Říkalo se jí tak proto, že se zrodila z prasklé lastury, kterou k břehu přinesla voda po bouři. Lastura se zaleskla v měsíčním světle a z jejího vnitřku vystoupila bytost s křídly jemnými jako odlesk perleti.
Serelea nebyla obyčejná víla. Každé ráno totiž vstávala dřív než slunce, aby hladila vzduch a učila ho vonět po jahodách. To ona stvořila jahodový vánek — lehounký dech léta, který občas zavanul přes louky a donutil děti rozhlédnout se, odkud se ta vůně vzala.
Jen málokdo tušil, že voní z lásky. Z lásky, kterou Serelea ukryla v každém doušku vzduchu.
Jednoho večera, když měsíc klesal k rákosí, uslyšela z lesa tichý pláč. Bylo to jako kapka rosy, co spadne na pavučinu — nenápadné, ale pronikavé. Vydala se tedy tím směrem a našla malého pastýře, jak sedí na pařezu a drží v dlaních zavadlou kytici.
„Proč pláčeš, maličký?“ zeptala se víla, její hlas zněl jako struna harfy.
„Protože moje ovečky se ztratily,“ vzlykl chlapec. „A bez nich nemůžu domů.“
Serelea se usmála, a když se její úsměv dotkl noci, rozsvítily se ve vzduchu drobné jiskřičky.
„Zavřete oči,“ řekla stříbrně. „A poslouchejte, jak zpívá jahodový vánek.“
Vítr se zvedl a opravdu voněl i chutnal po lesních jahodách a ovečkám tiše šeptal: tudy, tudy, tudy… Ovečky se jedna po druhé objevily z houští, vedené sladkou vůní, která jim připomínala domov.
Když chlapec sehnal všechny ovečky, rozloučil se a položil k nohám víly svou poslední květinu.
„Pro tebe,“ řekl nesměle.
Serelea ji přijala a přetvořila ve stříbrný amulet a podala mu ho zpět.
„Dokud budeš věřit, že i vzduch může mít srdce,“ pravila, „bude tě chránit. A až někdy ucítíš vůni jahod tam, kde nerostou — věz, že jsem nablízku.“
Od té doby se o víle ze stříbrné skořápky traduje, že přichází s první letní rosou. Někdy jen lehce pohladí tvář a zanechá za sebou vůni, která se nedá popsat — směs něhy, světla a malinového smíchu.
A kdo má dobré srdce, prý ji může zahlédnout, jak se sklání nad jezerní hladinou, kde její stříbrná skořápka stále leží a čeká na východ slunce. Protože víly, které dávají lásku do vzduchu, nikdy skutečně nezmizí.
