Měl na nich odstíny, jaké se jen tak nevidí. Nebeskou modř, žhnoucí oranž, kapku malinové červeně, zlaté tečky a tenkou zelenou linku, jako by po něm přeběhla samotná duha a nechala na něm svůj podpis.
Každý, kdo ho spatřil, obdivně vydechl.
Jenže Cipísek ne.
Jemu ty barvy připadaly příliš nápadné, příliš hlasité, příliš zářivé. Kde jiní viděli nádheru, on viděl důvod ke schování.
„Všichni se na mě dívají,“ stěžoval si sedmikrásce.
„Protože jsi krásný,“ odpověděla.
„A právě to je to nejhorší,“ povzdechl si.
Cipísek létal nízko nad zemí, držel se stínu vysoké trávy a křídla skládal tak rychle, jak jen mohl, aby je nikdo neviděl. Záviděl běláskům jejich prostou bílou, můrám jejich šedost i broukům, kteří se leskli jen tmavě a nenápadně.
Jednou se dokonce pokusil svá křídla „vylepšit“. Sedl si pod bezový keř a opatrně na ně nanesl trochu prachu z cesty, aby zmatněla. Jenže když pak vzlétl, první kapka rosy vše smyla a jeho barvy zazářily snad ještě víc než předtím.
Louka si šeptala, že takhle nádherného motýla ještě nezažila. Cipísek však z každé pochvaly cítil jen větší rozpaky.
Na druhém konci louky bydlela stará housenka Albína, která už nelétala a byla moudrá způsobem, jaký se u tvorů nevídá často. Cipísek se jí jednou svěřil se svým trápením.
„Když mám tak pestrá křídla, každý si mě všimne,“ řekl. „A co když je to chyba? Co když bych měl být jiný?“
Albína po něm pomalu přejela pohledem.
„Máš pocit, že tvoje barvy mluví příliš nahlas,“ řekla. „Ale možná jsi zatím nezjistil, co vlastně říkají.“
Cipísek tomu nerozuměl. Barvy přece nemluví.
Jenže za pár dní přišla prudká letní bouřka. Na louku se přihnaly těžké mraky, vítr ohýbal stébla a kapky bubnovaly do listů. Když bouře konečně odešla, zůstalo po ní ticho, rozlámané drobnými zvuky. V kaluži u okraje louky uvázla malá včelka. Měla promočená křídla a nedokázala vyletět.
Cipísek ji uslyšel volat o pomoc. Přiletěl k ní, ale včelka byla zesláblá a zmatená. Nad loukou se navíc začalo rychle šeřit.
„Nevím, kudy domů,“ bzučela. „Všechno vypadá stejně.“
Cipísek se rozhlédl. V mokré trávě se ztrácely stezky, květy skláněly hlavy a včelí úl byl odtud daleko. Napadlo ho jediné. Roztáhl svá zářivá křídla dokořán.
Ve zbytcích večerního světla se rozsvítila tak silně, že připomínala malou lucernu. Modrá se leskla jako soumrak, oranžová jako západ slunce, zlaté tečky jako první hvězdy. Včelka k němu vzhlédla a okamžitě se zorientovala.
„Leť za mnou,“ řekl Cipísek.
A tak letěli. Pomalu, opatrně, mezi mokrými stébly a přes tmavnoucí louku. Cipísek svítil svými barvami cestu, až dovedl včelku bezpečně k úlu. Včelí stráže se mu hluboce uklonily a stará královna pronesla: „Tvá křídla dnes nebyla ozdobou. Byla světlem.“
Cipísek se vracel domů a cítil něco, co dosud neznal. Ne hrdost, ne pýchu. Spíš klid. Jako by mu najednou jeho vlastní křídla přestala připadat cizí.
Od té chvíle už se neskrýval tolik jako dřív. Stále byl trochu nesmělý, ale když bylo třeba, roztáhl křídla bez obav. Jednou je použil, aby odlákal ptáka od malých kobylek. Jindy se kolem něj shromáždily děti z květů, které chtěly slyšet, jaké to je nosit na sobě tolik barev. A Cipísek jim začal vyprávět, že nejdřív se jich bál, ale pak zjistil, že barvy člověka neprozrazují jen světu. Někdy mu také ukáží, k čemu vlastně je.
Jednoho rána však objevil na nejvyšším bodláku motýla, jakého ještě nikdy neviděl. Jeho křídla byla průsvitná jako sklo a na jejich okrajích se mihotaly neznámé duhové znaky.
„Ty se svých barev už nebojíš,“ řekl cizinec místo pozdravu.
Cipísek překvapeně zavrtěl hlavou.
„Tak možná nastal čas, aby ses dozvěděl, odkud se vzaly,“ dodal motýl.
A než se Cipísek stačil na cokoli zeptat, vznesl se lehce do ranního světla a zamířil k lesu, kde mezi stromy zářila úzká cesta z barev, kterou Cipísek přísahal, že tam ještě včera nebyla.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
