Na trpaslíka nebyl nijak zvlášť maličký. Měl pevné boty, zelenou čepici, vousy barvy čerstvě nasekaného dřeva a ruce šikovné tak, že dokázaly opravit rozbitou lucernu, vyřezat píšťalku z bezové větvičky a slepit hrnek tak čistě, že prasklina pak působila jako ozdoba.
Jenže Vendelín měl jeden problém.
Jeho chaloupka byla nízká.
A jeho sny byly vysoké.
Ne trochu vysoké. Byly tak vysoké, že se mu v noci nevešly pod strop. Když usnul, začaly se mu nad hlavou zvedat věže, rozhledny, plachetnice s bílými plachtami, hory s čepicí ze sněhu a schodiště vedoucí do oblak. Sny se natahovaly, rostly, svítily a šustily jako hedvábné prapory.
A protože strop byl nízký, každou noc se o něj bouchaly.
Bum.
Vendelín se probudil.
Bum.
Z police spadl hrneček.
Bum.
Staré hodiny na stěně si uraženě odkašlaly a šly o tři minuty pozdě.
„Zase?“ zamumlal Vendelín.
Vstal, uhladil si vousy, posbíral spadané věci a otevřel okno, aby se sny mohly trochu vyvětrat.
Jenže sny nechtěly větrat.
Chtěly růst.
Ráno přišla sousedka, trpaslice Bětuška, která bydlela v chaloupce o dva kořeny dál a měla velmi praktickou povahu.
„Vendelíne,“ řekla, „v noci od tebe zase něco dunělo.“
„To sny.“
Bětuška se podívala na strop.
„Měl bys snít menší věci.“
„Zkoušel jsem to.“
„A?“
„Zdálo se mi o malé židličce.“
„No vidíš.“
„Ale ta židlička stála na vrcholu obrovské věže.“
Bětuška si povzdechla.
„Ty jsi nepolepšitelný.“
Vendelín pokrčil rameny.
Neuměl si pomoct. Přes den pracoval poctivě. Spravoval hrábě, vyráběl knoflíky, pomáhal ježkům rovnat zásoby a jednou dokonce opravoval ptačí budku, do které se nastěhoval pan datel a okamžitě začal dělat stavební úpravy zobákem.
Ale večer, když les utichl a za okny se rozsvítily světlušky, díval se Vendelín ke korunám stromů a představoval si, co je za nimi.
Jaké to je stát na nejvyšší hoře.
Jaké to je plout po moři, které nemá břeh v dohledu.
Jaké to je postavit dům tak vysoký, že by se z jeho střechy daly zdravit mraky.
Jenže každý v Dubovém šumění věděl, že trpaslíci mají rádi věci nízké, pevné a blízko země.
„Vysoko fouká,“ říkal starý trpaslík Kornel.
„Vysoko se padá,“ dodávala Bětuška.
„Vysoko nejsou dobré sklepy,“ tvrdil strýc Baltazar, pro kterého byla kvalita sklepa měřítkem civilizace.
Vendelín se snažil být spokojený dole.
Ale jeho sny se nedaly usadit na stoličku.
Jednoho večera do lesa přišla bouřka.
Vítr skučel mezi stromy, déšť bubnoval do střech a staré duby se nakláněly, jako by si mezi sebou šeptaly těžké zprávy. Vendelín seděl u kamen, lepil rozbitý džbán a doufal, že dnes budou jeho sny klidnější.
Nebyl to úspěšný odhad.
Sotva usnul, objevil se mu sen o vysoké věži z bílého kamene. Byla tak nádherná, že měla okna jako hvězdy a schody jako stuhy měsíčního světla. Věž rostla v jeho malé chaloupce vzhůru, prorůstala pokojem, míjela polici, škrábla strop a pak—
Křup.
Vendelín se probudil.
Ale tentokrát nespadl hrneček.
Praskl strop.
Ne mnoho. Jen tenkou čárou od trámečku ke komínu. Ale ze spáry se dovnitř snesl proužek studeného modrého světla.
Vendelín vyskočil z postele.
„No to snad ne.“
Strop se zachvěl.
Ze spáry se ozval hlas.
„Konečně trochu místa.“
Vendelín ztuhl.
„Kdo to mluví?“
„Já,“ řekl hlas. „Tvůj sen.“
Vendelín se posadil na postel.
„Sny přece nemluví.“
„Mluví. Jen je většina lidí ráno zapomene.“
Ze stropní spáry se vysunul drobný obláček ve tvaru bílé věže. Měl okna, špičku a velmi dotčený výraz, pokud může mít obláček výraz.
„Celé roky se mě snažíš nacpat pod nízký strop,“ pokračoval sen. „To není důstojné.“
„Já za to nemůžu,“ bránil se Vendelín. „Chaloupka je nízká.“
„A proč v ní tedy držíš sny, které chtějí výš?“
Vendelín nevěděl, co odpovědět.
Venku zahřmělo.
Spára ve stropě se rozzářila a z ní se snesl další sen. Tentokrát vypadal jako loď s plachtami. Za ním hora. Za horou schodiště. Všechny se vznášely nad Vendelínovou postelí a snažily se nebouchnout do trámu.
„Máš dvě možnosti,“ řekl věžový sen. „Buď nás budeš zmenšovat, až budeme jen poličky a stoličky, nebo nám postavíš místo.“
„Jaké místo?“
„Vyšší.“
Ráno přišla Bětuška a našla Vendelína, jak stojí před chaloupkou s měřicí šňůrou, tužkou a velmi rozhodným výrazem.
