malá mořská víla Amálka.
Měla vlasy barvy mořské pěny, ocas zelenomodrý jako voda nad pískem a oči tak pozorné, že si všimly i toho, když se sasanka tvářila uraženě. To se stávalo často, protože sasanky měly velký cit pro osobní prostor a malé rybky ho měly naopak málo.
Amálka byla nejmladší dcera správkyně korálových zahrad. Každé ráno pomáhala čistit mušlové stezky, zalévat slané květiny proudem čerstvé vody a počítat perly, které se narodily v noci. Jenže ze všeho nejraději poslouchala.
Sedávala na okraji Modré rokle a naslouchala moři.
Moře totiž nikdy nebylo úplně tiché.
Bublalo, šumělo, praskalo v korálech, zpívalo v proudění a šeptalo v písku. Ryby v něm také měly své hlasy. Ne takové, jaké mají lidé. Rybí hlasy byly jemné: cinknutí šupin, zavlnění ploutví, krátké bublinkové tóny, které se skládaly do pozdravů, otázek, smíchu i hádek o to, kdo první objevil krásnější kamínek.
Amálka jim rozuměla.
„Dobré ráno,“ cinkal hejnem sardinek stříbrný šum.
„Tady je moc světla,“ bručel platýs, který měl rád věci nízko a nenápadně.
„Pozor, šnek si myslí, že je skála,“ bublaly malé klaunské rybky.
Amálka se tomu často smála.
Jednoho dne však u Modré rokle zaslechla něco zvláštního.
Nic.
Ne obyčejné nic, které nastane, když všichni spí. Bylo to nic ostré, prázdné a znepokojivé. V místech, kde vždycky poletovaly hlasy malých rybek, se vznášelo ticho.
Amálka vplula blíž.
U korálového keře se choulilo hejno malých žlutých rybek. Otevíraly tlamičky, hýbaly ploutvemi, ale z jejich bublin nevycházel žádný tón.
„Co se vám stalo?“ zeptala se Amálka.
Rybky jen bezhlasně zamrkaly.
Jedna z nich vytvořila bublinu.
Bublina vyplula vzhůru, ale nepraskla zvukem. Byla úplně čirá a uvnitř prázdná.
Amálce se stáhlo srdce.
Dovedla rybky do města.
U léčitelky Meduny, staré chobotnice se stříbrnými brýlemi, se brzy sešla celá rada. Připlula Amálčina maminka, korálový starosta, mořský koník Baltazar i želva Klementýna, která pamatovala tolik věcí, že některé musela odkládat do mušlí, aby se jí nevešly do spánku.
Meduna prohlédla rybky jedním okem, druhým okem a pro jistotu i třetím.
„Nemají nemocné žábry,“ řekla.
„A ploutve?“ ptal se starosta.
„Ty jsou na mluvení málokdy rozhodující.“
„Tak proč nemluví?“
Chobotnice se zamračila tak, že se jí pohnulo šest chapadel najednou.
„Protože jim někdo vzal hlasy.“
V Korálovicích se rozhostilo ticho.
A tentokrát už ho slyšeli všichni.
Postupně se ukázalo, že žluté rybky nebyly jediné. Hlasy zmizely i malé modré rybce z chaluhového sadu, třem červeným rybkám u Písčité věže a jednomu velmi upovídanému okounkovi, což bylo tak nápadné, že si toho všiml i jeho bratranec, který obvykle neposlouchal nikoho kromě sebe.
„To je zlé,“ řekla želva Klementýna.
„Kdo by kradl rybí hlasy?“ zeptala se Amálka.
„Ten, kdo nechce, aby někdo promluvil,“ odpověděla Meduna.
„Ale rybky přece nemají tajemství.“
Želva Klementýna se na ni podívala.
„Každý tvor má tajemství, Amálko. Jen některá jsou tak malá, že je dospělí přehlédnou.“
Amálka se rozhodla, že hlasy najde.
Nebyla nejstarší ani nejsilnější. Neuměla čarovat velká kouzla jako královské víly a nedokázala rozkazovat proudům tak, aby se před ní skláněly. Ale uměla naslouchat. A někdy je to víc než mít korunu z perel.
Vydala se s mušlovou lampičkou k Modré rokli.
Doprovázela ji želva Klementýna.
