Byla dlouhá, tmavá a měla na přídi vyřezanou rybu s tak děsivým výrazem, že se jí lekali i rackové, kteří se obvykle nebojí vůbec ničeho kromě prázdného talíře. Plachty měla záplatované, lana nasolená, palubu vrzavou a v podpalubí sudy se suchary, které už dávno ztratily naději, že je někdo bude považovat za jídlo.
Kapitánem té lodi byl pirát Karel.
Říkalo se mu Hrozivý Karel.
A nutno uznat, že se o to velmi snažil.
Nosil černý kabát s rudými knoflíky, široký klobouk s perem, které kdysi patřilo velmi uraženému papouškovi, a na opasku měl šavli tak naleštěnou, že se v ní člověk mohl vidět — pokud měl odvahu dívat se pirátovi na opasek. Když Karel vstoupil do přístavu, hostinští přestali utírat stoly, psi přestali štěkat a rybáři si najednou vzpomněli, že mají doma něco neodkladného.
Karel uměl burácet.
„Na palubu!“ zahřímal a posádka běžela.
„Napnout plachty!“ zahřímal a vítr se pro jistotu přidal.
„Suchary rozdělit spravedlivě!“ zahřímal a lodník Hynek se tvářil, že spravedlnost je někdy tvrdší než suchar.
Všichni si mysleli, že pirát Karel touží po pokladech, mapách, zlatě, rubínech, tajných ostrovech a sudech s rozinkami.
A on po tom všem někdy opravdu toužil.
Ale měl ještě jedno tajné přání, o kterém nevěděl nikdo.
Chtěl se naučit krasobruslit.
Začalo to jednou zimou v severním přístavu Ledovka.
Zubatá sardinka tam zakotvila, protože potřebovala opravit stěžeň, doplnit zásoby a zjistit, proč lodní zvon zní poslední dobou jako nachlazená pánev. Přístav ležel v zátoce, která každou zimu zamrzala. Na ledu pak lidé bruslili, vozili sáně, klouzali sudy a občas se hádali, kdo má přednost u díry pro ryby.
Karel šel toho večera po molu, celý zabalený do pláště, a právě si nacvičoval výraz, kterým chtěl přesvědčit místního kováře, že pirátská sleva je dávný námořnický zvyk, když uslyšel hudbu.
Tichou, jasnou, zvonivou.
Přicházela z ledu.
Karel se zastavil.
Uprostřed zamrzlé zátoky bruslila dívka.
Měla modrý plášť, bílé brusle a čepici s bambulí. Klouzala po ledu tak lehce, jako by nejezdila po zmrzlé vodě, ale po měsíčním světle. Otočila se, vyskočila, dopadla a pokračovala dál v kruhu, který byl tak dokonalý, že by si ho nejraději půjčil i kompas.
Karel zůstal stát s otevřenou pusou.
Což u hrozivého piráta nepůsobí příliš hrozivě.
Dívka udělala další otočku. Led pod ní zazvonil. Vzduchem se mihla stříbrná jiskra.
Karel si přitiskl ruku na srdce.
„To,“ zašeptal, „je nejkrásnější způsob, jak někam nespadnout, jaký jsem kdy viděl.“
Od té chvíle měl po klidu.
Na lodi dál burácel rozkazy, ale v duchu viděl led. Když šavlí kreslil do mapy trasu plavby, nevědomky opisoval osmičky. Když mu lodník Hynek podal talíř s polévkou, Karel s ním udělal tak jemný oblouček, až se polévka rozhodla pokračovat sama přes stůl.
„Kapitáne,“ řekl Hynek opatrně, „vy se poslední dobou nějak vlníte.“
„Piráti se nevlní,“ zavrčel Karel. „Piráti se strategicky pohybují.“
Jenže tajemství člověka, který chce bruslit, se těžko skrývá na lodi plné lidí.
A tak jedné noci, když posádka spala a jen papoušek Barnabáš na ráhně mumlal ze snu nevhodné poznámky, vzal Karel z truhly staré brusle, které koupil potají v Ledovce.
