Bydlela tam čarodějka Babeta, která měla ráda pořádek, přesnost a věci udělané tak, jak se mají.
Jen v jednom směru jí osud přidělil zvláštní nesnáz.
Ať chtěla nebo nechtěla, každé její zaklínadlo se rýmovalo.
Když potřebovala zahřát čaj, nešlo jí říct prosté „Ohřej se.“ Z úst jí místo toho vyletlo: „Čaji, čaji, vstávej z chladu, ohřej dno i porcelánu.“ Když chtěla přivolat koště, zaznělo: „Koště, koště, metli svižně, přileť ke mně z půdy blížně.“
Babeta to nesnášela.
„Pořád to zní jako veršovánky pro děti,“ hudrovala. „Jak má člověk vzbuzovat respekt, když mu i kotlík bublá do rytmu?“
Její sova Rozárka s tím problém neměla. Sedávala na polici a moudře mrkala, kdykoli Babeta zase zkoušela vyslovit nějaké obyčejné, nerýmované kouzlo a znovu jí to nevyšlo.
Jednoho dne přišel do vesnice posel s oznámením, že se v městské věži uskuteční velké setkání čarodějů a čarodějek. Měli tam předvést své nejlepší umění, vyměnit si zkušenosti a rozhodnout, kdo letos získá Křišťálovou hvězdu za nejpovedenější kouzlo.
Babeta se nejdřív rozhodla, že nikam nepojede.
„Jen si to představ,“ stěžovala si Rozárce. „Tam budou samá slavnostní zaříkání, hluboké hlasy a učené formule. A já tam přijdu se svými rýmy. To bude ostuda.“
Rozárka načechrala peří.
„Možná bude ostuda nejet jen proto, že se bojíš být sama sebou,“ houkla.
Babeta na ni vrhla přísný pohled, ale věděla, že sova má často nepříjemně pravdu.
Nakonec se přece jen vydala do města. Ve věži se sešli kouzelníci ze široka daleka. Jeden ovládal ledové zrcadlení, jiná uměla měnit mlhu v krajku, další přivolával jiskřící ohnivé kruhy. Když přišla řada na Babetu, v sále se rozhostilo ticho.
Postavila se doprostřed kamenné síně, sevřela hůl a rozhodla se, že tentokrát své rýmy přemůže.
„Stromku… tedy… světlo… ehm…“ začala.
Nic.
Rozárka, která seděla vysoko na trámu, zakoulela očima. Babeta se nadechla znovu, tentokrát už bez vzdoru.
„Jiskro malá, z noci vstávej, zlatým kruhem síň mi spravuj.“
Kolem její hole se okamžitě roztočilo hejno světelných jisker. Vířily ve vzduchu v přesném rytmu jejích slov, splétaly se do klenby a nakonec vytvořily nad hlavami přihlížejících zářící kupoli, v níž každá hvězdička pulzovala do jemného tempa. Bylo to kouzlo přesné, nádherné a podivuhodně živé.
Lidé i čarodějové oněměli.
Babeta se začervenala, protože si myslela, že čekají na něco „vážnějšího“. Jenže pak z davu vystoupila stará kouzelnice se stříbrným copem.
„Vaše zaklínadla nejsou slabší proto, že se rýmují,“ řekla. „Naopak. Rytmus jim dává sílu. Vaše magie si pamatuje starý jazyk, který většina z nás dávno opustila.“
Babeta překvapeně zamrkala.
Teprve tehdy jí vysvětlili, že v dávných dobách se mnohá kouzla zpívala nebo recitovala, protože rým a rytmus pomáhaly spojit řeč, dech a záměr v jeden proud. To, co Babeta považovala za trapnou zvláštnost, bylo vlastně vzácné nadání.
Ještě téhož večera se však ukázalo, že nejde jen o pěknou podivnost.
Do věže vletl silný vítr a zhasl většinu lamp. Z nejvyššího patra se začal ozvat křik. V komnatě s kouzelnými svitky se uvolnila stará ochranná pečeť a drobná stínová mlha se rozlila po schodišti. Běžná zaříkadla se v nastalém zmatku pletla a rozpadala.
Babeta přiskočila k zábradlí a bez přemýšlení spustila:
„Stíne, stíne, konči hru, vrať se zpátky do svitků. Vítr, ticho, schody držte, světla vzhůru, kroky jiště!“
Slova se nesla síní jako zvonivá vlna. Rým držel kouzlo pohromadě, rytmus ho vedl a stínová mlha se začala stahovat zpět, poslušná, skoro zahanbená. Lampy znovu vzplaly a věž se uklidnila.
Od té noci už Babeta své rýmy neskrývala. Naopak se stala vyhledávanou kouzelnicí všude tam, kde bylo třeba spojit přesnost a lehkost. Děti ji milovaly, dospělí k ní chodili pro radu a čarodějové ji žádali, aby je učila starému rytmickému umění.
Jednou brzy ráno, když ještě mlha ležela nad lesem, našla Babeta na prahu své chaloupky svitek převázaný modrou stuhou. Uvnitř byl napsán jediný verš:
Kdo rozumí kouzlům v rýmu, uslyší i lesní zimu.
Babeta se zamračila, ale jen naoko. V hloubi duše cítila, že ji čeká nová práce. A možná vůbec ne jednoduchá.
Rozárka vedle ní spokojeně zahoukala.
„Tak vidíš,“ řekla. „Nakonec ti tvé veršovánky ještě přinesou dobrodružství.“
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
