Byl to tichý člověk. Nemluvil mnoho, ale když už něco řekl, obvykle to stálo za zapamatování. Měl dlouhé prsty, šedivé vlasy a oči tak pozorné, že si před ním lidé občas uhladili kabát, i když se jen díval na oblohu.
Vavřinec vyráběl zrcadla.
Malá zrcátka do kapsy.
Velká zrcadla do síní.
Kulatá zrcadla pro taneční sály.
Oválná zrcadla pro dámy, které chtěly vědět, zda jim nový klobouk sluší víc zleva, nebo zprava.
A také taková maličká zrcátka na víčka truhliček, aby se v nich při otevření odrazilo překvapení.
Všechna jeho zrcadla byla krásná.
Ale jedno bylo jiné.
Stálo vzadu v dílně, přikryté tmavým sametovým plátnem. Rám mělo z černého dřeva, do něhož byly vyřezané drobné listy, oči, hvězdy a kapky vody. Sklo nebylo ani úplně stříbrné, ani úplně průhledné. Když na něj dopadlo světlo, vypadalo, jako by se pod povrchem zrcadla pohybovala hluboká studna.
Tomu zrcadlu se říkalo Pravdomluv.
A mělo zvláštní moc.
Neukazovalo člověka tak, jak vypadal.
Ukazovalo ho tak, jaký právě byl.
Když se před něj postavil někdo laskavý, ale unavený, neviděl jen kruhy pod očima. Viděl světlo, které ještě držel v rukou, i když si myslel, že už žádné nemá.
Když se před něj postavil někdo pyšný, zrcadlo neukázalo krásný kabát a naleštěné boty. Ukázalo malého vystrašeného človíčka schovaného za spoustou hlučných slov.
A když se před něj postavil lhář, sklo se zamlžilo tak hustě, že v něm nebylo vidět vůbec nic. Jen ten, kdo si troufl přiznat pravdu aspoň sám sobě, se v něm začal znovu objevovat.
Vavřinec zrcadlo většinou přikrýval.
„Pravda je jako ostrý nůž,“ říkával své vnučce Elišce. „Dá se s ní nakrájet chléb, ale také se s ní dá někoho pořezat.“
Eliška byla dívka s rezavými copy, pihami na nose a zvědavostí tak velikou, že by ji člověk mohl balit do košíků a prodávat na trhu. Chodila do dědečkovy dílny ráda. Voněla po dřevě, skle, vosku a jemném prachu. Na stěnách visela zrcadla všech tvarů a v každém se svět odrážel trochu jinak.
V jednom byl člověk o něco vyšší.
V druhém měl kulatější tváře.
Ve třetím vypadal, jako by se právě probudil z pěkného snu.
Ale zrcadlo vzadu pod tmavým plátnem ji zajímalo nejvíc.
„Dědečku,“ ptala se často, „proč Pravdomluv nepověsíme někam, kde by ho lidé viděli?“
Vavřinec přejel rukou po sametu.
„Protože většina lidí říká, že chce pravdu. Ale myslí tím pravdu o ostatních.“
„A o sobě?“
„Tu chtějí jen někdy. A i tehdy raději po malých doušcích.“
Eliška tomu rozuměla jen napůl.
Pak přišel do Stříbrolesa nový rádce.
Jmenoval se Kornelius Páv.
Nebyl páv, ale velmi se snažil, aby tak působil. Nosil kabáty s vyšívanými manžetami, prsteny na třech prstech a klobouk s pérem, které by možná bylo vkusné, kdyby se nenaklánělo tak sebevědomě. Mluvil hladce, usmíval se široce a každému říkal přesně to, co chtěl slyšet.
Starostovi říkal, že je nejmoudřejší muž v kraji.
Pekařce říkal, že její koláče by se měly vyvážet do království.
Kováři říkal, že má ruce jako hrdina ze starých písní.
A lidem na náměstí říkal, že jim pomůže získat slávu, bohatství a ještě lepší počasí, pokud ho budou poslouchat.
Lidé Korneliovi nejdřív věřili.
Bylo příjemné slyšet pěkné věci, zvlášť když je někdo říkal hlasem tak měkkým, že se v něm dalo skoro usnout.
Jen Vavřinec mlčel.
A Pravdomluv pod sametovým plátnem se jednoho večera sám zachvěl.
Eliška si toho všimla.
„Dědečku?“
Vavřinec stál u okna a díval se na náměstí, kde Kornelius právě promlouval k lidem z lavičky pod lípou.
„Zrcadlu se nelíbí, když se lež oblékne do hedvábí,“ řekl tiše.
Kornelius brzy přesvědčil starostu, že městečko potřebuje novou slavnost.
„Slavnost dokonalosti,“ prohlásil.
„A co se na ní bude slavit?“ ptal se starosta.
„To, že Stříbroles je nejkrásnější, nejmoudřejší a nejctnostnější městečko široko daleko.“
Lidé si to rádi poslechli.