Byly trochu rezavé.
Trochu malé.
A rozhodně nebyly zvyklé na pirátské nohy.
Karel si je obul, sestoupil po prkně z lodi na zamrzlou zátoku a postavil se na led.
Nejprve se nic nestalo.
Pak se stalo všechno.
Pravá noha mu ujela dopředu. Levá se rozhodla vydat opačným směrem. Ruce vylétly do vzduchu jako dvě vyděšené racky. Klobouk spadl. Pero se zabodlo do sněhu. A hrozivý pirát Karel dopadl na led tak hlasitě, že se v přístavu probudila jedna treska v sudu a pocítila hluboké znepokojení.
„Au,“ řekl Karel.
Z ráhna Zubaté sardinky se ozvalo:
„Kapitán padl! Kapitán padl! Velmi umělecky!“
Papoušek Barnabáš.
Karel zvedl hlavu.
„Mlčet.“
„Mlčet! Mlčet! Ledová hrouda s kloboukem!“ zakřičel Barnabáš a rozchechtal se.
Karel se zkusil zvednout.
Upadl podruhé.
Zkusil to znovu.
Upadl potřetí.
Po pátém pádu už seděl na ledu, držel si koleno a tvářil se, že vlastně provádí velmi pokročilé pirátské cvičení v nízké poloze.
„Potřebujete učitele,“ ozvalo se za ním.
Karel se otočil.
Na ledu stála ta dívka z přístavu. V ruce držela lucernu a přes ramena měla šálu barvy zamrzlé oblohy.
„Já?“ zahřměl Karel, ale z ledu to znělo spíš jako nespokojené zakašlání. „Já jsem kapitán Karel Hrozivý.“
„To vidím,“ řekla dívka. „Hrozivě sedíte.“
Karel se zamračil.
„Piráti nepotřebují učitele.“
Dívka pokrčila rameny. „Dobře.“
Otočila se k odchodu.
Karel chvíli mlčel.
Pak řekl mnohem tišeji:
„Možná jen trochu.“
Dívka se usmála.
„Jmenuji se Ema. A první pravidlo zní: led se nesmí dobývat. Led se musí poslouchat.“
„Já dobývám ostrovy.“
„Na tom ledě je to vidět.“
Karel se rozhodl, že se neurazí, protože by to vyžadovalo vstát, a to zatím nebylo jisté.
Od té noci se učil.
Tajně.
Tedy nejprve si myslel, že tajně.
Každý večer, když přístav ztichl, chodil na led za Emou. Učila ho stát rovně, nezatínat ramena, dívat se před sebe a nepokoušet se každé uklouznutí zastrašit. To poslední mu dělalo největší potíže.
„Když padáš, nesnaž se přikázat zemi, aby se vzdálila,“ říkala Ema.
„To by mohlo fungovat,“ namítal Karel.
„Nefunguje.“
„Zkoušela jsi to dost hrozivě?“
„Karle.“
„Dobře.“
První týden zvládl přejet od jednoho sudu ke druhému.
Druhý týden se naučil zastavit, aniž by použil záda, plot nebo kolemjdoucího rybáře.
Třetí týden se naučil malou otočku. Byla tak pomalá, že ji jeden šnek na břehu označil za uspokojivě rozvážnou.
Karel byl pyšný.
Ale posádka už samozřejmě věděla všechno.
Lodník Hynek ho jednou ráno našel, jak si v kajutě zkouší krok před zrcadlem a mumlá:
„Levá, pravá, nepanikařit, důstojnost, oblouk.“
Hynek couvl.
„Nic jsem neviděl.“
Karel se otočil tak rychle, až zakopl o vlastní kabát.
„Správně.“
Do večera to věděla celá loď.
A protože piráti nejsou tvorové mimořádně zdrženliví, začaly poznámky.
