Když zabečela, odpověděla jí ozvěna tak drsně, že se i kavky na chvíli zarazily uprostřed letu.
Jenže Hermína si ze všeho na světě nejvíc přála zpívat operu.
Ne obyčejně, ne jen tak někde na louce mezi zvonci a mateřídouškou. Chtěla stát na nejvyšší skále v celém pohoří a zazpívat tak nádherně, aby se zastavil potok, mraky zpomalily a samotná hora sklonila hlavu, aby ji slyšela lépe.
Když to poprvé řekla ostatním kozám, rozesmály se.
„Opera?“ pochechtávala se stará koza Róza. „S tvým hlasem bys mohla tak leda plašit medvědy.“
„Nebo svolávat laviny,“ přidala jiná.
Hermínu ta slova zabolela, ale svého snu se nevzdala. Každé ráno vystoupala o kousek výš a cvičila. Zkoušela jemné tóny, dlouhé vysoké výdechy i slavnostní nástupy, jaké slýchala od poutníků, kteří někdy v létě putovali přes sedlo a cestou si prozpěvovali melodie z městských divadel. Jenže její hlas zůstával pořád stejný. Silný, syrový, horský.
Jednoho večera, když slunce sklouzlo za štíty a obloha měla barvu měděného zvonu, potkala u pramene starého sviště. Seděl na kameni, mhouřil oči a poslouchal, jak si Hermína zase zkouší zpěv.
„Ty se trápíš zbytečně,“ řekl nakonec.
„Jak to myslíš?“ zeptala se Hermína dotčeně. „Chci přece zpívat krásně.“
„A kdo řekl, že krása musí znít hladce?“ podivil se svišť. „Každá hora má svůj hlas. Potok šumí, vítr hvízdá, kámen praská. Ty ses narodila sem. Proč chceš zpívat jako někdo odjinud?“
Hermína chtěla namítnout, že opera přece musí být vznešená, ale ta slova se jí zasekla v hrdle. Poprvé ji napadlo, že možná celý čas nebojuje se svým hlasem, ale sama se sebou.
Další den vyrazila ještě výš než obvykle. Cesta k nejvyšší skále vedla úzkou pěšinou nad srázem, přes rozviklaný kamenný hřbet a kolem starých borovic, které držely ve větvích cáry mlhy. Když konečně vystoupala nahoru, rozhlédla se po kraji a srdce jí zabušilo. Svět pod ní vypadal maličký a tichý, jako by čekal.
Hermína se nadechla a spustila.
Její hlas se nerozlil krajinou jako hedvábná stuha. Zazněl pevně, divoce a hluboko, jako by se v něm mísilo bečení, vítr i vzdálené dunění hor. V té chvíli se dole pod skálou ozval křik.
Na stezce kráčela skupinka dětí z horské vesnice. Sbíraly borůvky a nikdo si nevšiml, že vysoko nad nimi se uvolnil pás kamenů. Stačil jediný silnější otřes a celá suť by se sesunula přímo na ně.
Hermína bez přemýšlení znovu zazpívala. Ne krásně podle městských pravidel, ale tak mocně, jak jen dokázala. Její hlas se odrazil od stěn a hory odpověděly. Děti se lekly, vzhlédly a uskočily stranou právě ve chvíli, kdy se z prudkého svahu sesypaly kameny.
Když se prach usadil, nikomu se nic nestalo.
Děti hleděly vzhůru na Hermínu jako na někoho, kdo právě svolal celou horu ke stráži. A Hermína stála na skále, třásly se jí nohy, ale poprvé v životě necítila stud za svůj hlas. Byl to právě on, kdo zachránil životy.
Večer se zpráva roznesla po celých horách. Kozy, které se jí dřív smály, sklopily uši. Svišť se jen usmál, jako by to věděl od začátku. A Hermína? Ta se druhého dne vrátila na nejvyšší skálu znovu.
Tentokrát nezpívala proto, aby někomu něco dokázala. Zpívala proto, že konečně našla svůj pravý tón.
Když dozpívala poslední dlouhý hlas, stalo se něco podivného. Z nitra hory se ozvala odpověď. Nebyla to ozvěna, jakou slýchala vždycky. Byl to jiný hlas. Starý, hluboký a táhlý, jako kdyby sama hora po tolika letech začala zpívat s ní.
Hermína znehybněla a naslouchala.
A když pak přiložila ucho ke kameni, měla pocit, že tam dole, hluboko pod skálou, někdo nebo něco zpívá dosud nedokončenou píseň, která čeká, až ji někdo jednou vynese na světlo.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
