Byla drobná jako zvonek konvalinky, měla vlasy barvy kaštanových slupek, šaty utkané z pavoučích vláken a březového světla a křídla tak jemná, že při letu zněla jako šustnutí stránky v knize, kterou někdo obrací velmi opatrně. Každé ráno vstávala dřív než slunce, obcházela lesní pěšiny a budila květiny, aby nezaspaly jaro, léto, podzim ani ten krátký okamžik, kdy se mají správně otevřít.
Víly totiž mají v lese spoustu práce.
Jedna rozvazuje kapky rosy, aby se skutálely po listech správným směrem. Jiná hladí pavučiny, aby se netrhaly ve větru. Další dohlíží, aby se zvonky náprstníků rozezněly přesně tehdy, když kolem projde ježek, který se zrovna tváří příliš důležitě.
A Líra?
Ta měla na starosti jemná lesní kouzla.
Popostrkovala semínka do měkké hlíny, kreslila prstíkem na houby bílé puntíky, rozsvěcovala světluškám lucerničky a večer hladila po hřbetech malé srnky, aby se jim zdály klidné sny.
Jenže poslední dobou se jí nedařilo.
Nejdřív si toho skoro nikdo nevšiml.
Jednou namalovala muchomůrce místo bílých puntíků drobné hvězdičky. Podruhé poslala světlušky k pařezu, který si spletla s kamenem. Potřetí popletla borůvčí s brusinkami, což by možná nebyla žádná katastrofa, kdyby se potom tři zajíci celý den nehádali, proč je les letos chuťově tak zmatený.
„To se stane,“ řekla víla Sedmikrása, která měla vždycky pochopení pro drobné potíže druhých.
„Jistě,“ přitakala víla Jitřenka, „každý někdy přehlédne rozdíl mezi listem a motýlem.“
Jenže Líra věděla, že to není jen tak.
Když se ráno podívala přes paseku, připadaly jí květiny jako barevné šmouhy. Když večer letěla kolem maliníku, musela se k němu sklonit skoro nosem, aby poznala, jestli jsou maliny zralé, nebo jen červeně namyšlené. A když se snažila počítat světlušky, všechny jí splývaly dohromady jako zlatavý obláček.
Nejhorší bylo, že se styděla.
Myslela si, že víla přece musí vidět dobře. Jak by jinak poznala, který pupen má vykvést a který ještě sní? Jak by rozeznala pavučinu od ranní mlhy? Jak by našla cestu domů po setmění, když se stíny slévají do jedné šedé pohádky?
A tak se snažila víc.
Přibližovala se k věcem tak blízko, až si jednou cinkla čelem o žalud. Letěla pomaleji, až ji předběhla i vážka, která měla zrovna jeden z těch dnů, kdy se jí vůbec nic nechce. Mžourala, nakláněla hlavu, protírala si oči a předstírala, že všechno zvládá.
Jenže les si podobné věci obvykle všimne dřív než ostatní.
Jednoho podzimního rána měla Líra rozvěsit poslední zlaté nitky mezi kapradí. Byla to důležitá práce. Když se zlaté nitky pověsí správně, podzim v lese drží pohromadě. Vzduch voní po houbách, listí padá v pravou chvíli a mlha ví, kdy se má zvednout a kdy zůstat ležet nad zemí jako bílá peřina.
Líra vzala klubíčko nitek a vyletěla mezi stromy.
Jenže místo mezi dvěma mladými břízkami je natáhla mezi kapradinu a jezevčí ocásek.
Jezevec Hugo, který zrovna nesl domů tři hříbky a velmi dobrou náladu, udělal dva kroky, zlatá nitka se napjala a Hugo vyjekl tak nečekaně, až z jednoho smrku popadaly šišky.
„Co to bylo?“ zahučel a zatočil se dokola.
Líra zbledla.
„Promiň, Hugo,“ pípla.
Jezevec se zadíval vzhůru. Chvíli mhouřil oči, protože víly jsou maličké a Hugo nebyl zrovna mistr v hledání jemných příčin vlastního rozhořčení.