„Kapitáne, mám napnout plachty, nebo udělat piruetu?“
„Budeme přepadávat lodě skokem s dopadem?“
„Mám naleštit šavle, nebo brusle?“
Karel zuřil.
„Pirátská posádko!“ zahřměl jednoho rána. „Krasobruslení je záležitost rovnováhy, odvahy a přesného pohybu.“
„A bambulí?“ zeptal se Barnabáš.
„Bez bambulí!“
„Škoda! Škoda! Kapitán bez bambule!“
Posádka se smála. Ne zlomyslně, ale dost na to, aby Karla píchlo u srdce. Vždycky byl hrozivý. Vždycky věděl, jak působit. A teď si připadal jako někdo, komu se pod nohama rozjíždí nejen led, ale i vlastní pověst.
„Možná bych s tím měl přestat,“ řekl večer Emě.
Seděli na lavičce u zátoky. Led se třpytil pod hvězdami a v dálce se pohupovala Zubatá sardinka.
„Protože se ti smějí?“ zeptala se Ema.
Karel zamručel.
„Hrozivému pirátovi se nikdo nesmí smát.“
„A líbí se ti bruslení?“
Karel dlouho mlčel.
„Ano.“
„Tak v tom pokračuj.“
„To je příliš jednoduchá rada.“
„Jednoduché rady bývají nejtěžší.“
Karel se zadíval na led.
„Když bruslím, nejsem hrozivý.“
„A vadí to?“
„Nevím,“ přiznal Karel.
Ema chvíli mlčela.
Pak řekla: „Možná ses naučil být hrozivý tak dobře, že ses začal bát být viděn jinak.“
To byla věta tak nepříjemně přesná, že Karel raději předstíral, že si kontroluje tkaničku.
Další den se stalo něco, co změnilo všechno.
Z hor nad přístavem přišla bouře.
Ne obyčejná sněhová přeháňka, jaké si lidé v Ledovce sotva všimnou. Tohle byla velká ledová vichřice. Vítr rval sníh ze střech, ohýbal lampy a tlačil kry na zamrzlé zátoce proti sobě. Přístavní zvon začal bít na poplach.
„Loď u majáku!“ křičeli lidé. „Uvízla mezi krami!“
Karel vyběhl na molo.
V dálce, za zátokou, opravdu stála malá rybářská loď. Led se kolem ní zavíral jako bílá čelist. Kdyby se kry pohnuly ještě víc, mohly ji rozdrtit. Lidé na břehu nemohli vyplout. Voda mezi krami byla příliš úzká a nebezpečná. Po ledu se dalo jít, ale místy byl popraskaný, hladký a zasněžený.
„Musíme jim hodit lano,“ řekl Hynek.
„Nedostaneme se tam,“ odpověděl někdo. „Na tom ledě nikdo neudrží rovnováhu.“
Karel ztuhl.
Led.
Rovnováha.
Přesný pohyb.
Ema stála vedle něj a podívala se mu do očí.
„Karle.“
„Ne,“ řekl automaticky.
„Ano.“
„Jestli spadnu před celým přístavem—“
„Tak vstaneš.“
Karel se nadechl.
Posádka na něj hleděla. Lidé z přístavu také. Papoušek Barnabáš mlčel, což bylo tak neobvyklé, že i vítr na okamžik znejistěl.
Karel si obul brusle.
Vzali nejdelší lano ze Zubaté sardinky. Jeden konec uvázali k molu, druhý si Karel připevnil kolem pasu. Na záda si přehodil menší lano pro rybářskou loď a do ruky vzal hák.
Pak vstoupil na led.
Vítr do něj strčil.
Karel zavrávoral.
Jeho staré já by se pokusilo větru vynadat. Nové já, trochu potlučené a trochu chytřejší, pokrčilo kolena.
Poslouchej led.
Poslouchej vítr.
Neper se s ním, veď se kolem něj.
Karel se odrazil.
