Jakmile nějakého zahlédl, ztuhl a často se převážil rovnou do kukuřice.
„Co ti udělali?“ ptala se vrána Klára.
„Nic.“
„Tak proč se jich bojíš?“
„Protože jsou žlutí.“
To nebylo moc přesvědčivé. Tobiáš si pamatoval jen, že mu kdysi jeden žlutý ptáček vletěl pod klobouk a tři hodiny tam šustil. Od té doby mu stačilo zahlédnout žluté pírko a už si představoval nejhorší.
Jednoho dne přiletělo na pole celé hejno. Tobiáš spadl.
„Jsou pryč?“ ptal se z kukuřice.
„Ne,“ odpověděla Klára.
Pak se pod jeho rukávem ozval slabý pískot. Malý žlutý ptáček se tam schovával před jestřábem. Tobiáš se třásl, ale ptáček byl ještě vyděšenější. „Prosím,“ pípl. Strašák zavřel oči a nechal ho schovat se pod kabátem. Jestřáb odletěl. Tobiáš opatrně otevřel jedno oko. „Ty mě nesníš?“ Ptáček se rozesmál. „Jsem velký jako tvoje kapsa.“ Jmenoval se Citrón.
Několik dní se u Tobiáše zotavoval. Strašák zjistil, že žlutí ptáci jsou stejní jako všichni ostatní. Mají hlad, strach, rádi zpívají a občas mluví příliš mnoho. Když Citrón odletěl, Tobiášovi bylo dokonce smutno.
Jeho strach nezmizel úplně. Když nad polem přeletěl první žlutý pták, stále sebou trhl. Ale už nespadl. Pak zvládl dva. Pak celé malé hejno. A když se Citrón na jaře vrátil s rodinou, Tobiáš je přivítal rovně.
„Tak vidíš,“ řekla Klára. „Už se nebojíš.“
„Trochu ano,“ přiznal.
„To nevadí.“
Tobiáš pochopil, že odvaha neznamená, že se strach vypaří. Někdy jen přestane rozhodovat, co člověk udělá. Od té doby zůstával na poli stejně vzpřímený před vránami, havrany i žlutými ptáky. A když se nějaké malé zvíře bálo něčeho, co ostatním připadalo směšné, Tobiáš se mu nikdy neposmíval.
Věděl totiž, že i ten nejpodivnější strach může být pro někoho opravdu velký. A také věděl, že se zmenšuje mnohem rychleji, když se mu člověk podívá do očí.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