„Líro?“
„Ano.“
„To jsi byla ty?“
„Ano.“
Jezevec položil hříbky do mechu, posadil se na pařez a místo aby se rozčílil, jen si povzdechl.
„To už je potřetí tento týden, co ses trefila jinam, než jsi chtěla.“
Líra sklopila hlavu.
„Já vím.“
Hugo se na ni zadíval svým hlubokým, trochu zachmuřeným, ale ve skutečnosti laskavým jezevčím pohledem.
„Ty špatně vidíš, viď?“
Líra se zarazila.
Nikdo to dosud nevyslovil.
A když to zaznělo nahlas, nebylo to hrozivé. Nebylo to ani posměšné. Byla to prostá věta, tichá jako mech.
Víla si sedla na hříbek vedle něj.
„Možná ano,“ zašeptala. „Jenže víly přece nemívají… takovéhle potíže.“
„Jezevci taky prý nemívají jemné city,“ řekl Hugo. „A podívej se na mě, jak mě dojala jedna obyčejná nitka.“
Líra se přes slzy maličko usmála.
„Co mám dělat?“
Hugo si promnul čumák tlapkou.
„Zajít za panem Sovínem.“
Líra zamrkala.
„Za tím starým výrem z Borového pahorku?“
„Právě za tím. Ví o očích víc než kdokoli v lese. V noci vidí, co si jiní jen domýšlejí, a ve dne aspoň nepředstírá, že tomu rozumí lépe než ostatní.“
To byla dost zvláštní doporučující věta, ale Hugo ji pronesl s takovou jistotou, že se Líra rozhodla poslechnout.
K panu Sovínovi vedla cesta přes borový háj, kolem studánky a po kořenech starého buku, který si pamatoval doby, kdy ještě mech nosil kratší kabát a houby byly méně domýšlivé. Výří domek stál v dutině tak veliké, že by se do ní vešla menší knihovna, dvě pohodlná křesla a hodně ticha.
Což se ukázalo jako přesný popis.
Pan Sovín seděl za kulatým stolem, na nose měl drobné kovové brýle a kolem něj ležely knížky, sklíčka, peříčka, kaštany a několik podivných přístrojů, které vypadaly, jako by si je někdo vymyslel poté, co se příliš dlouho díval do kapky rosy.
Byl to výr starý, důstojný a lehce rozcuchaný, jako bývají všichni, kdo přemýšlejí víc, než je pro běžný účes zdravé.
„Vítej,“ houkl tiše. „Ty budeš ta víla, co posílá světlušky do ostružiní.“
Líra zčervenala.
„Už se to rozkřiklo?“
„V lese se rozkřikne i to, co se nikdo rozkřiknout nesnaží,“ odpověděl pan Sovín. „Posaď se.“
Líra se posadila na hromádku mechu.
Pan Sovín si ji chvíli prohlížel. Pak jí ukázal šišku.
„Co vidíš?“
„Šišku.“
„Dobře. A kolik má šupin na levé straně?“
Líra zamrkala.
„Moc.“
Pan Sovín přikývl, jako by přesně tuto odpověď čekal.
Pak jí ukázal list kapradí.
„A co je tohle?“
„Kapradina.“
„Výborně. A kolik má drobných zoubků na konci?“
Líra se naklonila tak blízko, až se jí křídlo zachytilo o lampičku.
„Nějaké.“
Pan Sovín znovu přikývl.
Nakonec rozsvítil malou skleněnou kuličku, v níž se mihotal zlatý bod.
„A co tohle?“
Líra přimhouřila oči.
„Možná… hvězda?“
„To je světluška Jaromíra a právě se tváří velmi uraženě,“ poznamenal pan Sovín.
Líra si přitiskla ruce k obličeji.
„Takže jsem pokažená.“
Pan Sovín se narovnal tak důrazně, až mu sklouzly brýle po zobáku.
„Takovou hloupost už tu nechci slyšet.“
Líra na něj vykulila oči.