„Já půjdu také,“ řekla.
„Nebude to nebezpečné?“
„Jistěže bude,“ odpověděla želva klidně. „Ale pomalá nebezpečí mi vyhovují.“
Pluly spolu kolem korálových věží, skrz chaluhový les a dál k místu, kde se moře měnilo v hlubší modř. Voda tam byla chladnější a zvuky slabší. Amálka držela lampičku před sebou a sledovala, jestli někde neuvidí ztracené bubliny.
Zpočátku nic.
Pak zahlédla jemnou stříbrnou nitku.
Vznášela se ve vodě jako vlas měsíčního světla.
„Co je to?“ zašeptala.
Klementýna přimhouřila oči.
„To je ozvěna hlasu.“
Nitka se pomalu vinula mezi kameny. Amálka ji následovala. Vedla je dolů do rokle, kde rostly bílé sasanky a korály měly tvar zavřených uší.
Na dně rokle stála lastura.
Byla veliká jako skříň, tmavá, hladká a zavřená. Kolem ní poletovaly stříbrné nitky, modré bubliny a drobné zvuky, které vypadaly jako světélka.
Amálka hned poznala, co to je.
Rybí hlasy.
Byly uvězněné v lastuře.
„Kdo to udělal?“ vydechla.
Zpoza kamene se ozvalo tiché odkašlání.
Vyplul krab.
Byl starý, široký a porostlý řasami tak důkladně, že by mohl předstírat, že je zahrádka. Na jednom klepetu měl přivázaný kousek modré stuhy a tvářil se velmi provinile.
„Já,“ řekl.
Amálka se na něj podívala.
„Ty jsi ukradl hlasy rybám?“
„Nekradl,“ bránil se krab. „Jen jsem je… uložil.“
„Do zavřené lastury?“
„Do bezpečí.“
Klementýna se na něj zadívala tak pomalu a vážně, že by se pod tím pohledem zastyděl i kámen.
„Kvido,“ řekla. „Co jsi provedl?“
Krab svěsil klepeta.
„Ryby se mi smály.“
Amálka se zarazila.
„Smály?“
„Pořád. Že chodím stranou. Že nikdy nejdu rovně. Že když spěchám, vypadám jako zamyšlený hrnec na nožičkách.“
Amálka si pomyslela, že to je sice poměrně přesný obraz, ale nahlas to neřekla.
„A tak jsi jim vzal hlasy?“
Krab Kvido se schoulil.
„Ne všem. Jen těm, které se smály nejvíc.“
Z lastury vyplulo tiché bezhlasé cinknutí.
Rybí hlasy se třásly.
„Kvido,“ řekla Amálka jemněji, „když tě někdo raní slovem, neznamená to, že smíš zavřít celé moře do ticha.“
Krab se zadíval do písku.
„Já vím.“
„Tak otevři lasturu.“
Kvido zrudl pod krunýřem, což se pozná těžko, ale Amálka měla bystré oči.
„Nemůžu.“
„Proč?“
„Zamkla se. Hlasy byly uvnitř tak vyděšené, že se do sebe zapletly. Teď se bojí vyjít.“
Amálka připlula k lastuře.
Položila na ni dlaň.
Uvnitř cítila chvění. Spoustu malých hlasů natěsnaných v tmě.
„Jak je dostaneme ven?“ zeptala se.
Klementýna si pomalu sedla na písek.
„Hlas se nevrací křikem.“
„Tak jak?“
„Tím, že mu někdo dá bezpečné místo, kde smí znít.“
Amálka zavřela oči.
Vzpomněla si na všechny rybí hlasy, které slýchala. Na jejich pozdravy, hádky, strachy, smích i drobné písničky. A pak začala zpívat.
Mořské víly zpívají jinak než lidé. Jejich píseň není jen melodie. Je to proud, bublina, světlo a dotek vody na kameni. Amálčina píseň byla tichá. Nevolala hlasy násilím ven. Jen jim vyprávěla, že venku je někdo čeká.
Klementýna se přidala hlubokým želvím bručením.
Krab Kvido chvíli mlčel.
Pak nesměle zacvakal klepety do rytmu.
Bylo to trochu křivé.
Ale opravdové.
Lastura se zachvěla.
Jedna stříbrná bublina vyklouzla ven.
Pak druhá.
