Každý říjen se na jejich ciferníku po půlnoci objevila ještě jedna hodina. Třináctá. Samuel o ní věděl od dětství, ale nikdy do ní nevstoupil. Až jednou. Hodiny odbily dvanáct. Pak ještě jednou. Svět ztichl. Déšť zůstal viset ve vzduchu, kočka zamrzla uprostřed skoku a lidé spali. Samuel jediný se mohl hýbat.
Vyšel ven. Na schodech před školou seděla holčička.
„Ty se hýbeš?“
„Vy taky.“
Jmenovala se Nora. Společně zjistili, že třináctá hodina se otevírá lidem, kteří něco nestihli.
„Co jsi nestihla ty?“ zeptal se Samuel.
„Rozloučit se s dědou.“
Nora se zeptala jeho. Samuel dlouho mlčel. „Žít pomaleji.“
Třináctá hodina jim nevrátila minulost. Dala jim ale čas, aby si k ní sedli. Nora šla na lavičku, kde s dědou sedávala, a řekla nahlas všechno, co mu už nestihla říct. Samuel se posadil vedle ní. Poprvé po mnoha letech se nedíval na hodinky.
Když hodina skončila, déšť dopadl na zem a svět se znovu rozběhl. Nora se usmála. „Myslíte, že se příští rok vrátíme?“ Samuel zavrtěl hlavou. „Doufám, že ne.“
Holčička se zatvářila překvapeně. „Tohle není hodina, kterou bychom si měli schovávat. Je to hodina, která nám má připomenout, abychom některé věci neodkládali.“
Samuel měl pravdu. Od té doby začal zavírat obchod o něco dřív. Chodil na procházky, navštěvoval přátele a psal dopisy lidem, na které pořád jen „někdy“ myslel.
Nora zase začala říkat důležité věci včas. Další říjen Samuel stál před černými hodinami. Třináctá hodina se neobjevila. Usmál se. Hodiny dál ukazovaly obyčejných dvanáct. A Samuel pochopil, že nejvzácnější hodina není ta, kterou nám někdo přidá.
Je to ta, kterou nepromeškáme, dokud ji máme.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