„Nevidíš ostře,“ řekl klidněji. „To není pokaženost. To je vlastnost. Nepříjemná, ano. Ale řešitelná.“
„Opravdu?“
„Samozřejmě. Potřebuješ brýle.“
Líra si tu větu několikrát převalila v hlavě.
Brýle.
Znělo to trochu vážně. Trochu dospěle. A trochu jako něco, co nosí sovy, staré kronikářky a jedna velmi přísná veverka, která vedla účetnictví zásob žaludů.
„Ale jak budu vypadat?“ zašeptala.
Pan Sovín si ji dlouze prohlédl.
„Jako víla, která konečně uvidí, kam letí.“
To byla odpověď tak přesná, až na ni nešlo nic namítnout.
Výroba brýlí nebyla jednoduchá.
Pro vílu totiž nestačí obyčejná sklíčka. Musí být lehká jako pírko, čirá jako kapka rosy a dost pevná, aby vydržela let mezi větvemi, když se víla zapomene a příliš prudce zabočí za modrým motýlem.
Pan Sovín proto vytáhl ze zásuvky tři kruhové obroučky spletené z tenkých stříbrných kořínků.
„Vyber si.“
První byly z vrbového vlákna a zdály se tak jemné, že by se člověk bál i kýchnout jejich směrem. Druhé byly z ostružinového proutí, ozdobené drobnými zelenými lístky. Třetí byly z měsíční trávy a leskly se nenápadně, ale krásně.
Líra si vybrala ty třetí.
Pan Sovín do nich zasadil dvě maličká rosová sklíčka, která předtím přeleštil křídlem nočního motýla. Potom jí brýle opatrně nasadil na nos.
„A teď,“ řekl, „se podívej ven.“
Líra se otočila k oknu.
A zalapala po dechu.
Les byl najednou jiný.
Ne větší. Ne kouzelnější než předtím. A přece se zdál úplně nový. Každá jehlička na borovici byla zvlášť. Kapky rosy se třpytily jako maličké lucerničky. Na kůře buku se táhly tenké šedé čárky, kterých si nikdy nevšimla. Viděla jemné chloupky na stonku kapradiny, zlatý prach na křídlech motýla i drobné škrábance na klikovém semínku, které předtím vnímala jen jako hnědou tečku.
„Já…“ zašeptala. „Já to všechno neviděla.“
„Teď vidíš,“ řekl pan Sovín.
Líře se leskly oči.
Pak se podívala do malého zrcátka opřeného o knihy.
Na nose seděly drobné brýle. Vypadaly zvláštně. Trochu neobvykle. Ale ne ošklivě. Naopak. Dodávaly jí cosi, co předtím neměla. Nejen ostřejší pohled. I novou jemnost. Jakousi klidnou odvahu.
„Jsou mi?“ zeptala se nejistě.
Pan Sovín si upravil vlastní brýle.
„Jsou ti přesně tak, jak mají být.“
Cesta zpátky lesem byla pro Líru jako první jarní ráno po dlouhé zimě.
Viděla najednou tolik věcí, až nevěděla, čemu se divit dřív. Mravence nesoucího semínko větší než vlastní sebevědomí. Pavučinu mezi dvěma stébly, jemnější než krajka. Stopu srnčího kopýtka v blátě. Dvě žluny na kmeni. Duhový odlesk na křídle vážky. A také to, že některé houby jsou opravdu směšně pyšné.
Na pasece potkala vílu Sedmikrásu.
Ta se zastavila uprostřed letu a zamrkala.
„Líro… ty máš brýle!“
Líra se instinktivně dotkla obrouček.
„Ano.“
„A vidíš přes ně?“
„Právě že ano.“
Sedmikrása přiletěla blíž.
„Jsou krásné.“
Líra na ni chvíli jen koukala.
Čekala nejistotu. Možná překvapení. Možná i trochu smíchu. Ale Sedmikrása se tvářila úplně přirozeně, jako by víla s brýlemi byla ta nejobyčejnější věc na světě.
„Opravdu?“
„Samozřejmě,“ řekla Sedmikrása. „A navíc teď konečně přestaneš malovat muchomůrkám hvězdy, i když musím uznat, že některým to docela slušelo.“
Líra se rozesmála.
