Kontroloval rohlíky, očichával chléb a usazoval se tam, kde zrovna nejlépe vonělo máslo. Ze všeho nejraději měl však mléko. Ne obyčejně rád. Barnabáš věřil, že správně nalité mléko je jedna z nejdůležitějších věcí pod sluncem.
Jednoho večera mu paní Rozálie postavila misku na obvyklé místo vedle kamen. Barnabáš se ladně přiblížil, podíval se dovnitř a zarazil se. Na hladině mléka se místo známého odrazu kuchyně houpal podivný obraz. Vypadal jako malé kulaté dveře s mosaznou klikou.
Barnabáš zamrkal. Dveře nezmizely.
Opřel tlapku o okraj misky a naklonil se blíž. Hladina se nerozvlnila jako jindy. Naopak se podivně zpevnila a leskla se jako perleťové sklo. Kocour, který byl sice důstojný, ale ještě víc zvědavý, strčil čumák dovnitř.
V příští chvíli zmizel.
Neutopil se. Nepadl. Prostě prošel skrz hladinu a ocitl se na dlouhé bílé chodbě, která voněla tak silně po smetaně, až se mu rozšířily zorničky blahem.
Po obou stranách chodby stály police od podlahy až ke stropu. Byly na nich džbánky, konve, hrnce, lahve a nádoby všech tvarů, plné sladké, husté, šlehané i čerstvé smetany. Nad vším visely cedulky psané zlatým písmem: Smetana ranní mlhy. Smetana z prvního jarního dojení. Smetana slavnostní. Smetana pro sny. Smetana se špetkou měsíční pěny.
Barnabáš měl pocit, že vstoupil do ráje.
Jenže sotva si olízl knír a chtěl některou z nádob ochutnat, ozvalo se decentní zakašlání. Na malém žebříku stála bílá myška v zástěrce a kulatých brýlích.
„Vítejte ve Velkoskladu smetany,“ řekla přísně. „Jste tu evidován?“
Barnabáš se narovnal tak vznešeně, jak jen to šlo.
„Jsem Barnabáš,“ oznámil. „A o evidenci jsem dosud neslyšel nic, co by mě znepokojilo.“
Myška si ho chvíli měřila, pak seskočila ze žebříku a povzdechla si.
„Posledních sto let sem nikdo nepřišel přes misku. Většina dveří se otevírá jen za mimořádných okolností. Váš případ budeme muset zaznamenat.“
Tak začalo Barnabášovo tajemství. Každou noc, když se dům ponořil do ticha, mohl na několik minut projít svou miskou do velkoskladu smetany. Brzy se seznámil s jeho zvláštními obyvateli. S účetním jezevcem, který počítal kapky v konvích. S dlouhosrstou kočkou Serafínou, jež ochutnávala smetanu určenou pro slavnostní dorty. A hlavně se správcem skladu, starým mourkem Aureliem, který věděl o smetaně všechno, co se dá vědět.
Barnabáš se od něj dozvěděl, že velkosklad neexistuje jen proto, aby bylo na světě dost pochoutek. Uchovává i vzácné chutě, které by jinak zmizely. Chuť prázdnin u babičky. Chuť odměny po dlouhém dni. Chuť klidu, když venku prší a někdo zavře okenice.
„Smetana není jen jídlo,“ řekl Aurelius. „Je to jemnost. A jemnost se musí střežit.“
Barnabáš začal svůj noční svět milovat. Jenže jedné noci si všiml, že v jedné části skladu zhasla světla. Několik nádob bylo prázdných a na podlaze se táhla tenká stříbrná stopa.
„Co se stalo?“ zeptal se.
Aurelius se zamračil.
„Někdo odnáší smetanu pro sny,“ odpověděl. „A bez ní se dětem zdají prázdné noci.“
Barnabáš okamžitě zbystřil. Vznešenost šla stranou. Tohle byl případ hodný kocoura jeho formátu. Vydal se po stopě, která vedla až k malým zadním dveřím ve skladu. Za nimi objevil úzké schodiště a na jeho konci drobnou postavičku v plášti. Byl to plch, ne větší než bochník housky, a v náručí nesl nádobku stříbřité smetany.
„Stůj!“ zasyčel Barnabáš.
Plch se lekl tak prudce, až skoro upustil svůj náklad. Jenže místo aby utekl, rozplakal se.
Ukázalo se, že nekradl ze zloby. V dutině staré hrušně měl nemocnou sestru, která už dlouho nespala, protože se jí zdály jen tmavé a studené sny. Plch věřil, že jí smetana pro sny pomůže.
Barnabáš se vrátil s ním k Aureliovi a čekal přísný trest. Správce skladu však jen tiše přikývl.
„Když někdo bere pro sebe, je to krádež. Když někdo bere ze strachu o druhého, je to zoufalství,“ řekl.
Sestra malého plcha dostala nepatrnou dávku smetany pro sny, a opravdu se jí ulevilo. Pak Aurelius rozhodl, že část skladu bude nově sloužit i těm, kdo o pomoc neumějí správně požádat.
Barnabáš se vracel domů s hlavou plnou nových myšlenek. Od té doby už nechodil do velkoskladu jen kvůli mlsání. Občas se tam zastavil jako noční dohlížitel, občas jako tichý rádce a někdy jen proto, aby zkontroloval, zda je se smetanou všechno v pořádku.
Po několika týdnech se však v jeho misce objevil další obraz. Tentokrát to nebyly dveře do skladu. Byly to schody stoupající vzhůru, kamsi nad mraky, a na jejich vrcholku stála zavřená stříbrná lednice.
Barnabáš pomalu zamrkal, uhladil si vousky a pochopil, že velkosklad smetany zřejmě není tím posledním podivným místem, k němuž vede obyčejná kočičí miska.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
