Když se malý princ narodil, někdo mu zavěsil kolem krku klíček na modré stužce. Nikdo nevěděl, odkud se vzal. Král zuřil: „Co je zamčeno, to se odemyká jen mou vůlí! Jaký klíč, k čemu?!“ Poručil klíček zahodit, zakopat, spálit, dokonce utopit v nejhlubším jezeře. Ale marně. Vždycky se znovu objevil na princově krku.
Král si řekl: „Ať si visí. Ale nezapomenu na něj ani na den.“ A opravdu – nikdy na něj nezapomněl.
Roky ubíhaly. Kristian vyrostl v mladíka vážného a zamyšleného. Všechny učitele poslouchal, ale srdce měl někde jinde. Král, zvědavý, se ho ptával přes svého mluvícího ptáka: „Co dnes dělal můj syn?“ A pták vždy odpovídal: „Studoval, šermoval – a pak opět zkoušel všechny dveře v paláci otevírat svým klíčkem. Ale nikde nepasuje.“
Král si povzdychl: „Zase ten klíč…“
Ale princ nepřestával. Každý den mířil do zahrady, k nejvzdálenějšímu koutku, kde rostla čajová růže. Sedával u ní dlouho, jako by s ní rozmlouval. A skutečně – růže mu odpovídala vůní a šeptem, kterému rozumělo jen jeho srdce.
Jednoho dne však přišel princ do zahrady a růže byla pryč. Celý kout zahrady byl vysekán, tráva spálená. Jen zlomený kousek stonku zůstal, přišlápnutý v hlíně. Princ jej zvedl na dlaň a tu mu vůně růže promluvila do duše:
„Za hradbou stojí šedá zeď. Každý třináctý den odtud slyšíš pláč. Najdi ten kout a dotkni se zdi klíčkem na modré stužce.“
Princ stonek políbil a opatrně položil do trávy. Vydal se do tajného kouta zahrady a skutečně našel vysokou, nevzhlednou hradbu. Vytáhl klíček a dotkl se jím zdi. Ozvalo se zapraskání, jako když na řece puká jarní led. Objevila se trhlina, rozrostla se do velikosti okna a nakonec až do celé brány.
A z ní vystoupila dívka v šatech pokrytých mechem a s vlasy, na nichž se třpytily kapky deště. V očích jí však planulo světlo. „Jsem princezna Karolína. Děkuji ti za vysvobození.“
V té chvíli se strhl vítr. Hučel v korunách stromů, vyrazil okenice paláce a vtrhl do hodovní síně. Král Morald právě obědval, když mu náhle koruna sklouzla z hlavy a skutálela se dolů po schodech. Král se rozběhl za ní, lidé se smáli: bez koruny ho nikdo nepoznal, vypadal jako zmatený starý muž s ubrouskem pod bradou. Za ním poskakoval jeho věrný pták.
Koruna se kutálela dál – a král ji pronásledoval. Říká se, že ji honí dodnes, někde daleko za horami.
Princ Kristian přišel do paláce s princeznou po boku. Lidé volali: „Vítej, princi! Tvůj otec zmizel i s korunou, zasedni na trůn, i kdybys měl na hlavě jen obyčejnou čapku!“
„Tak se proroctví naplnilo,“ zašeptala princezna. „Tvého otce varovali: v den, kdy mě někdo políbí, ztratí svou korunu. Proto mě dal zazdít v té stěně.“
Kristian ji objal: „Zapomeň na vše zlé, moje drahá.“
Spolu usedli na trůn říše Kantahírie a vydali první rozkazy: zbořit šedou hradbu v tajném koutě zahrady a zrušit všechny tajné kouty, aby už nikdy neskrývaly nespravedlnost.
A od té doby v Kantahírii vždy svítilo slunce, vítr roznášel svěžest a štěstí do všech stran a lidé volali: „Ať žije král Kristian!“
Cingilingy bom… Zazvonil zvonec a pohádky nebyl konec…