Od toho dne se v lese mnohé změnilo.
Líře se zase začalo dařit. Světlušky dostávaly svá světélka přesně. Zlaté nitky visely tam, kde měly. Borůvky byly borůvky a brusinky brusinky, což přivítali hlavně zajíci. A když večer přelétala nad mýtinou, viděla zřetelně i to nejjemnější chvění trávy, takže mohla lépe ukládat sny srnkám i veverkám.
Jenže brzy objevila ještě něco.
Když člověk dlouho nevidí ostře, naučí se vnímat svět jinak.
Líra si všimla, že i bez brýlí někdy poznala věci, které ostatní přehlíželi. Například kde je smutek, i když se schoval za úsměv. Kde je únava, i když se někdo tváří statečně. Kde je strach, i když stojí rovně a nahlas mluví.
A tak se stalo, že se z Líry nestala jen víla, která zase dobře vidí.
Stala se vílou, která si všímá.
Když se malému ježkovi třásly tlapky před první zimou, Líra to poznala dřív než ostatní a donesla mu měkké listí do pelíšku. Když starý dub na kraji lesa mlčel víc než obvykle, všimla si, že mu do kořenů dlouho nepršelo. Když se světluška Jaromíra tvářila jako obvykle důležitě, Líra jako jediná poznala, že má prasklou lucerničku a stydí se to říct.
Brýle jí nepřidaly jen ostrost.
Přidaly jí nový druh pozornosti.
Jednou večer seděla s panem Sovínem na větvi nad studánkou.
Voda byla klidná, měsíc se v ní třpytil a z mechu voněl podzim.
„Měl jste pravdu,“ řekla Líra. „Není to žádná pokaženost.“
„To jsem rád, že ses k tomu dopracovala sama,“ houkl pan Sovín spokojeně.
„Jen mám někdy pocit, že i s brýlemi nevidím všechno.“
Pan Sovín se usmál tím tichým sovím způsobem, kdy člověk skoro neví, jestli se sova usmála, nebo jen velmi moudře přestala být přísná.
„To je v pořádku. Kdo si myslí, že vidí všechno, ten obvykle přehlédne to nejdůležitější.“
Líra se podívala na hladinu.
„A co je nejdůležitější?“
„To se mění,“ odpověděl pan Sovín. „Někdy je to směr cesty. Někdy tvář přítele. Někdy vlastní chyba. A někdy dveře, o kterých ostatní ani nevědí, že existují.“
„Jaké dveře?“
Pan Sovín jen kývl ke studánce.
Líra se sklonila níž.
V hladině, mezi odrazem měsíce a větví, uviděla cosi zvláštního. Na druhé straně vody se na okamžik objevilo něco jako malá lesní branka spletená z kapradí a světla. Byla sotva patrná. Jemná. Skoro by ji přehlédla.
Kdyby neměla brýle.
A možná i kdyby neměla všechny své omyly za sebou.
Branka se na okamžik rozzářila a pak zase zmizela.
„Viděl jste to?“ zašeptala.
„Ne,“ řekl pan Sovín klidně. „Ale doufal jsem, že ty ano.“
Líra zatajila dech.
„Co to bylo?“
Sova si složila křídla.
„Možná cesta. Možná pozvání. Možná další věc, která se ukáže jen tomu, kdo se přestal stydět za to, jak vidí svět.“
Líra se zadívala do hladiny znovu, ale branka už tam nebyla. Zůstala jen studánka, měsíc a drobný kruh na vodě, kde se před chvílí chvělo kouzlo.
Dotkla se svých brýlí.
Pak se usmála.
Protože poprvé neměla pocit, že brýle nosí proto, aby byla jako ostatní.
Nosila je proto, aby mohla být úplně sama sebou.
A někde hluboko v lese, tam, kde se jemná kouzla schovávají do listí a čekají, až si jich někdo všimne, se možná právě otevřela nová cesta.
Jen zatím nebyl večer, kdy by po ní bylo možné projít.
