Měla hebký kožíšek barvy teplé mouky, oči jako dvě švestkové kuličky a slabost pro jednu jedinou věc: sýr.
Ne obyčejný…
Ne měkký…
Ani tvrdý…
Milovala sýr, který měl duši. Tak tomu říkala. A protože měla fantazie víc než většina obyvatel města dohromady, všude viděla jeho podobu — v kamenech, v dlaždicích, v křupavé kůrce chleba…
A především v jednom jediném: v měsíci. Každý večer sedávala Rozmarýnka na komíně staré pekárny, dívala se nahoru a šeptala: „Ach můj bože… tak dokonalý sýr! To musí být g-o-u-d-a století!“
A jednou… se rozhodla. „Dost bylo koukání,“ řekla si. „Když člověk — totiž myš — něco chce, musí pro to vylézt až nahoru, i kdyby to bylo k nebi!“
Sebrala batůžek (ano, malý myší batůžek z kousku ubrousku), přibalila:
— tři krustičky chleba,
— provázek z nitě,
— a jeden malý knoflík „pro štěstí“,
a vyrazila na střechy města.
Byla noc, město spalo, a jen kočky na dvorkách vykukovaly s podezřením.
Rozmarýnka ale byla rychlá jako myšlenka a šikovnější než většina akrobatů. Vylezla po okapu, přehoupla se přes střechu ševcovny, přeskákala po hřebenech domů, až se dostala na tu nejvyšší střechu Luminarie — věž staré radnice.
Tam stála. Měsíc byl blízko. Tak blízko, že když natáhla pacičku, zdálo se, že ho může pohladit. „Teď nebo nikdy,“ zašeptala.
„Co to tu děláš, malá?“ ozvalo se znenadání.
Rozmarýnka nadskočila tak vysoko, až málem spadla z věže. Ohlédla se — a uviděla starého, prošedivělého sovu Zoriviana, strážce noční oblohy.
„Ehm… ehm… já… jdu si pro sýr,“ pípla.
Sova zamrkala tak pomalu, že by se do toho vešel celý příběh.
„Pro… sýr?“
„Ano. Tenhle. Ten nahoře.“
„Myslíš měsíc?“
„Ale prosím vás!“ Rozmarýnka si založila tlapky. „Podívejte na něj. Kulatý. Zlato-bílý. Děravý. Vypadá jako nejlepší ementál na světě.“
„To je odraz slunečního světla na nerovném povrchu,“ pokusil se ji poučit Zorivian.
„A já jsem tapír,“ odsekla myška. „Je to sýr.“
Sova si povzdychla. Ale měla dobré srdce — a možná i ráda sledovala malé bytosti s velkými sny.
„A jak se tam jako chceš dostat?“
Rozmarýnka vytáhla svůj provázek-nit.
„Přivážu ho… ehm… k tomu… mraku. A vylezu.“
Sova vyprskla smíchem. „Tak to musím vidět.“
Rozmarýnka hodila provázek směrem k měsíci… Ten samozřejmě propadl vzduchem. Pak znovu. A znovu. A po šestnáctém pokusu si sedla, vyčerpaná.
„Možná to nejde…“ zašeptala.
A sova přistála vedle ní.
„Ukážu ti něco,“ řekla jemně a špičkou křídla ťukla do věžního okénka.
Na cihlové stěně se objevil odraz měsíce — rozjitřený, třpytivý.
A Rozmarýnka uviděla, že když měsíc září, město se chvěje.
Že světlo je kouzlo.
Že měsíční svit hladí okapy, lemovky střech, i její vlastní knoflíkový amulet.
„Vidíš?“ řekl Zorivian.
„Měsíc ti sice nesníš… ale můžeš si ho vzít jinak.“
Rozmarýnka zamrkala.
„Jak?“
„Tím, že si jej vložíš… do snů.“
A lehce foukl.
Malá myš ucítila teplý, jemný závan — a její batůžek se rozzářil. Uvnitř, mezi krustičkami chleba, se objevil prašný měsíček z měsíčního světla. Byl maličký, jen tak na držení, ale zářil nádherně.
„Tohle je… můj vlastní kousek?“
„Ano. Ze světla. A světlo je často chutnější než sýr.“
„To říkáte vy,“ zamumlala Rozmarýnka, ale v očích jí tančily jiskřičky.
Rozmarýnka se vrátila domů, unavená, ale šťastná. Uložila si měsíček pod svojí postýlku z hadříků. A když usnula, její sny byly nejkrásnější, jaké kdy měla.
A možná… možná ten kousek měsíce chutnal trochu jako sýrová vůně, protože se Rozmarýnka ze spaní usmívala.
A od té doby se v Miradii říká: „Kdo jde za měsícem, nevrátí se nikdy s prázdnou — vrátí se se světlem.“
