Mlynářova dcera Běla to zjistila jednoho večera, když nemohla spát. Sešla dolů a uviděla malé průsvitné obláčky, jak vplouvají do násypky. Jeden vypadal jako létající loď, jiný jako les plný modrých jelenů a další voněl po teplé peřině a domově.
„Tatínku!“
Mlynář přišel dolů a vůbec se nedivil. „Tak už sis toho všimla.“
Vysvětlil jí, že jejich mlýn po staletí mele sny. Některé jsou příliš veliké, jiné příliš zamotané a některé tak těžké, že by člověka ve spánku tlačily.
Mlýn je zjemní.
„A noční můry?“ zeptala se Běla.
„Ty také.“
Jednou v noci připlul černý sen. Byl tak těžký, že se kolo zastavilo. Z jeho nitra se ozývalo škrábání. Mlynář se chystal sen vložit do mlýna, ale Běla přiložila ucho k jeho povrchu. Uslyšela dětský hlas.
„Nechci být sám.“
„Tatínku, on není zlý.“
Mlynář se na ni podíval.
„Noční můry většinou nejsou zlé. Jen mají strach, který nikdo nepochopil.“
Běla vzala sen do náruče a začala mu vyprávět. O řece, o mlýně, o tom, jak jí kdysi ve snu narostly místo nohou dvě rybí ploutve. Černá barva postupně zesvětlala. Sen zmodral. Kolo se znovu rozběhlo.
Od té doby Běla pomáhala otci a naučila se rozlišovat, které sny potřebují semlít a které stačí nejdřív vyslechnout. Časem lidé ve vesnici začali spát klidněji. Ne proto, že by už neměli zlé sny, ale protože z nich ráno nezůstával jen strach. Někdy si pamatovali i to, co se jim jejich vlastní mysl snažila říct.
Když Běla dospěla, převzala mlýn po otci. Každou noc zapálila lampu, otevřela násypku a čekala. Některé sny byly krásné, jiné těžké. Ke všem ale přistupovala stejně opatrně.
Protože věděla, že sny se nemají soudit podle toho, jak vypadají. Někdy se i pod tou nejtemnější noční můrou schovává jen osamělý strach, který potřebuje, aby si k němu někdo sedl. A mlýn mlel dál. Ve dne mouku. V noci sny. A obojí pomáhalo lidem ráno vstát o něco silnější.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