Nejel krásně jako Ema. Ne lehce jako sněhová vločka. Byl veliký, v černém kabátě, s rudým šátkem, s obočím staženým soustředěním a s výrazem člověka, který má velmi důležitou schůzku s vlastním strachem.
Ale jel.
Přes zátoku.
Mezi prasklinami.
Kolem vyčnívajících ker.
Jednou se mu noha smekla, ale vyrovnal to obloukem. Podruhé musel přeskočit úzkou trhlinu v ledu. Nebyl to skok dokonalý, ale stačil. Dopadl, máchl rukama, málem zařval, ale neupadl.
Na břehu někdo vydechl.
Karel pokračoval.
Když dojel k uvězněné lodi, rybáři mu hodili provaz. Připevnil lano k přídi, pak mávl na břeh.
„Táhnout!“ zahřměl.
A to bylo staré Karlovo hřmění.
Jenže tentokrát v něm nebyla pýcha. Byla v něm síla.
Posádka, přístavníci i rybáři zatáhli. Karel na ledu pomáhal navádět lano, klouzal ze strany na stranu, vyhýbal se kram, skákal přes praskliny a držel směr, dokud se rybářská loď nevyprostila.
Když se konečně dostala do bezpečnější vody u mola, z přístavu se ozval jásot.
Karel se chtěl zastavit důstojně.
Místo toho dojel až k hromadě sněhu, vrazil do ní a zmizel po pás.
Na okamžik bylo ticho.
Pak se ze sněhu ozval jeho hlas:
„To bylo plánované zakončení.“
Celý přístav se rozesmál.
A tentokrát se Karel smál také.
Od té chvíle už krasobruslení neskrýval.
Nebyl z něj mistr přes noc. To by byla neslušná lež i na pohádku. Pořád padal. Pořád občas zapomínal pokrčit kolena. Pořád se u některých otoček tvářil, jako by právě podepisoval důležitou námořní smlouvu. Ale učil se.
A posádka?
Ta se nejprve smála.
Pak se dívala.
A nakonec chtěla zkusit bruslit také.
Hynek zjistil, že má nečekaný talent na jízdu pozadu, jenže pouze ve chvíli, kdy se jí lekne. Kuchtička Berta dokázala jet s tácem sucharů, aniž by jediný spadl, což Karel prohlásil za dovednost vhodnou do bouře. Papoušek Barnabáš se naučil klouzat po malé misce jako na saních a křičel:
„Bambule! Bambule! Pirát na ledu!“
Zubatá sardinka zůstala v Ledovce až do konce zimy.
Kapitán Karel přes den opravoval loď, vyjednával v přístavu a tvářil se přiměřeně hrozivě, když bylo třeba. Večer si obouval brusle a jezdil po zamrzlé zátoce. Ema ho učila nové kroky a někdy bruslili spolu: ona lehce jako vločka, on vážně jako kapitán, který právě objevil, že důstojnost nemusí stát na místě.
Jednoho úplňkového večera se na ledu konala slavnost.
Lidé zapálili lucerny, hudebníci hráli a všichni se přišli podívat na vystoupení, které mělo neobvyklý název:
Kapitánův ledový oblouk
Karel nastoupil v černém kabátě, bez šavle, zato s bruslemi naleštěnými tak, že v nich byl vidět měsíc. Posádka seděla na lavicích z beden. Barnabáš měl kolem krku šálu a byl upozorněn, že pokud bude křičet „spadne“, nedostane oříšek.
Hudba začala.
Karel se odrazil.
Jel pomalu, ale jistě. Udělal oblouk. Pak druhý. Otočil se, nezpanikařil, nezahřměl na led a dokonce se na chvíli usmál. Nakonec se rozjel podél luceren, zvedl ruce a provedl malý skok.
Velmi malý.
Ale skutečný.
Dopadl.
Udržel se.
Celá zátoka zajásala.
Karel se uklonil.
Pak se pokusil o poslední elegantní zastavení a skončil na jednom koleni. To však vypadalo tak slavnostně, že to všichni považovali za součást vystoupení. Ema mu mrkla. Karel se rozhodl, že tentokrát je nechá při té představě.
