Pod trámem visel zaprašený lampion, u komína stála rozviklaná kolébka a v koutě, opřená o starý kufr, seděla panenka v vybledlých šatech.
Měla porcelánovou tvář, světle modré stužky ve vlasech a jen jedno skleněné očko. Druhé ztratila kdysi dávno. Proto se zdála smutná i ve chvílích, kdy se na ni snášelo nejměkčí světlo.
Jmenovala se Žofinka.
Nikdo už přesně nevěděl, jak dlouho na půdě sedí. Babička tvrdila, že patřila už její mamince. Teta byla přesvědčená, že je ještě starší. Jen malá Ema, která v domě trávila prázdniny, cítila, že v panence je něco víc než jen prach a staroba.
Našla ji jednoho odpoledne, když hledala stužku na svůj klobouček. Jakmile vzala Žofinku do náruče, projel jí dlaněmi jemný chlad, a potom zvláštní teplo. Jako by panenka nebyla věc, ale tichá schránka plná zašeptaných vzpomínek.
„Ty jsi krásná,“ řekla Ema.
A v tom okamžiku uslyšela hlas. Ne ušima, spíš někde v sobě.
Děkuji.
Ema sebou trhla, ale panenku nepustila. Posadila se na truhlu a chvíli jen mlčky hleděla do jejího jediného lesklého očka.
„Ty mluvíš?“ vydechla.
Jen s těmi, kdo mě drží opatrně, odpověděla Žofinka.
Pak se začaly dít zvláštní věci. Když Ema panenku pohladila po šatech, v mysli se jí objevil obraz malé dívky s copánky, která si s ní hrála pod rozkvetlou hrušní. Když jí narovnala stužku, spatřila chlapce s vážnou tváří, který ji kdysi schoval pod kabát, aby ji uchránil před prudkým deštěm. A když se dotkla prázdného místa po druhém oku, zahlédla jinou holčičku, jak pláče, protože se její rodina stěhuje daleko odtud a ona si Žofinku nemůže vzít s sebou.
Panenka si pamatovala všechny děti, které ji kdy držely.
Nepamatovala si je jen jako jména. Uchovávala jejich radosti, strachy, poslední objetí i sliby šeptané před spáním. Byla plná drobných lidských příběhů, které by jinak už dávno odvál čas.
Ema začala na půdu chodit každý den. Naslouchala vzpomínkám a z každé si odnášela malý kousek cizího života. Poznala holčičku, která chtěla být mořeplavkyní, ale bála se vody. Chlapce, jenž se smál tak hlasitě, až mu panenka jednou spadla z postele. Dvojčata, která se o ni neustále přetahovala, dokud neusnula každé s jednou její rukou.
Čím víc Ema věděla, tím víc ji trápilo, že je Žofinka sama.
„Není ti smutno?“ zeptala se jednou.
Je, odpověděla panenka. Ale ne proto, že tu sedím. Je mi smutno, když si lidé myslí, že to, co milovali jako děti, se ztratilo úplně.
Ema o tom dlouho přemýšlela. Druhý den se zeptala babičky na rodinné fotografie. Společně procházely alba a opravdu našly několik snímků dětí s panenkou v náručí. Jeden patřil babičce, jeden její sestře, jiný neznámé prababičce. Ema se usmála. Žofinka nebyla zapomenutá. Jen rozptýlená po letech.
Rozhodla se, že panence najde druhé očko. Hledala v šuplicích, v krabičkách s knoflíky, v šicím košíku i ve starých plechovkách. Nenacházela nic. Až jednou na dně malé sametové kapsy objevila kulatý skleněný korálek přesně té správné modři.
Když ho přiložila k panence, Žofinka však zůstala tichá.
„Není to ono?“ zeptala se Ema zklamaně.
Je krásné, zašeptala panenka. Ale moje druhé oko se neztratilo jen tak. Vzala si ho jedna holčička na cestu, aby na mě nezapomněla.
„A vrátila ho někdy?“
Ne. Ale možná ho pořád má.
Té noci Ema nemohla usnout. Představovala si tu neznámou dívku, už dávno dospělou, možná starou, možná žijící někde daleko. A přesto se jí zdálo, že mezi ní a panenkou pořád vede tenká neviditelná nit.
Když ráno vyšla na půdu, našla u Žofinky položený malý dopis. Nebyl tam večer a nikdo z domu se k němu nehlásil. Na obálce stálo jen: Pro tu, která ještě poslouchá.
Ema ji otevřela a uvnitř našla jedinou větu: Až přijde první podzimní vítr, někdo zaklepá na zelené okenice.
Panenka se na ni svým jediným očkem dívala o něco klidněji než dřív.
A Ema věděla, že ten příběh ještě zdaleka neskončil.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
