Viktórie měla zvláštní sbírku. Poslední věty před spaním.
„Dobrou noc.“
„Zítra nezaspím.“
„Kde je můj medvěd?“
„Mám tě rád.“
Sova je ukládala do malých skleniček. Jednou zaslechla: „Kéž bych se nebál zavřít oči.“ Zastavila se. V pokoji seděl chlapec. Nespal. „Čeho se bojíš?“ zeptala se Viktórie z okna.
Chlapec se lekl, ale odpověděl. „Že se mi zase bude zdát zlý sen.“ Viktórie ho neposílala spát. Sedla si na parapet. Vyprávěla mu, že sny nejsou předpovědi. Že mozek někdy skládá strachy do divných obrazů. A že když se člověk probudí, může příběh ve snu dokončit jinak.
Chlapec to zkusil. Když další noc přišla stejná noční můra, představil si, že temný les rozsvítí lucernou. Sen se změnil. Za několik dní spal klidněji. Viktórie si jeho poslední větu uložila do zvláštní skleničky.
„Dnes už to možná zvládnu.“
Nebyla to nejkrásnější věta. Ale byla statečná. Viktórie pochopila, že poslední slova dne nemusí být dokonalá. Stačí, když v nich je trochu naděje na ráno.
CHCEŠ JEŠTĚ JEDNU POHÁDKU?








