Klára a Filip vyběhli z pokojů. „Co to bylo?“
Dům se zvedl. Ze základů vysunul čtyři kamenné nohy. Pak vykročil. Rodina měla sotva čas popadnout kabáty. Dům prošel branou, zamířil za město a pokračoval přes pole. Klára přiložila ucho ke zdi.
„Dveře,“ řekla.
„Co?“
„Hledá dveře.“
Dům kráčel dlouho. Po půlnoci dorazil ke starému opuštěnému nádraží. Na nástupišti stály samotné zelené dveře. Bez zdi. Dům se zastavil. Dveře se otevřely. Za nimi byla minulost.
Rodina viděla svůj dům nový, čerstvě postavený, s lidmi, kteří v něm žili před sto lety. Klára pochopila. Dveře nebyly ztracené v prostoru. Byly ztracené v čase. Dům udělal krok směrem k nim.
Filip vykřikl: „Ne!“
Kdyby prošel, možná by už nemohl zpět. Dům zastavil. Na zazděné boční stěně popraskala omítka. Pod ní se objevil nápis: DOMOV JE TAM, KDE SE LZE VRÁTIT.
Klára pohladila zeď. „Ty nechceš zpátky do minulosti. Ty chceš svoje dveře.“ Dům tiše zavrzal. Celá rodina vystoupila. Společně zelené dveře zvedli a přenesli k boční stěně. Zapadly přesně. Dům se otočil. Cestou zpět už kráčel klidněji.
K ránu se znovu posadil na své základy. Kamenné nohy zmizely. Rodina stála před zelenými dveřmi. Filip se dotkl kliky. „Otevřeme je?“
Klára chvíli přemýšlela. Pak zavrtěla hlavou. „Dnes ne.“
Rodiče se usmáli. Dveře zůstaly. Někdy je rodina otevřela a podívala se do minulosti. Ne proto, aby v ní zůstala, ale aby si připomněla, kdo v domě žil před nimi. Jindy zůstaly zavřené. A bylo to v pořádku.
Dům už nikdy neodešel hledat nic, co ztratil. Měl své dveře zpět. A rodina pochopila, že domov není místo bez minulosti.
Je to místo, kde minulost může mít své dveře, ale nemusí rozhodovat, kudy půjdeme dál. Každý Halloween se zelené dveře na chvíli slabě rozzářily. Klára s Filipem se na sebe vždycky podívali. A dům pod nimi spokojeně zavrzal. Byl doma.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
