Nikdo nevěděl proč. Nikdo nevěděl jak. Ale každý, kdo na tu louku vstoupil, měl pocit, že se mu v hrudi rozsvítil malý, zeleně svítící lampionek štěstí.
A uprostřed té louky, na rohožce u malého dřevěného domečku, žil kocour Albert.
Nebyl to obyčejný kocour. Měl dlouhý ocas jako dirigentskou hůlku, bílé tlapky jako rukavičky pianisty a oči barvy lesního medu. A měl tři velké lásky: Vanilkovou zmrzlinu – ale jen tu, která byla tak jemná, že se rozpouštěla jako sen. Jazz – ten klasický, starý, měkký jako polštář a živý jako hvězda, když spadne. Louku – protože mu šeptala příběhy.
Albert hrával jazz na starý gramofon. Jemně nakláněl hlavu, zatvářil se hluboce umělecky a pomalu… pomaličku… si olizoval vanilkovou zmrzlinu, kterou měl v mističce vedle sebe.
Jednoho odpoledne však uslyšel něco, co v jazzových skladbách nebývá:
Šustění, které znělo… nervózně.
Albert se otočil. A uprostřed louky spatřil malinký, uplakaný čtyřlístek. Ano — uplakaný. Jeho lístky se třásly, a i když byl stále krásně zelený, vypadal vystrašený.
Albert si posadil brýle na nos (které vlastně nepotřeboval, ale vypadaly velmi intelektuálně) a pomalu k němu přišel.
„Co se děje, můj zelený příteli?“ zamručel jemným barytonem, který by každé saxofonce udělal radost.
Čtyřlístek popotáhl.
„Já… já… já jsem ztratil své štěstí.“
Albert zamžoural.
„Jak… ztratil? Štěstí je přece tvoje práce.“
„To jo!“ rozplakal se čtyřlístek.
„Ale dnes ráno, když se fouknul vítr, odfoukl ho pryč! A bez štěstí jsem jen… lístek. Obyčejný. Zelený. Nezajímavý. K ničemu.“
Albert si sedl vedle něj, přičemž se louka jemně zachvěla, protože jazzoví kocouři mají váhu na srdci, ne na tlapkách.
A začal mluvit:
„Poslouchej. Štěstí není v tom, že jsi čtyřlístek. Štěstí je v tom, že jsi… ty. Originální. Jediný svého druhu. A když je něco odfouknuté, dá se to najít. Když víš, kde hledat.“
Čtyřlístek vzlykl.
„A kde mám hledat já? Já nemám nohy.“
Albert se zamyslel. Jemně si olízl vanilku z vousů, aby lépe přemýšlel (vanilka stimuluje kočičí intelekt — to se ví). A rozhodl se: „Půjdeme hledat tvoje štěstí společně. Já, ty… a jazz.“
Albert zvedl gramofon, zavěsil ho na šňůrku, kterou si přehodil přes rameno jako kytarista, a pustil měkkou melodii.
Šustění čtyřlístků se hned uklidnilo.
A šli.
Nebo tedy — Albert šel.
Čtyřlístek si houpal své lístky v rytmu, vznášený větříkem, který se rozhodl jim pomáhat.
Putovali přes louku, přes malý potůček, který klokotal tak, jako by se také snažil hrát jazz (i když spíš falešně), a až k okraji lesa.
Tam našli první stopu:
zlatavou jiskřičku štěstí, která se třpytila na kapce rosy.
„To je moje!“ vykřikl čtyřlístek.
Ale jak přiběhli blíž, jiskřička odskákala dál — jako malá světluška natažená na gumičce.
Albert se zasmál. „Štěstí je hravé. Nechce být chycené silou. Pojď, musíme mu zahrát.“
A tak si Albert sedl, nastavil gramofon a pustil těžce swingující skladbu.
Jiskřička poskočila. Zatřpytila se. A pak se roztočila v úplně malém tanci.
Čtyřlístek se rozzářil. „To je ono! To je moje štěstí!“
Ale jiskřička se rozběhla dál — k velkému kameni, do lesa, přes padlý strom, až k malému, tichému jezírku.
A tam… se zastavila. Jezírko odráželo celý svět. Oblohu. Čtyřlístkovou louku. I Alberta s gramofonem přes rameno. Štěstí se usadilo přímo doprostřed.
„Teď už mě nechytíš,“ zašeptalo jezero.
Ale Albert řekl: „Štěstí se nechytá. Štěstí se vrací.“
A potichu pustil tu nejjemnější jazzovou melodii, kterou znal.
Jiskřička se uklidnila. Začala se třpytit pomaleji. A pak letěla — přímo k čtyřlístku. Dotkla se jeho lístků. Schovala se do něj. A ten najednou zazelenal tak jasně, že osvítil i Albertovy vousy.
„JÁ HO ZASE MÁM!“
„Samozřejmě,“ zamručel Albert. „Protože tvoje štěstí nikdy nebylo pryč. Jen si šlo… zatančit.“
A od té chvíle čtyřlístek zářil krásněji, pevněji a sebevědoměji.
Albert se vrátil na louku, zapnul gramofon a otevřel mističku s vanilkovou zmrzlinou. A čtyřlístek?
Ten se usadil na jeho klobouku, jako malý zelený talisman.
A když kolem foukne vítr, prý je z dálky slyšet:
Jazzová melodie.
Šustění čtyřlístků.
A kocour spokojeně příst.
A v Miradii se říká: 🍀 „Štěstí se nehledá. Štěstí se ladí.“ 🎶