Každý měl na slavnost přijít upravený, veselý a hrdý. Všude se věšely stuhy, pekly koláče a malovaly cedule. Kornelius navrhl, aby na náměstí stálo velké zrcadlo, v němž se všichni budou moci obdivovat.
„Takové zrcadlo musí dodat mistr Vavřinec,“ řekl starosta.
Když přišli za zrcadlářem, Eliška stála za pultem a leštila malé kulaté zrcátko.
„Potřebujeme vaše nejkrásnější zrcadlo,“ řekl Kornelius.
Vavřinec se na něj podíval.
„Nejkrásnější nemusí být nejlepší.“
„Na slavnost dokonalosti se hodí obojí,“ usmál se Kornelius.
Jeho oči však zabloudily dozadu k tmavému plátnu.
„A co je tamto?“
„Zrcadlo, které se nepůjčuje na slavnosti,“ odpověděl Vavřinec.
„Tajemství?“ zeptal se Kornelius sladce.
„Odpovědnost.“
Korneliusův úsměv na okamžik ztuhl.
Ale jen na okamžik.
„Škoda,“ řekl. „Město by přece mělo vidět, jak nádherné je.“
Vavřinec jim nakonec slíbil obyčejné veliké zrcadlo s lípovým rámem. Jenže Kornelius nebyl člověk, který by snadno nechal ležet věc, o které mu někdo řekl, že ji nemá brát.
V noci se vrátil.
Dílna byla tichá. Měsíc svítil oknem na dřevěnou podlahu a zrcadla po stěnách odrážela stíny tak, že se zdálo, jako by v místnosti stálo víc lidí, než tam ve skutečnosti bylo.
Kornelius odsunul závoru.
Vplížil se dovnitř.
A vzadu v dílně strhl sametové plátno.
Pravdomluv se ukázal.
Kornelius se do něj podíval.
Nejprve se usmál, protože očekával vlastní krásnou tvář, hladké vlasy, klobouk s pérem a výraz muže, kterému všechno vychází.
Ale zrcadlo ukázalo něco jiného.
Ukázalo malého chlapce ve velikém kabátě, jak stojí uprostřed prázdné místnosti a opakuje cizí pochvaly, protože se bojí, že kdyby přestal mluvit, nikdo by si ho nevšiml.
Kornelius zbledl.
„Ne,“ sykl.
Obraz se nezměnil.
„To nejsem já.“
Sklo se zamlžilo.
Kornelius ustoupil.
Pak se v něm probudil hněv.
„Takové zrcadlo nesmí nikdo vidět,“ zašeptal.
Chtěl ho rozbít.
Zvedl těžké kladívko ze stolu.
Jenže v tu chvíli se ozval Eliščin hlas:
„Nechte ho.“
Kornelius se otočil.
Eliška stála ve dveřích do obytné části domu. Měla přes ramena noční šál a v ruce svíčku. Tvářila se bledě, ale pevně.
„Děvče,“ řekl Kornelius, „ty tomu nerozumíš.“
„Možná ne všemu,“ odpověděla. „Ale vím, že věci se nemají rozbíjet jen proto, že ukážou něco nepříjemného.“
Kornelius sevřel kladívko.
Zrcadlo za jeho zády se rozzářilo.
A v té chvíli se nestalo to, co čekal.
Neukázalo znovu jeho strach.
Ukázalo Elišku.
Ne takovou, jaká stála ve dveřích. Ukázalo ji jako dívku, která se bojí, ale přesto zůstala. S plamenem svíčky v ruce a malým světlem odvahy v hrudi.
Kornelius se zarazil.
„Proč ji ukazuje tak hezky?“ vyhrkl.
Eliška polkla.
„Možná protože se bojím pravdivě.“
Ta věta byla maličká, ale v dílně zazněla jako cinknutí skla.
Vavřinec se objevil za ní.
„Polož to kladívko, Kornelie.“
Rádce se nadechl, jako by chtěl znovu spustit svá hladká slova. Ale zrcadlo za ním bylo tiché a čekalo. A poprvé po dlouhé době nebylo kolem dost hluku, za který by se schoval.
Kladívko mu kleslo.
„Já jen nechtěl, aby se mi smáli,“ řekl tiše.
Už to neznělo jako řeč rádce.
Znělo to jako pravda.
Pravdomluv se přestal mlžit.
Vavřinec mu pomalu vzal kladívko z ruky.
„Pak ses měl naučit říkat méně krásných lží a jednu obyčejnější pravdu.“
Ráno se slavnost přesto konala.
Ale jinak.
Kornelius stál na náměstí před lidmi bez klobouku s pérem. Vypadal menší, obyčejnější a mnohem skutečnější.
„Lhal jsem vám,“ řekl.
Náměstí ztichlo.