Pak celé hejno zvuků.
Hlasy rybek se rozletěly vodou jako světélkující semínka. Některé byly slabé, jiné se třásly, ale všechny mířily zpátky ke svým majitelům.
Amálka s Klementýnou a Kvidem za nimi pluly až do Korálovic.
Když první žlutá rybka znovu promluvila, ozvalo se jen maličké:
„Bli.“
Ale pro její rodinu to bylo krásnější než největší mořská píseň.
Postupně se vracely i další hlasy.
Modrá rybka se rozplakala bublinkami.
Červené rybky začaly mluvit jedna přes druhou, dokud je Meduna nepožádala, aby ticho nezahazovaly hned první den.
A upovídaný okounek pronesl dlouhou řeč o tom, jaké to bylo nemluvit. Vydržel šest minut, což všichni přijali jako důkaz, že je skutečně zdráv.
Pak přišel krab Kvido.
Zastavil se před rybkami, které se mu smály.
„Udělal jsem něco špatného,“ řekl. „Mrzelo mě, co jste říkaly. Ale neměl jsem vám brát hlasy.“
Žluté rybky se zavrtěly.
Jedna z nich tiše zacinkala:
„My jsme se také smály ošklivě.“
Druhá dodala:
„Myslely jsme, že je to jen legrace.“
Třetí sklopila ploutvičky.
„Nebyla.“
Ticho, které potom nastalo, už nebylo ukradené.
Bylo potřebné.
Amálka cítila, jak se celé město učí slyšet rozdíl.
Od toho dne se v Korálovicích změnilo mnoho věcí.
Na náměstí u Perlové kašny vzniklo místo, kde mohly malé rybky, krabi, mušle i mořští koníci říct, když je něco bolí. Říkalo se mu Tichý kruh, ale nebyl tam zákaz mluvení. Naopak. Ticho tam bylo jen proto, aby se do něj hlas vešel celý.
Krab Kvido začal učit mláďata chodit stranou tak obratně, že z toho vznikla nová hra. Říkalo se jí krabí tanec a rybky brzy zjistily, že jít rovně je sice užitečné, ale stranou se dají obejít překážky, kterých by si rovný běžec ani nevšiml.
Amálka dál naslouchala moři.
Ale už jinak.
Dřív slyšela hlavně zvuky. Teď poslouchala i to, co se mezi nimi skrývá. Jestli je smích lehký, nebo pichlavý. Jestli ticho odpočívá, nebo se bojí. Jestli hlas opravdu zní, nebo jen předstírá, že je v pořádku.
Jedné noci se vydala k Modré rokli sama.
Lastura, v níž byly uvězněné hlasy, stále stála na dně. Už nebyla tmavá. Otevřela se a uvnitř se leskla perleť. Amálka se k ní přiblížila a uviděla, že na jejím dně zůstala jedna bublina.
Malá.
Zlatá.
Úplně jiná než rybí hlasy.
„Ty komu patříš?“ zašeptala.
Bublina se zachvěla.
Pak z ní vyšel zvuk tak hluboký a vzdálený, že Amálka ucítila chvění až v konečcích vlasů.
Nebyl rybí.
Nebyl krabí.
Nebyl ani želví.
Byl starý jako mořské dno.
Zlatá bublina vyplula z lastury a pomalu se vydala do nejhlubší části rokle, kam nesvítily ani medúzy. Za ní se ve vodě objevila stezka z drobných světel.
Amálka poznala, že to není ztracený hlas malé rybky.
Byl to hlas někoho mnohem většího.
Možná samotného moře.
Na okraji rokle se objevila želva Klementýna, jako by už dávno věděla, že ten okamžik přijde.
„Půjdeme?“ zeptala se Amálka.
Klementýna se zadívala dolů do zářivé hloubky.
„Jednou ano,“ řekla. „Ale hlas moře se nehledá ve spěchu.“
Amálka přikývla.
Zlatá bublina zmizela ve tmě, ale světélkující stezka zůstala.
A od té doby malá mořská víla věděla, že najít ztracené rybí hlasy byl možná jen první úkol.
Protože v hlubinách Tyrkysového moře čekalo ještě něco dávnějšího, co se zatím ozvalo jen jednou.
A jen tomu, kdo se naučil poslouchat i ticho.
