Nebyl jako ostatní mraky. Byl maličký — sotva větší než polštář. A jeho okraje byly měkké a kulaté jako nadýchané knedlíky. Ale měl jeden velký problém: bál se dělat déšť.
Každý mrak se jednou rozzáří šedivým srdcem a spustí kapky, které napojí louky, lesy i řeky.
Ale Modránek se třásl jen při té představě.
„Co když spadnu?“
„Co když moje kapky někoho polekají?“
„Co když to bude moc studené?“
„Co když udělám… šplouch?“
Velké mraky se mu snažily pomoct.
„Neboj, to přijde samo,“ říkaly.
„Každý déšť je krásný.“
„Zkus to s námi!“
Ale Modránek vždy odletěl pryč, schoval se za sluneční paprsek a šeptal: „Já radši jen tak plavu…“
Jednou řídila vítr zrovna nad vesničkou na kraji Miradie, kde žila holčička Sára. Měla tmavé kudrnaté vlásky, ruce často umazané od hlíny a oči plné zvědavosti. Měla ráda všechno, co na světě roste — květiny, stromy, bobule, mravence… i malé kapky rosy na listech.
Jenže teď bylo dlouhé sucho. Louka byla žlutá. Bylinky skloněné. I potůček už byl jen vlhká čára v zemi. A tak Sára chodila každý den ven, posadila se na nejvyšší kámen a volala do nebe: „Prosím, pošlete nám trošku deště! Jen trochu! Jen pár kapek, a louka zase ožije!“
Jednoho dne ji zaslechl Modránek. Připluštil se nad její hlavu — tak tiše, že skoro ani nešustil vzduchem — a díval se dolů.
Sára seděla na kameni a držela v ruce modrou stužku, svou nejoblíbenější. Vázala si ji do vlasů pro štěstí. „Kéž bys někdy spadl dolů,“ povzdychla si kousíček smutku k nebi.
A Modránek zabolel. Poprvé v životě. „Ona… potřebuje déšť,“ zašeptal si. „Ale já… to nedokážu. Já jsem strašpytel.“
Sára se rozhlédla. A pak si všimla malého mraku, který vypadal jako zakřiknutý polštářek.
„Ahoj,“ usmála se.
„Ty jsi tu nový?“
Modránek sebou trhl. Nikdo se s ním nikdy nebavil. Mraky obvykle jen hučí, hřmí nebo přeletí, ale žádné „ahoj“ nečekal.
„Já… já jsem mrak,“ vykoktal.
„To vidím,“ řekla Sára a vstala na špičky, jako by se chtěla přiblížit nebi. „Jmenuju se Sára.“
Chvíli se na sebe dívali.
A pak Modránek tiše přiznal: „Já bych… věděl, jak vám pomoct. Ale bojím se.“
Sára si sedla zpět na kámen a jemně položila modrou stužku na dlaň. „Víš,“ začala, „mně se taky často něco bojí. Třeba vystoupit ve škole. Nebo lézt na vysokou hrušku. Nebo říct, že se mi něco nelíbí.“
Modránek nastražil okraje. „A co děláš?“
„Půjčím si odvahu,“ řekla Sára. „Tuhle stužku nosím, když chci být silnější.“
A než mrak stačil cokoli namítnout, uvázala stužku kolem jeho nejměkčí části. A stalo se něco… kouzelného. Stužka se rozzářila, jako by se napila oblohy. A Modránek ucítil, že se jeho srdce houpne o kousek víc vpřed než vzad.
„Cítím… něco,“ vydechl.
„To je odvaha,“ kývla Sára. „Nemusí být velká. Stačí malý kousek.“
Modránek se vznesl o metr výš. Cítil, jak se v něm shromažďuje něco těžkého, studeného… ale najednou i krásného.
„Já… já to zkusím,“ řekl nesměle.
Sára stála pod ním. Ruce rozevřené. Oči velké jako dvě hvězdičky. A Modránek zavřel své mrakovité víčka. Zhluboka se nadechl… A pustil první kapku. Byla maličká. Padala dlouho. A když dopadla Sáře na nos, holčička se usmála.
„Vidíš?“ řekla tiše. „Vůbec to nebolelo.“
A Modránek… se rozplakal. Ale tentokrát ne smutkem. Radostí.
A déšť začal. Ne prudký. Ne bouřkový. Ale jemný, laskavý a tichý déšť, jako když obloha hladí svět. Luční květy se narovnaly. Potůček se rozběhl. A celá Miradie zavoněla jako nový začátek.
Když déšť skončil, Modránek se vrátil k Sáře.
„Děkuju,“ řekl. „Bez tebe bych to nedokázal.“
Sára přivázala stužku ještě pevněji. „Chceš si ji nechat?“
„Ano,“ pošeptal mrak. „Ale jen… dokud ji nebudu potřebovat.“
A tak létal po Miradii, dělal déšť, kde byl třeba — jemně, odvážně a s modrou stužkou, která se třepotala ve větru jako malý praporek srdce.
A kdykoli někdo na louce ucítí první kapku deště na nose… říká se, že to je Modránek, který šeptá:
„Neboj se. I malá odvaha dokáže změnit svět.“