„Ne ve všem. Vaše koláče jsou opravdu dobré,“ dodal směrem k pekařce, protože některé pravdy je škoda zbytečně zpochybňovat. „Ale říkal jsem vám věci, které jste chtěli slyšet, aby jste poslouchali mě. Ne proto, že by vám pomohly.“
Lidé šuměli.
Starosta zrudl.
Pekařka si založila ruce.
Kovář se zamračil tak, že se mu málem spojilo obočí s knírem.
Pak Vavřinec přinesl Pravdomluv.
Položil ho doprostřed náměstí, ale nechal na něm sametové plátno.
„Kdo chce,“ řekl, „může se podívat. Ale jen sám za sebe. Nikdo nebude stát za ním, nikdo se nebude smát a nikdo nebude říkat druhým, co mají vidět. Pravda není divadlo.“
První šla paní Růžena.
Vrátila se uplakaná, ale klidná. Řekla jen, že musí napsat sestře dopis.
Pak šel kovář.
Vrátil se a rovnou zamířil za učněm, na kterého ráno zbytečně křičel.
Pak pekařka.
Vrátila se, objala mlynáře a řekla, že jeho mouka není smutná, jen ona bývá někdy příliš unavená.
Starosta se díval dlouho a pak vyhlásil, že slavnost dokonalosti se přejmenuje na Slavnost opravdovosti. To všichni přijali s úlevou, protože dokonalost je velmi vyčerpávající věc a opravdovost se lépe hodí ke koláčům.
Nakonec šla k zrcadlu Eliška.
Stoupla si před něj a odhrnula plátno.
Čekala, že uvidí odvahu ze včerejší noci. Nebo zvědavost. Nebo možná pihy, které jí obyčejná zrcadla ukazovala až příliš ochotně.
Pravdomluv jí však ukázal dívku stojící na prahu cesty.
Za ní byla dílna, dědeček, známé město a lípa na náměstí. Před ní se v odrazu otevírala úzká stezka vedoucí do lesa. Na jejím konci se třpytilo další zrcadlo, menší, kulaté a zavěšené mezi větvemi dvou bříz.
V jeho skle nebyla tvář.
Byla tam hvězda.
Eliška zatajila dech.
„Dědečku,“ zašeptala, „co to znamená?“
Vavřinec se podíval přes její rameno. Ale v zrcadle viděl jen sebe: starého muže, který příliš dlouho schovával věc ze strachu, že ji lidé zneužijí.
„Nevím,“ řekl po chvíli. „Pravdomluv někdy ukazuje nejen pravdu, která je, ale i pravdu, která teprve klepe na dveře.“
Eliška se dotkla rámu.
V černém dřevě se rozzářil jeden vyřezaný lístek.
A na skle se objevila slova:
Kdo se nebojí podívat na sebe, může jednou spatřit i to, co se před světem schovalo.
Pak obraz zmizel.
Zůstalo jen náměstí, lidé, lípa a zrcadlo, které už nevypadalo hrozivě.
Od toho dne Pravdomluv nestál zavřený v dílně.
Nebyl ani pověšený trvale na náměstí, protože ani pravda nemá celý den stát na průvanu. Vavřinec pro něj postavil malou světlou síň vedle své dílny. Kdo se chtěl podívat, mohl přijít. Ale jen tehdy, když věděl, že se nedívá kvůli cizím chybám.
Kornelius Páv zůstal ve Stříbrolese.
Už nenosil tolik peří ani prstenů. Některé dny se mu pořád stýskalo po hladkých slovech, protože lež je někdy pohodlný kabát, i když škrtí. Ale učil se mluvit méně a pravdivěji. Stal se správcem městských oznámení a na každé nástěnce nechával dole malou poznámku:
Zkontrolováno proti pýše.
Lidé se tomu smáli, ale laskavě.
A Eliška?
Ta začala chodit do lesa.
Ne hned daleko. Nejprve jen k okraji. Pak k potoku. Pak k dvojici bříz, které si byly tak podobné, až působily jako brána. Jednoho večera, když se mezi nimi zachytil poslední paprsek slunce, uviděla mezi větvemi něco kulatého.
Malé zrcadlo.
Viselo tam bez provázku.
V jeho skle se neodrážel les.
Odráželo se nebe plné hvězd.
Eliška k němu pomalu natáhla ruku.
Zrcadlo se zachvělo.
A z jeho hloubky se ozval tichý hlas, jemný jako cinknutí skleněné kapky:
„Pravdu o sobě už znáš natolik, abys mohla začít hledat pravdu o cestě.“
Eliška se ohlédla ke Stříbrolesu.
V dálce svítila okna.
Dědečkova dílna voněla dřevem a voskem.
Lípa na náměstí šuměla.
A před ní se v lese třpytila stezka, kterou zatím neznala.
Nevykročila po ní hned.
Někdy je moudré nechat první krok dozrát do rána.
Ale věděla, že se vrátí.
A Pravdomluv v síni vedle dílny té noci tiše zářil pod sametovým plátnem, jako by se poprvé po mnoha letech usmíval.