„Co děláš?“
„Budu stavět.“
„Kurník?“
„Věž.“
Bětuška se opřela o hrábě.
„Pro slepice?“
„Pro sny.“
Chvíli bylo ticho.
Pak Bětuška řekla:
„Aha.“
To „aha“ obsahovalo mnoho věcí. Obavu, pochyby, trochu zvědavosti a také jistotu, že v lese bude zase o čem mluvit.
Vendelín začal stavět za chaloupkou dřevěnou věž.
Ne hned obrovskou. Nebyl hlupák. Začal pevnými základy mezi kořeny starého dubu. Postavil první patro, pak druhé. Dělal úzká okna, malé schody a nahoře plošinu, odkud bylo vidět nad kapradí.
Ostatní trpaslíci chodili kolem.
„Vysoké,“ říkal Kornel.
„Nepraktické,“ dodával Baltazar.
„Zajímavé,“ připustila Bětuška, když se myslela, že ji nikdo neslyší.
Vendelín pracoval každý den. Bolely ho ruce, vousy měl plné pilin a jednou si přitloukl rukáv ke schodům, což považoval za soukromou stavební záležitost. Ale věž rostla.
A s ní se měnily i jeho noci.
Sny už nebouchaly do stropu. Vycházely spárou ven, stoupaly po schodech nové věže a usazovaly se nahoře pod hvězdami. Vendelín za nimi chodil, sedával na plošině a poslouchal je.
Sen o lodi mu vyprávěl o řekách.
Sen o hoře o trpělivosti kamene.
Sen o schodišti o tom, že nahoru se nikdy nejde jedním krokem.
Jedné noci, když byla věž skoro hotová, přišel do lesa vítr silnější než obvykle.
Opřel se do korun stromů a pak do Vendelínovy věže.
Dřevo zavrzalo.
Vendelín vyběhl ven.
Věž se kymácela.
„Říkal jsem to!“ volal Kornel ze své nory. „Vysoko fouká!“
„A já říkal sklepy!“ volal Baltazar, i když to s věcí zrovna příliš nesouviselo.
Věž zaskřípala.
Jeden z horních trámů povolil.
Vendelínovi se sevřelo srdce. Věž byla jeho. Jeho práce. Jeho odvaha postavit něco, čemu se ostatní smáli.
Ale pak uslyšel dětský pláč.
Z nejvyšší větve starého dubu se ozývalo pípání.
Vítr shodil hnízdo kosí rodiny do rozsochy mezi větvemi. Mláďata byla uvězněná vysoko, rodiče kolem bezmocně poletovali a nikdo z trpaslíků se k nim nemohl dostat.
Jen Vendelínova věž sahala dost vysoko.
Vendelín vzal provaz.
„Kam jdeš?“ vykřikla Bětuška.
„Nahoru.“
„Věž se houpe!“
„Já taky.“
A vyšplhal.
Schody pod ním vrzaly. Vítr ho tahal za čepici. Věž se nakláněla, jako by si nebyla jistá, zda chce stát. Vendelín se držel provazu a lezl výš. Když došel na plošinu, viděl hnízdo o kousek dál v koruně dubu.
Nedaleko se vznášel jeho sen o schodišti.
„Krok za krokem,“ zašeptal.
Vendelín natáhl prkno mezi věž a větev. Pomalu se po něm přisunul k hnízdu, vzal mláďata do čepice a nesl je zpátky. Jedno ho klovlo do prstu, což bylo nevděčné, ale v nouzi omluvitelné.
Když se konečně dostal dolů, celý les vydechl.
Kosí rodiče pípali vděčností.
Bětuška ho objala tak pevně, že mu zapraskaly knoflíky.
A Kornel, který celý život tvrdil, že výška je podezřelá, se zadíval na věž a řekl:
„Možná se hodí, když něco sahá o kousek výš.“
Věž po bouřce stála.
Trochu nakřivo.
Ale stála.
Od té doby se Vendelínova chaloupka změnila. Zůstala malá, nízká a útulná. Ale za ní rostla věž pro vysoké sny. Trpaslíci si na ni postupně zvykli. Někteří se nejdřív chodili jen dívat. Pak nahoru vynášeli čaj. Nakonec i strýc Baltazar připustil, že nahoře je krásný výhled, „ačkoli sklepy to stále nemá“.
Vendelín začal říkat, že sny nemusejí bydlet ve stejné místnosti jako postel.
Někdy jim stačí postavit okno.
Někdy schody.
A někdy celou věž.
Jednoho večera, když seděl nahoře a díval se nad koruny Dubového šumění, objevilo se mezi hvězdami světlo, které tam dřív nebylo.
Nevypadalo jako hvězda.
Spíš jako malé rozsvícené okno.
Věž pod jeho nohama se jemně zachvěla. Ze všech jeho snů vystoupaly tenké stříbrné nitky a spojily se v jednu cestu, která vedla od plošiny vzhůru do nočního nebe.
Na zábradlí se objevil nápis vyrytý světlem:
Kdo postaví místo svým snům, může jednou zjistit, odkud k němu přicházely.
Vendelín se podíval dolů na svou nízkou chaloupku.
Pak nahoru na světelné okno mezi hvězdami.
Ještě nebyl připravený odejít.
Ne hned.
Ale od té noci nechával na věži každý večer malou lucernu.
Pro své sny.
Pro zbloudilé ptáky.
A možná i pro někoho, kdo se jednou podívá z toho nebeského okna dolů a řekne:
„Vida. Tady dole si někdo troufl stavět vzhůru.“
