O půlnoci se víko samo otevřelo. Do kufru začaly vplouvat průsvitné věci. Nedopsaný dopis. Nenavštívená teta. Odložená omluva. Výlet, který měl být „někdy“. Anežka pochopila.
Kufr sbíral věci, které lidé pořád odkládali. Proto těžkl. Děti začaly zkoumat, komu jednotlivé věci patří. Sousedka si vzpomněla, že už půl roku slibuje návštěvu sestře. Dědeček konečně napsal starému příteli. Maminka vytáhla štětce, protože už roky říkala, že jednou začne malovat.
S každou splněnou věcí byl kufr lehčí. Jedna však zůstávala. Veliká a tmavá. Patřila tatínkovi.„Co odkládáš?“ zeptal se Tomáš. Tatínek dlouho mlčel. „Chtěl jsem vás vzít k moři. Ale bojím se vody.“ Věc nezmizela. Anežka pochopila proč. Nestačilo přiznat, co odkládá. Musel udělat aspoň malý krok.
Na jaře tedy rodina odjela k moři. Tatínek první den seděl na pláži. Druhý šel po kotníky. Třetí po kolena. Nikdo ho nenutil dál.
Když se vrátili domů, kufr byl lehký. Úplně prázdný. Děti ho zavřely. Od té doby se snažily některé věci nedávat do „někdy“, když šly udělat dnes.
Samozřejmě se jim to nepovedlo vždy. Jednou se kufr zase trochu zatížil. Tomáš se usmál. „Tak kdo co odkládá?“ A celá rodina se začala smát.
Kufr už nebyl strašidelný. Stal se připomínkou. Ne všechno je třeba udělat hned. Některé věci potřebují čas. Ale pokud něco opravdu chceme, je dobré dát tomu aspoň první krok. Protože „někdy“ je velmi pohodlné místo.
Jen se v něm nic samo nepohne.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
