Říkalo se mu Milánek Světlošlap.
Milánek měl jedno tajemství.
Každou noc, když ostatní kočky spaly v teplých peřinách a lidi už dávno pověsili své starosti na židli, vycházel na střechy domů a sbíral světlo.
Nejprve to byly jen malé střípky — z odlesků lamp, z oken pokojů, kde někdo ještě četl, z hladiny rybníka, který se tvářil, že spí, ale přitom všechno sledoval.
Pak jednou spatřil něco zvláštního: malý, smutný paprsek měsíčního světla, který se ztratil mezi stíny.
„Neboj,“ zamňoukal Milánek a jemně ho podebral tlapkou.
„Najdu ti domov.“
A tak začala jeho noční práce.
Každý paprsek světla, který neměl kam jít, každá jiskérka, co zůstala sama, každý blyštivý úlomek z hvězd, které se roztřásly zimou — všechny schoval Milánek do své veliké, neviditelné brašny.
A ráno, když první kohout kokrhal s přesvědčením, že probouzí celý vesmír, vyšplhal Milánek na nejvyšší střechu města a vyfoukl všechny paprsky zpět na nebe.
Proto máme někdy ráno pocit, že svět svítí o trochu víc.
Proto se někdy stane, že paprsek dopadne přesně na naše okno, i když logicky „nemá odkud“.
A proto děti někdy říkají, že slyšely v noci běhat po střeše tlapky, i když nemají doma kočku.
Milánek totiž ví, že svět potřebuje světlo.
A že bez jeho noční práce by rána byla trochu méně kouzelná.
A možná…
Možná dnes v noci přijde i k tobě na parapet, sedne si, zamňouká ti dobrou noc a uloží jeden malý světelný střípek přímo pod tvůj polštář.
Pro jistotu.
Kdyby ste se ráno probouzeli příliš unavení.