Po slavnosti za ním přišel starý muž z majáku. Měl bílý vous, dlouhý kabát a v ruce nesl malou krabičku ze světle modrého dřeva.
„Kapitáne Karle,“ řekl, „ne každý pirát se naučí poslouchat led.“
Karel se napřímil.
„To je pravda.“
„A ne každý, kdo se bojí smíchu, se naučí smát s ostatními.“
Karel trochu znejistěl, protože starý muž mluvil až příliš přesně na člověka, který jen hlídá maják.
Muž otevřel krabičku.
Uvnitř ležel pár tkaniček.
Byly stříbrné, tenké a třpytily se jako čára brusle na nočním ledu.
„To jsou tkaničky ze zimního měsíce,“ řekl muž. „Dávají se jen těm, kdo pochopili, že rovnováha není v tom nikdy nepadat.“
Karel je vzal opatrně.
„A v čem tedy?“
Stařec se usmál.
„V tom, že víš, proč znovu vstát.“
Karel si tkaničky schoval.
Na jaře, když led začal tát, musela Zubatá sardinka znovu vyplout. Posádka doplnila zásoby, opravila stěžeň a naložila i několik beden sušených ryb, které Karel označil za strategickou svačinu.
Ema přišla k molu, aby se rozloučila.
„Budeš bruslit dál?“ zeptala se.
Karel se podíval na moře. Na vodu. Na vlny, které se rozhodně netvářily jako vhodná plocha pro krasobruslení.
„Na lodi to bude obtížné.“
„Ty máš rád obtížné věci.“
Karel se usmál.
„To je pravda.“
Ema mu podala malý stříbrný přívěsek ve tvaru brusle.
„Kdyby ses někdy dostal na led, který neznáš.“
Karel jí na oplátku dal červený knoflík ze svého pirátského kabátu.
„Kdyby ses někdy dostala do přístavu, kde je třeba trochu hrozivě vyjednávat.“
Ema se zasmála.
Když Zubatá sardinka vyplula, Karel stál na zádi a díval se, jak Ledovka mizí za nimi. Vítr napnul plachty. Moře se lesklo. Papoušek Barnabáš poskakoval po zábradlí.
„Kapitán bruslí! Kapitán pluje! Kapitán nespadl! Zatím!“
Karel se na něj podíval.
„Barnabáši.“
„Mlčím! Mlčím! Umělecky!“
Karel se zasmál.
V kajutě si později otevřel mapu. Chtěl zapsat novou trasu k Ostrovu tří perel, ale všiml si něčeho zvláštního. Na severním okraji mapy, tam, kde dřív byla jen prázdná modrá plocha, se objevila tenká stříbrná čára. Kličkovala mezi ostrůvky ledu a končila u místa označeného drobným symbolem brusle.
Pod ním stálo:
Zátoka, která zamrzá jen těm, kdo se nebojí vypadat směšně při prvním kroku.
Karel se zadíval na mapu.
Pak otevřel krabičku se stříbrnými tkaničkami.
Třpytily se.
A z dálky, nebo možná jen z jeho vlastní paměti, zazněl tichý zvuk brusle na ledu.
Šššš.
Kapitán Karel Hrozivý se usmál.
„Posádko!“ zahřměl.
Na palubě se ozvalo dupání.
„Ano, kapitáne?“
„Měníme kurz.“
Hynek se naklonil nad mapu.
„Na sever?“
„Na sever.“
„Za pokladem?“
Karel se podíval na stříbrnou čáru.
„Možná.“
Barnabáš zakřičel z ráhna:
„Za bambulí! Za bambulí!“
Karel si narovnal klobouk.
„Za rovnováhou,“ řekl.
A Zubatá sardinka vyplula dál, vstříc moři, větru a místu, kde možná někde čekal led, který se dá přejet jen tehdy, když má člověk dost odvahy přestat být pořád jen hrozivý.
